Bravo! Baborák s Českou Sinfoniettou a Českým filharmonickým sborem v Litomyšli

16. červen představil v rámci 58. ročníku mezinárodního festivalu Smetanovy operní Litomyšle orchestr Česká Sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem, jenž exceloval již loni ve finále festivalu, přenášeného Českou televizí (o tomto koncertu jsem přinesl loni informace zde). Letos zvolil Radek Baborák stylový večer posvěcený trojhvězdím vídeňských klasiků.

Dramaturgicky tudíž podobný letošnímu zahajovacímu koncertu, nesoucím se rovněž v linii Beethovena a Mozarta, ale s přidanou hodnotou Haydnovou. Pan Baborák si pozval ke společné interpretaci Mozartova Requiem renomovaný Český filharmonický sbor z Brna, vedený profesorem Petrem Fialou. Tento český sbormistr představuje absolutní sbormistrovskou špičku, řekl bych v přirovnání, je to dnes osobnost Jana Šoupala na druhou, ba možná na třetí. Muzikantsky skvělý, dovede navíc působit i hlasově pedagogicky, správným a na výsost praktickým způsobem, který je možno slyšet na zvuku jím léta formovaného sboru. Petr Fiala je praktik, sám výborný skladatel moderní hudby s hlubokými znalostmi harmonie a formy interpretovaných děl.

Dirigent Radek Baborák se zase do historie zapsal coby hornista Berlínské filharmonie, a to zlatým písmem, i kdyby již dnes nic jiného netvořil. Naprosto ale chápu jeho dirigentské touhy a nesdílím nikterak ona kuloární „zdůvodňování“ proč, jak a kterak, kterými je vždy umělecký svět přeplněn. Protože vidím, co vidím a slyším, co slyším. Vynikající hornista měl logické ambice nebýt jen hudební „dělnickou třídou“, čili hrát a tvořit vše v duchu myšlenek jiných, na přání a příkazy jiných. Chtěl sám hudbu formovat, vytvářet její výraz. Pan Radek Baborák sledoval práci dirigentů zvučných jmen a mimo jiné s jejich ne vždy skvělou dispozicí v technické základně mu jistě narůstalo sebevědomí. Jak zmínil v rozhlasovém vysílání, krom Barenboima si nikdo z dirigentů nedovedl osobně orchestr přesně doladit, technicky dovytvořit, každý spoléhal v této složce na orchestr. Tuto zkušenost znám také. Dirigenty, kteří si nečisté tóny pletli ve smyslu zaměňování „níž“ za „výš“ a intonaci ansámblu tím nechtě ještě zhoršovali. A pak se divíme, proč dnešní operní orchestry ladí tu lépe, tu zase nelogicky hůře, obvykle vždy jinak. Sbormistr, který si neumí naladit sbor hned na počátku zkoušky, je odsouzen vždy k nestabilní intonaci, ale dirigent symfonického orchestru jakbysmet, ač na rozdíl od sbormistra má teoreticky vzato přijít do zkoušky k již dobře naladěnému orchestru.

Vrátím se ale na počátek souřadnice. Radek Baborák představuje pro mne typ technického dirigenta. Nepotrpí si nijak na efektní dirigentská gesta, zato dává výborná avíza, což je ovšem důkaz pružného dirigentského myšlení „dopředu“, má smysl pro rytmus, pro volbu temp i dynamické odstíny. Rovněž pro tektoniku skladby, což je de facto hlavní profesní punkt dirigenta. Výstavba skladeb k dílčím a hlavním vrcholům.

Připomenutí skvělého symfonického odkazu Josefa Haydna méně uváděnou skladbou Obraz chaosu bylo spíš symbolické, jistě by bylo mnoho Haydnových děl typičtějších, originálnějších, ale duratou pro dramaturgii daného koncertu ne tak vhodných.

Beethovenova Druhá symfonie D dur op. 36, zkomponovaná již roku 1802, v neblahé době Heiligenstadtské závěti, nachází kupodivu působivou atmosféru vzdoru, ba až optimismu. Hned v delší introdukci první věty, kdy se z Adagia rozvine energicky Allegro con brio, bylo znát Baborákovu intuici pro stavbu a tektoniku, ale také pro dramatismus věty. V Larghettu druhé věty jsem očekával víc invence v osobitějším odlišení témat, které se neslo v duchu osvědčených nahrávek díla, s výbornou hrou hráčů na dřevěné dechové nástroje a měkčího charakteru smyčců, než obvykleji slýchávám u našich orchestrů.

Ve vůbec prvním symfonickém scherzu, nahrazujícím ve třetí větě obvyklý menuet, nasadil dirigent ostře vstupní téma v Allegru a rozezpíval zejména trio ländlerové melodie. Nejlépe mu tektonicky vyšla čtvrtá část Allegro molto se vstupním třítaktím, které se uvádívá obvykle jako určitý humor v hudbě, což vůbec nemusí tak být. Zdařile vyzdvihl připomínku introdukce vstupní části. Dokázal velmi pěkně vystavět tuto část k vrcholu celku. To je de facto ona vlastní podstata dirigentské práce. Zmínka o umění co nejpřesněji doladit je ovšem pro mne neméně důležitá, proto jsem ji výše uvedl. Tohle Radek Baborák zjevně umí, navíc mimika jeho tváře, jak ji zachycuji v pohledu zezadu jen občas, asi působí na hráče pohodově a vytváří pocit příjemně uvolněného, radostného muzicírování. Hezky se pan Baborák projevil při náhlém potlesku po první větě symfonie, kdy se velmi pohodově, s jistou elegantní nonšalancí otočil k publiku se slovy: „Teď ještě ne, já vás chápu, ono to zní optimisticky, ale jsou ještě tři věty. Beethoven to bral jako celek… A pak budeme hrát Mozartovo Requiem, kde je dokonce 14 částí, to byste se utleskali…“ Kouzelně řečeno, tato slova charakterizují výstižně přitažlivost jeho osobnosti se smyslem pro naznačený humor.

Vrcholem večera se stalo Requiem d moll Wolfganga Amadea Mozarta, dnes již velmi populární vokálně instrumentální dílo, které dokončil zdárně Mozartův nejlepší žák Franz Xaver Süssmayer. Jeho vznik líčí komerčně postavený, leč divadelně působivý film našeho režiséra Miloše Formana Amadeus. Do té míry psychologicky naléhavě, že přiblíží záhadný vznik tohoto díla na objednávku mnohokráte přesvědčivěji než řada výchovných koncertů.