Bravo! Baborák s Českou Sinfoniettou a Českým filharmonickým sborem v Litomyšli

16. červen představil v rámci 58. ročníku mezinárodního festivalu Smetanovy operní Litomyšle orchestr Česká Sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem, jenž exceloval již loni ve finále festivalu, přenášeného Českou televizí (o tomto koncertu jsem přinesl loni informace zde). Letos zvolil Radek Baborák stylový večer posvěcený trojhvězdím vídeňských klasiků.

Dramaturgicky tudíž podobný letošnímu zahajovacímu koncertu, nesoucím se rovněž v linii Beethovena a Mozarta, ale s přidanou hodnotou Haydnovou. Pan Baborák si pozval ke společné interpretaci Mozartova Requiem renomovaný Český filharmonický sbor z Brna, vedený profesorem Petrem Fialou. Tento český sbormistr představuje absolutní sbormistrovskou špičku, řekl bych v přirovnání, je to dnes osobnost Jana Šoupala na druhou, ba možná na třetí. Muzikantsky skvělý, dovede navíc působit i hlasově pedagogicky, správným a na výsost praktickým způsobem, který je možno slyšet na zvuku jím léta formovaného sboru. Petr Fiala je praktik, sám výborný skladatel moderní hudby s hlubokými znalostmi harmonie a formy interpretovaných děl.

Dirigent Radek Baborák se zase do historie zapsal coby hornista Berlínské filharmonie, a to zlatým písmem, i kdyby již dnes nic jiného netvořil. Naprosto ale chápu jeho dirigentské touhy a nesdílím nikterak ona kuloární „zdůvodňování“ proč, jak a kterak, kterými je vždy umělecký svět přeplněn. Protože vidím, co vidím a slyším, co slyším. Vynikající hornista měl logické ambice nebýt jen hudební „dělnickou třídou“, čili hrát a tvořit vše v duchu myšlenek jiných, na přání a příkazy jiných. Chtěl sám hudbu formovat, vytvářet její výraz. Pan Radek Baborák sledoval práci dirigentů zvučných jmen a mimo jiné s jejich ne vždy skvělou dispozicí v technické základně mu jistě narůstalo sebevědomí. Jak zmínil v rozhlasovém vysílání, krom Barenboima si nikdo z dirigentů nedovedl osobně orchestr přesně doladit, technicky dovytvořit, každý spoléhal v této složce na orchestr. Tuto zkušenost znám také. Dirigenty, kteří si nečisté tóny pletli ve smyslu zaměňování „níž“ za „výš“ a intonaci ansámblu tím nechtě ještě zhoršovali. A pak se divíme, proč dnešní operní orchestry ladí tu lépe, tu zase nelogicky hůře, obvykle vždy jinak. Sbormistr, který si neumí naladit sbor hned na počátku zkoušky, je odsouzen vždy k nestabilní intonaci, ale dirigent symfonického orchestru jakbysmet, ač na rozdíl od sbormistra má teoreticky vzato přijít do zkoušky k již dobře naladěnému orchestru.

Vrátím se ale na počátek souřadnice. Radek Baborák představuje pro mne typ technického dirigenta. Nepotrpí si nijak na efektní dirigentská gesta, zato dává výborná avíza, což je ovšem důkaz pružného dirigentského myšlení „dopředu“, má smysl pro rytmus, pro volbu temp i dynamické odstíny. Rovněž pro tektoniku skladby, což je de facto hlavní profesní punkt dirigenta. Výstavba skladeb k dílčím a hlavním vrcholům.

Připomenutí skvělého symfonického odkazu Josefa Haydna méně uváděnou skladbou Obraz chaosu bylo spíš symbolické, jistě by bylo mnoho Haydnových děl typičtějších, originálnějších, ale duratou pro dramaturgii daného koncertu ne tak vhodných.

Beethovenova Druhá symfonie D dur op. 36, zkomponovaná již roku 1802, v neblahé době Heiligenstadtské závěti, nachází kupodivu působivou atmosféru vzdoru, ba až optimismu. Hned v delší introdukci první věty, kdy se z Adagia rozvine energicky Allegro con brio, bylo znát Baborákovu intuici pro stavbu a tektoniku, ale také pro dramatismus věty. V Larghettu druhé věty jsem očekával víc invence v osobitějším odlišení témat, které se neslo v duchu osvědčených nahrávek díla, s výbornou hrou hráčů na dřevěné dechové nástroje a měkčího charakteru smyčců, než obvykleji slýchávám u našich orchestrů.

Ve vůbec prvním symfonickém scherzu, nahrazujícím ve třetí větě obvyklý menuet, nasadil dirigent ostře vstupní téma v Allegru a rozezpíval zejména trio ländlerové melodie. Nejlépe mu tektonicky vyšla čtvrtá část Allegro molto se vstupním třítaktím, které se uvádívá obvykle jako určitý humor v hudbě, což vůbec nemusí tak být. Zdařile vyzdvihl připomínku introdukce vstupní části. Dokázal velmi pěkně vystavět tuto část k vrcholu celku. To je de facto ona vlastní podstata dirigentské práce. Zmínka o umění co nejpřesněji doladit je ovšem pro mne neméně důležitá, proto jsem ji výše uvedl. Tohle Radek Baborák zjevně umí, navíc mimika jeho tváře, jak ji zachycuji v pohledu zezadu jen občas, asi působí na hráče pohodově a vytváří pocit příjemně uvolněného, radostného muzicírování. Hezky se pan Baborák projevil při náhlém potlesku po první větě symfonie, kdy se velmi pohodově, s jistou elegantní nonšalancí otočil k publiku se slovy: „Teď ještě ne, já vás chápu, ono to zní optimisticky, ale jsou ještě tři věty. Beethoven to bral jako celek… A pak budeme hrát Mozartovo Requiem, kde je dokonce 14 částí, to byste se utleskali…“ Kouzelně řečeno, tato slova charakterizují výstižně přitažlivost jeho osobnosti se smyslem pro naznačený humor.

Vrcholem večera se stalo Requiem d moll Wolfganga Amadea Mozarta, dnes již velmi populární vokálně instrumentální dílo, které dokončil zdárně Mozartův nejlepší žák Franz Xaver Süssmayer. Jeho vznik líčí komerčně postavený, leč divadelně působivý film našeho režiséra Miloše Formana Amadeus. Do té míry psychologicky naléhavě, že přiblíží záhadný vznik tohoto díla na objednávku mnohokráte přesvědčivěji než řada výchovných koncertů.

Mozartovo finální životní dílo vznikající horečně v předtuše blízké smrti má v sobě až magickou tragičnost. Úspěch provedení leží především na smíšeném sboru, na jeho míře technické profesionality. Český filharmonický sbor Brno s profesorem Petrem Fialou opět potvrdil (po Carmina burana pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši na Smetanově Litomyšli v roce 2013) své vysoké kvality. Hlasová vyrovnanost, pevná intonace, vysoký stupeň hlasové kultivace jsou zde prakticky samozřejmostí, byť dobře vím, že to samozřejmost zajisté není ani náhodou!

Plastika frází a zcela dokonalá aplikace techniky střídavého dechu (u operních sborů nějak zvláštně mizí, že by ji sbormistři neznali se mi ani nechce věřit, vždyť zcela zásadně ovlivňuje způsoby frázování), schopnost řady stupínků dynamiky. Obdivuhodná je skupina tenorů vzácné kultivace a jednoty tvoření tónu i vokálů. To jsou atributy, které předurčují míru dokonalosti provedení. Orchestr opravdu oproti zkoušce znatelně zjemnil dynamiku. Nikoliv pouze v Benedictu, ale celkově. Bylo to markantně znát! V Lacrimosu předvedl sbor zcela v souladu s přáním dirigenta nádherně vystupňovanou frázi až romanticky laděným velkým crescendem. Závěr byl v plnosti znějící harmonie imponující. Rovněž závěry na souzvukově vždy prekérní prázdné harmonii působily intonačně přesvědčivě.

Panu Baborákovi se podařilo sestavit vyrovnaný kvartet sólistů. Toto adjectivum je u sboru zásadní profesní ctností, ale u kvartetu sólistů vzácností. Hlasy ve sboru se musí vzájemně přizpůsobovat, je to u sboru základ všeho. Ale sólisté? To již ne zcela. Vzpomeňme na kdysi věčně problematická pražsko-jarní kvarteta Beethovenovy Deváté. Dirigenti „vědecky“ bádali, jak kvartet sestavit, leč obvykle nevybádali. Radek Baborák je praktik. Praktici nebádají, ale prostě konají. Kvartet sólistů měl solidně vyrovnaný. Nikdo nevynikal zvukově příliš nad jiné, nikdo na sebe neupozorňoval pompézními tóny, ale to je v kvartetu to pravé! Barbora Perná v sopránovém partu upoutala kultivovaností, plynulostí frází, kulatostí příjemně nosného, lehce tvořeného tónu. Alžběta Vomáčková zaujala instrumentálním odvíjením frází, její vstup v Benedictu na sebe upozornil vyrovnaností a kultivací hudební fráze. V basu se prezentoval Marián Krejčík v komorněji laděném projevu, sice ne tak zcela výraznými hloubkami, leč v projevu celku ve frázování velmi stylový a promyšlený. Nosným, barevným lyrickým tenorem korespondoval s dobře sestaveným kvartetem sólistů tenorista Josef Moravec.

Mozartův nádherný životní epilog našel v Radku Baborákovi oddaného interpreta, jenž dal dílu až beethovenovskou dramatičnost a místy až romanticky naléhavou plnost zvuku. Což je konstatování slyšeného i pochvala, nikoliv výtka. Mozartovo Requiem potřebuje tuto zvláštní výrazovou naléhavost pro rýsující se geniální most k nové hudební epoše. Dílo nalezlo u publika festivalu právem velmi spontánní a nadšenou odezvu.

Co se povinných procent za celkový dojem týče, relativně spravedlivě (neb nic na světě není plně spravedlivého) bych cítil ryze racionálně devadesát procent za první polovinu večera, ale za ohromný výkon sboru, který je pro mne emotivní celoživotní záležitostí a jehož dokonalost rád oceňuji, nebudu dělat matematické součty a vážit vše na lékárnických váhách. Vím, že live není nic na sto procent, nebo jen zcela výjimečně. Proto se přikláním, zejména díky mimořádnému dojmu z Fialova výtečného sboru, k určitému výsledku, předurčenému silným prožitkem působivého hudebního večera. Bravo!

 

Hodnocení autora recenze: 100%

Smetanova Litomyšl 2016
Trojhvězdí vídeňských klasiků
Dirigent: Radek Baborák
Barbora Perná (soprán)
Alžběta Vomáčková (mezzosoprán)
Josef Moravec (tenor)
Marián Krejčík (bas)
Sbormistr: Petr Fiala
Česká Sinfonietta Praha
Český filharmonický sbor Brno
16. června 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
Joseph Haydn: Obraz chaosu – předehra k oratoriu Stvoření    
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 2 D dur op. 36            
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll KV 626

www.smetanovalitomysl.cz