Stvoření světa: pantomima v Braníku

Oba umělci mají přes svůj nevysoký věk za sebou nemalou zkušenost v prezentaci na domácích i zahraničních jevištích a pódiích. Pro oba byla východiskem jejich tvůrčí cesty studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze a stáže ve významných kulturních centrech. Své profesionální působení rozšířili i na festivalová jeviště a koncertní sály mimo evropský kontinent. Společně vystoupili m. j. toto léto na půdě České školy T. G. Masaryka v Chicagu.

Vojtěch Svoboda je s spolu s Annou Kukuczkovou zakladatel pohybového souboru Kozel ve fraku. Vystupuje však i jako sólista. Svou dosavadní vlastní tvorbu dělí mezi pantomimu a operní, příležitostně i činoherní divadlo. Pro jeviště oba zpracovali větší počet pantomimických etud, ať již klasických nebo novodobých, známý je zejména jejich pořad Absurditky; rovněž spolu vytvořili představení Imaginace. Jako svou závěrečnou práci na HAMU nastudoval Svoboda jako vůbec první Čech pantomimu Václava Havla Sedm dní / Perpetuum teatrobile v režii Radima Vizváryho a s hudbou Vratislava Matouška. Má za sebou i několik nápaditých pokusů o režii hudebně dramatických děl, jako je operka Anne – beze strachu, k nejpůvabnějším patří jeho nastudování Kuchyňské revue Bohuslava Martinů. Podílí se však i na tvorbě svých někdejších spolužáků.

Lukáš Sommer má za sebou rozsáhlou mezinárodní koncertní dráhu sahající až na pódia v zámoří, jeho skladby jsou hrány v Americe, Indii, Itálii, jako interpret hry na kytaru je ověnčen řadou cen i za své autorské recitály, v roce 2017 získala jeho skladba La fine del tempo (Konec času) první cenu v mezinárodní skladatelské soutěži Concorso Novaro, doma vystupuje především s houslovým virtuózem Pavlem Šporclem. Působí rovněž jako uznávaný pedagog mistrovské hry na kytaru.

Hudebně pantomimický recitál Stvoření světa (též Lexikon světa aneb Výběr z mistrů – pozdní sběr) je pojmenován podle úvodní slavné etudy největšího představitele novodobé evropské pantomimy Marcela Marceaua, jehož dílo je, až na výjimku etudy Matka a dítě (podle Claire Heggen, žačky legendárního Etienna Decrouxe), dramaturgickým základem večera. Do tohoto okruhu patří i etudy Výrobce masek, Cestující ve vlaku a David a Goliáš s tím, že jsou poslední dvě ovlivněny variantami původních předloh v podání nejlepších českých pantomimů – Borise Hybnera a Radima Vizváryho. Svobodův výkon však nelze posuzovat jen podle názvů vzorových etud nebo znalostí jejich původních interpretačních modelů. V jeho zpracování jsou všechny inovovány – s ohledem na proměny mentality, norem chování a společenské atmosféry dnešních dní, nebo na jejich předchozí praxí už zkomercionalizovaný „dramatický příběh“.

Zpracování vyjmenovaných etud ve stylu imaginární/bílé pantomimy patří po léta do kmenového repertoáru soudobých světových i českých mimů jako nositel základní pohybové abecedy oboru, a to i tehdy, jestliže umělci pracují i s podstatně modernějším gestickým výrazivem. Je tu nutno rozlišovat, co ze zmíněného stylu zůstalo trvalé a kde už tato pohybová konvence přešla do kategorie technické průpravy. Letitý spor, zda je umění pantomimy živé, či mrtvé, je zde řešen ve prospěch tohoto „klasického“ oboru, jenž sice prošel érou výjimečné popularity v 50. a 60. letech dvacátého století, ale má dodnes živé jádro.

Vojtěch Svoboda si nepochybně uvědomuje cenu vypracované estetiky imaginární pantomimy, odtud také jeho snaha o její mimořádně přesnou pohybovou techniku. Patří však do nepočetného okruhu současných českých mimů, kteří díky své invenci a tvůrčí fantazii dávají dávným scénářům se snahou o aktuální pojetí současný lidský a společenský obsah. Jeho vztah k tradiční formě mimu není jen obdivný, je to spíše pokora před uměním starých a starších mistrů a vědomí, že se ve zmíněných etudách konfrontuje s formou, která nikoliv náhodou přežila staletí, protože představuje dodnes jeden ze základních uměleckých přístupů k umění lidského těla, metodu, která jako klasický balet má své trvalé hodnoty i své diváky.

Úvodní etuda Stvoření světa je spíše pohybovým zamyšlením, jež čerpá z vědeckých poznatků o vzniku života; převádí je do pohybových, jasně srozumitelných metafor koloběhu přírodního dění od jeho vzniku, vývoje, zrození člověka podléhajícího času, až po jeho prolnutí s matkou Zemí jež vydá nový živý výhonek. Svobodova osobitá replika etudy Matka a dítě jedné z nejslavnějších interpretek, zakladatelky souboru Théatre de Mouvement, choreografky a mimky Claire Heggen je asi nejkrásnějším příspěvkem večera pro dokonalou pohybovou kresbu jejich vztahu. Svoboda hraje tuto dojemnou miniaturu mateřské lásky veleúspornými pohybovými prostředky. Jeho akce sugeruje její něhu a lásku i půvab hravého tvorečka – jen nezvyklou sestavou dvojích pohybových charakteristik, jimž pro divákovu orientaci napomáhá obyčejná maska vystřižená z jen bílého papíru. V této scéně je snad více než v ostatních důležitý přesný rytmus a tempo (jimiž se také rozlišuje akce matky a dítěte). Zvláště zde je nutné ocenit empatii a improvizační schopnosti Lukáše Sommera, který své umění zcela podřizuje scénické akci, sleduje hru a pointuje význam dramatické chvíle.

Na tyto vážné chvíle navazují scény čistého humoru a další s tragikomickým, až groteskním podtextem. Do scénáře Cestujícího ve vlaku Svoboda zasahuje odlišným převyprávěním situace, odstraňuje častými replikami jiných interpretů zvulgárnělé akce a nahrazuje je – například koketerií cestujícího s odmítavou slečnou; tuto banalitu však hraje roztomilým způsobem, karikujícím mlsného ženáče. Vedle toho – na rozdíl od Marceaua i Borise Hybnera – Svoboda obohacuje kontext situace o více postav a dodává tak hře věrojatnost. Maskář je oproti tomu technicky náročným zamyšlením nad fenoménem masky ve virtuózní ukázce jejích nejrůznějších podob na lidské tváři. Pohybovým modelem je na rozdíl od tradičních pojetí charakter šaška, jehož maska odhaluje jak pozitivní (charakter, obrana), tak zejména negativní vlastnosti – pokrytectví, faleš, ztrátu identity – až po blahodárný návrat k přirozenému tvaru. Také zde si akce vyžádala plnou aktivaci a součinnost Lukáše Sommera. Poslední etuda David a Goliáš rozvíjí známý biblický námět. Zápas dvou postav je až plakátově sdělný v rozehrání akce před a za černou plentou. Svoboda hraje s humorem a výraznými charakteristikami obě postavy fyzicky a mentálně nerovných protivníků s hořkou pointou karikující systém moci, kterou před časem použil i Radim Vizváry.

Významnou složku představení hraje také hudba Lukáše Sommera na kytaru. Má dvojí polohu: jednak rámuje celé představení a vytváří hudební meziaktí, jednak doprovází vhodným výběrem skladeb cizích autorů pohybové akce Vojtěcha Svobody. Zde navíc postupuje empaticky s vizuálním obsahem mimických scén; v určitých dramaticky nebo technicky významných okamžicích napomáhá svou hudbou, aniž by strhl pozornost pouze na svou produkci. Nejde mu o snahu podbarvit dění na jevišti, nýbrž umocnit atmosféru výkonu a celé scény. Jeho hra se vyznačuje mistrovským ovládáním nástroje, vytváří důvěrnou, intimní atmosféru představení, vstřícnou publiku i hře na jevišti. Sommerova původní předehra a meziaktní skladby mezi etudami představují jeho oduševnělou a originální tvorbu v nejlepším světle.

Představení je ve svém homogenním tvaru poutavou metaforou i výpovědí o lidech a životě kolem nás.

Stvoření světa
Scénář, režie: Vojtěch Svoboda, Lukáš Sommer
Hudba a interpretace: Lukáš Sommer