Studujeme soudobé dílo: (instru)mentální sonda

Hudební fejeton

Čas od času vám osud či progresívní dramaturgie přivane na pult soudobou novinku. My orchestrální hráči tento umělecký úkol přijímáme většinou trpně a odevzdaně. Ze zkušeností víme, stejně jako geniální Jára Cimrman, že prvek očekávání je téměř vždy vystřídán prvkem zklamání. Chápeme, že skladatelé mají mít možnost slyšet své výtvory v živém provedení. Jinak by přece komponovali úplně zbytečně jen tak „do šuplíku“, což mně osobně by u některých až tak nevadilo, leč – podobně jako sex po telefonu – to asi není to pravé. A publikum se musí vychovávat i za cenu obětí (ze strany publika samozřejmě). Pak se ovšem nelze divit, že vaše vlastní rodina, jíž jste předtím v dobré víře zajistili lístky, vám vynadá ihned po koncertě, proč musela vyslechnout tu … věc, než se dočkala své vytoužené klasiky, romantiky či klasické moderny. Ač za to vůbec nemůžete, cítíte se stižen nespravedlností světa a lehce zahořknete. Ale nepředbíhejme…

Na programu máme (už zase) premiéru soudobé skladby, tentokrát pro spřátelenou hudební instituci. Notový materiál je kvalitně připraven v programu Sibelius. Předcházejí mu čtyři strany vysvětlivek, abychom plně pochopili, jak interpretovat četné exotické runové značky v notách. Každý by si to asi měl přečíst, ale málokdo z nás se k tomu přinutí. První stránka notového zápisu vypadá ještě jakžtakž sympaticky; jakmile ji však obrátím, zjevují se zlověstné černé shluky nesouvislých, velmi rychlých not. To nevěstí nic dobrého a zbytek mých sympatií k autorovi mizí.

Mladý dirigent je talentovaný, má krásné, čitelné gesto a ostatní skladby programu zkouší velmi dobře. V případě novinky činí ale zásadní chybu, když přenechává iniciativu autorovi. Ten neúnavně pobíhá s obří partiturou zvíci menších dveří, zjevuje se náhle hned tu, hned onde a permanentně rozdává rozumy jako svatý František z Assisi; my jen apaticky kýváme a mlčíme jako ty ryby, jimž kázal. Hodně se mluví a málo hraje. Na první zkoušce tak záhy uplyne vymezený čas, aniž bychom přehráli víc než pár taktů vcelku. I ty znějí převážně neorganizovaně; když se orchestr předtím rozehrával, znělo to velmi podobně. Ztratit se v té kakofonii není vůbec těžké; daleko obtížnější je opět se najít a zařadit do proudu.

Přichází druhá zkouška: dirigent na ní nejprve diktuje škrty. Sebekritický autor k nim dospěl přes noc, sžírán na lůžku tvůrčími mukami a rozerván dojmem, že zrušením tří taktů jeho hudby svět přijde o nenahraditelné hodnoty. Pak se z ryze praktických důvodů dopisují koruny neboli fermáty, taková blahodárná pozastavení, která zachraňují. Když se totiž náhodou přepočítáte, je pro vás fermáta darem z nebes: hudba se v tu ránu zastaví a vy naráz prozřete, že jste mimo. Jak říkával herec Jaroslav Štercl: „Když už na divadle nevím kudy kam, udělám takové to štronzo – zašklebím se a v tu ránu ztvrdnu uprostřed pohybu, jako když se na moment zastaví obraz v televizi. Ostatní koukají co je, já se zatím rozmyslím a pokračuju dál.“ Fermáta je tedy takové orchestrální štronzo. V mžiku se srovnáte a pokračujete jakoby nic.

Diktování opět zabere jistý čas a skladbu zase nepřehrajeme. Než se člověk naděje, je tu generální zkouška. Snad tedy nyní, uklidňujete se v duchu. Ouha, záhy po začátku „padá řemen“ (tak nazýváme krajní situaci, kdy se totálně rozpadneme). Někdo si včera totiž špatně zapsal skok. Pak zase nenastoupí flétnista a aby si zachoval tvář, vyčítá dirigentovi, že mu neukázal klíčový nástup, i když to včera slíbil. Dirigent, rovněž aby si zachoval tvář, vtipně odvádí pozornost informací, že basklarinet může přidat! Kolega horlivě přikyvuje, načež se nenápadně vytrácí vedle do šatny pro nástroj, neboť v tom krásném partu není o výměně klarinetu za basklarinet ani zmínka. Bicista prošvihl klíčový úder do gongu; na dirigentovu otázku, proč nehrál, sebevědomě odpovídá: „čekal jsem na zanášku!“ Když totiž máte v partu vícero pauz, před dalším vaším nástupem bývají malými notičkami vepsány melodie vašich kolegů, abyste neztratili orientaci, a právě to jsou zanášky. Z dalšího vyplývá, že hráč gongu spoléhal (marně) na trombonovou zanášku. Jako by nevěděl, že čekání na trombony může dopadnout stejně jako Beckettovo Čekání na Godota. Nemusíte se vůbec dočkat. No nic, aspoň se zasmějeme a kolega má novou přezdívku – Zanáška.

Pokračujeme dál v podobném duchu a konečně dochází na moje „černo“ v notách. Nejsem si úplně jistý, proto volím osvědčenou kamuflážní metodu: „házím to na výraz“ – snažím se hrát suverénně, abych vypadal, že jsem nad věcí. Lžu přitom jenom malinko, přece jen jsem to cvičil. Ale autor reklamuje, že klarinetu je moc! Anglický roh je důležitější. Kolega „bashobojista“ nevěřícně zírá, ale pak se do svých tří dlouhých tónů radostně opře. Já se taktně stahuji do bažin zahanben, že jsem nepochopil tvůrčí záměr a přesvědčen, že nejlepší iniciativa je žádná iniciativa. Už o mně neuslyšíte – mám ostatně v partu tacet neboli pauzu až do konce. Ten naštěstí již není daleko.

Samotná večerní premiéra pak probíhá úplně jinak a neuvěřitelně zdárně. Jednak dirigent bezchybně ukazuje, jednak my jsme konečně všichni při věci a počítáme jak diví. Na přidaných fermátách znovu nabíráme dech a dál se odhodlaně pereme s hydrou kompozice. Koncertní mistryně procítěně podává své úžasné sólo: hlasitě smyčcem na kobylce nádherně skřípe, jako by otevírala hodně staré, dlouho nepoužívané dveře. Hráči bicí skupiny v šílené rychlosti přebíhají od nástroje k nástroji, mění desítky různých paliček a klepátek a Zanáška trefuje gong v pravý čas. Smyčce si kromě úderů dřevem smyčce na struny, smýkání dřevem přes struny, klepání smyčcem na čelo a mlácení prázdné slámy někdy i normálně zahrají. Nikoli však klavíristka. Ta se za celou dobu nedotkne klaviatury, zato s nohou na pedálu čile rejdí po strunách klavíru smetáčkem na smetí a vyluzuje neotřelé zvuky. Sedím poblíž a při děkovačce ji chci potěšit komplimentem, že jí to s tím smetáčkem výjimečně sluší. To jsem tomu dal! Zpraží mě pohledem a já náhle vím, že nechci-li v ní mít doživotního nepřítele, mám hodně co napravovat. Právě jsem ji, vysokoškolsky vzdělanou, magisterským titulem obdařenou koncertní umělkyni, totiž pasoval na uklízečku!

Otřesen tímto faux-pas se v šatně převlékám do civilu a prchám do teplého májového večera. Mezi rozcházejícími se koncertními návštěvníky rozeznávám na ostrůvku tramvajové (v Brně samozřejmě šalinové) zastávky své rodiče, oba důchodce a emeritní profesionální hudebníky. Podle toho, jak máma gestikuluje a otec rozčileně šermuje hůlkou, to asi zase schytám…

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru