Studio ALTA v jarním slunci – performance lákají fanoušky i kolemjdoucí

Sváteční čtvrteční odpoledne jsem se připojila k zahajovacímu programu k jeho druhé přibližně polovině, když začínalo sólo Terezy Ondrové Last Dance. „Jak se tančí s někým, kdo odešel? Můžete ho prostřednictvím tance přivést zpět? Může vás jeho nepřítomnost přivést zpět k sobě? Jak překonat ztrátu? Ztrátu někoho blízkého? Nebo ztrátu ideálu? Nebo vize budoucnosti?“ jsou nejen otázky, které visí nad performancí, ale jsou také vytištěny na pruzích bannerů kolem pódia, které vyrostlo na dolním prostranství. Tereza tančí. S prázdnýma rukama, v nichž ale nedrží vzduch, ale absentující tělo. Pracuje s ním stále lépe a lépe, už není jen představou, ale její tělo skutečně fyzicky reaguje, jako kdyby manipulovalo s živou hmotou a dotýkalo se jí. Soustředí se na gesta, která jsou bez reakce protistrany jako polovinou dialogu a nedořečenými větami, ale zjevně zcela zásadní. Ale vedle této precizní práce s detailem je to napětí, které se usadilo v tančícím těle a které více než dříve vytváří iluzi duetu, pracuje s tahem a protitahem, tlakem a protitlakem, překračuje hranice žánrů tak, že vzniká palčivý dojem reality.

Pohybuje se s naprostou přítomností ve svém těle, velice blízko divákům, ale přece uzavřena ve svém vesmíru – ve vesmíru dvou lidí, kteří jsou propojeni, i když fyzicky odděleni. Nevnímám vyloženě poselství naděje, ale cítím, že toto sólo vypovídá o přítomnosti uklidňujícího otisku, o schopnosti cítit zpřítomněné. Vyvolává dojem živého snu těsně před probuzením, jistě je znáte, kdy máte pocit, kdy jste ve snu něco nebo někoho drželi a probouzíte se ještě s oním pocitem fyzické přítomnosti v rukou nebo v náručí. Právě tak působí Tereza se svou absentující partnerkou.

Call Alice, jak se jmenoval původní projekt, jehož je sólo derivátem, je písnička, leč nepřítomná umělkyně je Francesca. Tereza s ní ale tentokrát nemluví neoslovuje ji, jen vztahuje k neviditelné partnerce ruce, jako by ji uchopovala, zvedala, vzpírala… i když tu není. Geneze tohoto projektu, který vznikl za covidové pandemie a vyústil v duet na dálku, je známá. Je životaschopný, převtělil se do úpěnlivého sóla a stále má svou hloubku a působivost. Asi proto, že takových absentujících blízkých, ať už jsou mimo dosah tohoto světa nebo jen aktuálního prostoru, nebo jsou i přítomni, ale absentují duševní blízkostí, máme všichni v životě mnoho… S hlasem Francescy Foscarini se ti, kdo neviděli Call Alice, měli možnost seznámit po performanci prostřednictvím audioinstalace v jednom výklenku nad zahradou přiléhající ke Studiu ALTA. Mohli jsme naslouchat dialogu hlasových zpráv, které si umělkyně vyměnily, jejich akcentům, jež se oba vymykají angličtině, která jim slouží jako lingua franca. Hlasy ukrývají pocity, ženy vyprávějí o svých prožitcích, Francesca mluví o svém zdraví a Tereza zase krok za krokem popisuje choreografii, kterou jsme právě viděli.

Z hloubi duše a skladiště
Střih. Předzahrádka, plácek mezi ALTou a druhým kulturním prostorem mlýna se mimo jiné stává místem čilého networkingu, jen tak spontánně a od sebe. Tanečníci a vůbec všichni, kteří se točí kolem taneční produkce, jsou sice profesními solitéry, ale sdružují se hodně a rádi. ALTA s přibývajícím jarním teplem jistě poslouží jako taková oáza pro nová setkání. Není nutné pracovat, jen spolu pobýt.

Střih. Publikum v kruhu kolem prostranství, na kterém se bude konat další performance. Blíží se performeři v kuklách a přinášejí předměty, které z valné většiny zjevně dosloužily svým účelům a místo toho poslouží zřejmě jako svérázné ready made umění. Jádrem budoucího sousoší se stává vysloužilá pračka a starý gauč, také štafle, stojánky na propagační materiály, krásně zachované luxfery, a spousta dalších nezbytností, včetně funkčního vysavače a fukaru. Zvuková krajina je zatím nenápadná a neutrální, ale postupně se v ní začne rodit rytmus, který bude postupně pulzovat víc a víc a postavy performerů jím budou poháněny k výkonu a uspíšení jejich dadaistického díla.

Nejlepšími arbitery jsou tři děti, které se usadily na židlích vedle sebe a s naprostou bezprostředností nacházejí v performanci významy a hned se o své interpretace dělí.
„On půjde opravovat tu pračku.“
„Hele, volant, asi někam pojedou.“
„To je vězení věciček.“ (To ve chvíli, kdy se jedno z performujících stvoření jme tu změť obkružovat lanem, aby se nerozpadala na prvočinitele.)
„Bude to bunkr.“

Stěží bych dokázala popustit fantazii tak naplno jako tahle malá trojice, která si performanci očividně užívá. Kéž jim vydrží nejen ta fantazie, ale i odvaha k upřímnosti. Performeři se postupně v rozletu energie chápou židlí z kruhu, nejprve těch prázdných, aby je navršili na už tak nebezpečně rostoucí babylonskou věž ve středu. Když už je všechen volný materiál vyčerpán, začnou si celkem nekompromisně brát i ty obsazené… Vypuká hra nervů. Vím, že se to nemá, ale nemohu odolat, přestávám hrát podle pravidel. Proto není strategické mne zvát na participativní projekty, protože čím jsem starší, tím víc mám tendence k rebelii. V tom vidím zbytek svojí svobody, ne v tom být „součástí“ dění jen proto, že se to ode mě čeká. A tohle vyšlo – zvítězily jsme společně s tou holčičí trojicí, která si také nenechá zasahovat do svého vesmíru.

Mezi námi se zatím navršilo… co vlastně? Asi připomínka toho, kolik věcí s sebou v životě vláčíme a že kdyby se to všechno vyskládalo na jednu pyramidu, nebudou nám najednou dávat smysl. Nebo oslava změny smyslu a účelu, protože každá věc slouží tomu účelu, k jakému ji používáme, a ten nemusí být nutně týž, k jakému byla vyrobena. Experty na takové využití jsou především děti. A spolu s nimi i umělci. I když performance, happeningy a už taky skoro sto let starý dadaismus nejsou tak docela pro každého, o ready made art ani nemluvě.

Pachatelé jsou mezinárodní tým pod vedením Aljoši Lovriće Krapeže. „Navrhujeme představit si materialitu jako transcendentální potenciál, kolektivní zkušenost, nakažlivou rytmičnost rituálu, který propojuje lidské a nelidské entity do heterogenní vibrující hmoty,“ píší mimo jiné performeři a anotaci mají tak sofistikovanou, že jsem v polovině přestala číst. Je to přitom ve skutečnosti velice prosté: chceme si obohacovat život a nepřicházet přitom o zdroje. Jak na to? Takto: nepřestávat mít radost z tvoření čehokoliv z toho, co už máme, objevovat a zmnožovat potenciál fyzických předmětů tím, že vystoupíme ze škatulky předem určeného smyslu a budeme se dívat z jiných směrů a úhlů. A zachovat si u toho otevřenost prvotní dětské mysli, která jde klidně zatloukat hřebíček lopatkou, protože jí to v tu chvíli dává logiku. V umění lze takový postoj využít snadno, v reálném životě už je to trochu výzva.

Studio ALTA den druhý
Pátek patřil v ALTě ženám, bez nadsázky. Dvě v něčem příbuzné, i když zcela odlišné performance, oživily dolní otevřenou scénu. Víc než předchozího dne jsem si všímala toho, jakým trefným světelným designérem je matka příroda, a popravdě i zvuková krajina libeňského údolí byla trefná. První dílo německé performerky Claire F. Crescini, které je zatím teprve ve fázi work in progress a nese název The Art of Life and Death, ukazovalo, alespoň podle mého cítění, především vztah k přírodě, a bylo jakousi poctou její kráse. Vprostřed přírody se nachází člověk, který si může dovolit i křehkost a absolutní zranitelnost, když s ní souzní. „Jak si ženské tělo uchovává křehkost i sílu – svou schopnost dávat i brát život, cítit potěšení a vzdorovat společenským očekáváním?“ To je výchozí bod performance a je dlužno konstatovat, že už teď funguje a její myšlenkové pozadí je zcela čitelné.

Z reproduktorů zní zvuk šumícího deště v lese, jeden z nejvíce uklidňujících zvuků, jaký může být. Tanečnice zatím leží na podiu zahalená do mikiny s kapucí a jen pozvolna rozhýbává své tělo, s vnitřním napětím, koncentrovaná do sebe, nořící se do potěšení z protahovaných pohybů, vláčná a uzemněná. Svou roli zřejmě hraje i to, že tu tančí dvě těla v jednom, i když performance se kolem tohoto námětu netočí. Žena si odloží a zůstává v zeleném overalu, na zemi se pomalu chápe zeleného lana, které se vine na diagonále, na konci upevněný kámen. Performerka se provazem pomalu a soustředěně obtáčí jako horolezkyně, a ženský hlas, jemuž nasloucháme ze záznamu, hovoří o kráse přírody. Slunce prozařuje odpoledne a otepluje vzduch, performerka se mu nastavuje s nelíčeným potěšením. A dál se blíží ke kameni, který evokuje kotvu – ale také je možné jej rozhoupat jako zbraň. Je snad možné se uzemnit skrze něj? Manipulace prozrazuje ženinu sílu a zručnost, nešetří se, nemá to zapotřebí. Je přímo hmatatelné, jak je skrze neverbální kód napojena na přírodu kolem, na bujný porost na zdech, kde se jako strážce se nad vším tyčí jeden z mohutných kaštanů.

Zvuk se změnil v praskání, zřejmě ohně. A žena si za naprostého ticha a soustředění nás všech odkládá zcela. Není to akt, který by šokoval, není dnes už ani nový a překvapivý, působí spíš jako přirozená součást toho, co od performance můžeme očekávat. To, jak je žena koncentrovaná a zatažená v introspekci, zbavuje její jednání jakéhokoliv náznaku vulgarity, který by se snad mohl objevit. Působí jako dryáda nebo šamanka, která jednoduše existuje uprostřed záplavy slunečních paprsků. Stejně obřadně, jako skládá šaty, rozprostírá také na zemi bílou látku, na kterou usedne a pak ji postupně obkládá velkými i drobnými úlomky zrcadla. Troufám si tvrdit, že během všech těchto úkonů divák nevidí naprosto nic, co by nechtěl. A také se soustředí jen na sám obřad – tak totiž počínání performerky opravdu působí. Roztříštěné zrcadlové plochy připomínají tekoucí pramen nebo říčku, kterou kolem sebe vytvořila, snad na počest vodě jako nositelce života. Poslední akt s rudou rtěnkou je tečkou, za níž následuje velké mlčení, než jsme ochotni se probudit z rituálu zpátky do skutečnosti.

Už ne dvě v jednom
Střih. Jeviště okupuje performerka se zvukovou aparaturou a Jiří Hajdyla na ní rozvine světlou roli baletizolu. Působí jako přehlídkové molo nebo červený koberec pro slavnou hvězdu. Však také ano, je tu pro ženu tanečnici a matku Martinu Hajdyla Lacovou, která přichází tančit se svou osmiměsíční dcerkou přivinutou k tělu v šátku. Duet, který zase nebude nikdy stejný. Bodies after Progress. Je hrdá, přivírá oči a dívá se na publikum až vyzývavě, aby si všimlo jejího majestátu a její síly. Rytmus určuje první taneční sekvenci, kterou rozvíří ve svém „tradičním“ body-in-progress obleku, červeném latexovém overalu s otvorem obkružujícím břicho (které má krásně ploché, jako kdyby netřímala v náručí své vlastní batole). Pohybuje se energicky, rozmachuje se prostorem, sestupuje bez námahy do široké druhé pozice nebo se pouští do poskoků a skutečně víří prostorem, až do zastavení a spočinutí. Její dcerka je oblečena do miniaturních kalhot stejného materiálu, teplá blízkost matky ji udržuje v naprostém klidu a taneční pohyby si zřejmě spolu s ní užívá.

Postupně opouští polohu taneční bohyně, ale zachovává si pozici ženy lvice, která hrdě ukazuje svoje mládě. Jde na zem a na všechny čtyři a nechává se inspirovat pohyby dítěte objevujícího prostor. To se dává i do smíchu a odvážně postupuje do neznáma. Posléze tanečnice odkládá zbytečně svazující overal, který byl reziduem pozlátka vnějšího světa, a pohybuje se s úplnou volností jako v dětské hře. Performance se proměňuje z veřejné na soukromou, tanečnice ukazuje intimní prostor dovádění s dcerou a divák voyeur tomu všemu přihlíží jako skrze klíčovou dírku.

Zvuková designérka nahrává svůj hlas, který prochází do echa deformovaný, ale celkem vzato bychom se obešli asi i bez zvukové krajiny. Pozoruhodné je, jak naprosto neruší při hraní malou batolící se tanečnici, která si hraje s předměty určenými zřejmě právě pro její zabavení. Dítě na jevišti není v dnešní době žádným tabu, ale tahle situace je specifická, protože se tu stírá hranice mezi performancí a normálním civilním existováním. Skončilo už vstoupení, nebo ještě trvá? Je jeho součástí i nalévání čaje a začátek svačiny na forbíně? Nebo jen neumíme postřehnout přechod jedné události v událost jinou? Samozřejmě, že se řídíme pocitově podle písně, ale kdyby chyběla? Dítě mrkající na diváky velkýma modrýma očima si možná na tyhle performance pamatovat nebude, ale někde zůstanou uzamčeny ve společně sdílené zkušenosti. Přemýšlím i o tom, kde je tu pozice diváka a co si má odnést za dojem a informaci – kromě sdělení, že mateřství není koncem performerské a taneční kariéry, což ale snad už nějak tušíme a víme. Ale těžko se nad tím uvažuje bez vlastní zkušenosti, když člověk nemá, s čím se ztotožnit. Kromě nadšení z tance jako takového, to jistě cítíme a sdílíme všichni. Performance je tak zdravě provokující, i když je formálně velice jemná a klidná a to, co spolu s Martinou Lacovou sdílíme, je okouzlujícím momentem nevšedního dne.

Studio ALTA směřuje zřejmě právě k těmto pomezním performancím, přirozeně tak navazuje na to, čím bylo v Invalidovně, prostorem kotvení, růstu, také propojením s přírodou, která dosahuje na místo ze všech stran. Je to příjemné a útulné místo, které skýtá prostor performerům – vedení Studia ALTA by asi chtělo, abych řekla performerstvu – ke zkoumání osobních příběhů, k vyjadřování vztahu k prostředí a okolí, přírodě, ale také k vlastnímu tělu. Nevím, čemu všemu se budou další projekty věnovat, kromě toho nejbližšího, který má právě akcentovat vztah k přírodě a naše sepjetí s ní. Přijďte na konci května.

Last Dance
Vytvořili:  Tereza Ondrová, Petra Tejnorová
Choreografie a performance: Tereza Ondrová
Hudba: Jiří Konvalinka
Světelný design: Katarína Ďuricová
Zvukový design: Jan Sedláček
Produkce: Temporary Collective / Júlia Pecková, Daniela Řeháková
Spolupráce na prostorové grafice: Von Saten

IS JOY
Režie: Aljoša Lovrić Krapež
Dramaturg a světelný designér: Pedro Gramegna Ardiles
Zvukový design: David Ficek
Scénograf: Jasmine Molinari
Kostýmy: Mara Ingea
Účinkují: Michaela Čajkovičová, Michal Salwiński, Ana Nežmah, Filip Mramor, Sai
Morikawa
Umělecká konzultantka: Sodja Zupanc-Lotker

The Art of Life and Death
Choreografie a tanec: Claire F. Crescini
Voiceover: Letizia Bigatton
Dramaturgie: Annika Stadler 
Mentor: Sabine Chwalisz 

Bodies after Progress
Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Hudba: Alexandra Cihanská Machová
Dramaturgická spolupráce: Maja Hriešik
Režijní spolupráce: Jiří Hajdyla
Iniciátorka: Alica Minar