Cotatcha Orchestra spojuje špičkové jazzmany z nejmladší české, slovenské a rakouské generace a pravidelně spolupracuje se zahraničními umělci formátu Ilji Reijngouda, nizozemského trombonisty a držitele Latin Grammy. Bigband jste založil již v roce 2014 „s vizí hrát neotřelou a originální bigbandovou hudbu“. Co si pod tím v dnešním měřítku představit? Jak jste se v repertoáru posunuli za těch sedm let společného koncertování?
Nikdy jsem se svým orchestrem nechtěl hrát bigbandovou muziku, která se běžně hraje v jiných orchestrech. Primárním důvodem bylo uvádění skladeb autorů, kteří u nás nejsou k slyšení a jejichž hudbu jsem si s žádným jiným tuzemským tělesem nemohl zahrát. Postupem času jsme s čím dál větší intenzitou začali hrát skladby tuzemských autorů, a to především z řad členů orchestru. V posledních několika letech děláme pravidelně tři programy ročně. Obvykle se jedná o program věnovaný důležitým osobnostem jazzové historie, program s vánoční tematikou a jeden věnovaný naší současné tvorbě, což je v posledních třech letech hlavně Bigbandová elektronika. Obecně vzato se věnujeme primárně naší autorské hudbě.
Bigbandová elektronika jako projekt autorských skladeb se rodila několik let – dokonce prý vycházela i z vašeho magisterského projektu. Z jakého podnětu jste od čistě instrumentálních skladeb přešli ke kusům kombinovaných s elektronikou?
Ano, počátky tohoto projektu jsou spojeny s mým magisterským projektem, v jehož rámci bylo třeba nastudovat nový repertoár napsaný na míru Cotatcha Orchestra se mnou jako se sólistou kapely. Oslovil jsem několik skladatelů, kteří napsali muziku. Od té doby se repertoár Bigbandové elekroniky částečně proměnil, ale některé skladby hrajeme do dneška. Martin Konvička byl jedním z oslovených skladatelů, a jelikož s naším kamarádem Davidem Machovským trochu produkovali elektronickou hudbu, přišel s nápadem zkombinovat elektroniku se zvukovými možnostmi orchestru. Mně se tento nápad líbil a do dneška hrajeme skladby, které kombinují „velkokapelní“ zvuk orchestru se světem elektroniky.
Jako čistě mužský šestnáctičlenný bigband jste si přizvali hostující zpěvačky jako Mar Vilaseca či Geraldyne Schnyder. S Lenkou Dusilovou jste zaznamenali singl Billy’s Pilgrimage, který je inspirován dílem Kurta Vonneguta Jatka č. 5. Čím vás inspirovaly právě tyto divy?
Každá něčím jiným (smích). Rád spolupracuji s výraznými zpěváky, kteří mají co říct a mají svůj svébytný způsob projevu. Mar Vilaseca výborně scatuje, Geraldyne Schnyder má velký cit pro interpretaci melodií, Lenka Dusilová skvěle kombinuje elektroniku se svým hlasem. S každou z nich jsme hráli jiný program a každá z nich do muziky přinesla tu správnou „třešničku na dortu“.
Bigbandová elektronika je vaše debutové album. Když jste se rozhodovali, u kterého labelu budete CD vydávat, čím pro vás zvítězilo právě Big Round Records amerického vydavatelství Parma Recordings?
Chtěl jsem nahrávat s Janem Košuličem, s nímž dlouhodobě spolupracuji. Shodou okolností pracuje v tomto americkém vydavatelství, kterému se náš projekt líbil, a tak jsme se domluvili. Navíc mě lákalo vydat album mimo český rybníček.
Album obsahuje skladby jak vaše, tak Martina Konvičky a Jiřího Levíčka. Jaké parametry jste si zadali, aby album bylo inspirativní a kompaktní zároveň? Vycházeli jste z nějaké konkrétní myšlenky?
Skladby na albu jsou různě staré, a to zhruba v rozpětí jeden až čtyři roky. Nehledě na jejich stáří, psaly se pro jeden konkrétní projekt a kapelu i s ohledem na její sólisty a nástrojové možnosti (používáme hodně klarinety). Ty novější se komponovaly s vědomím toho, jak zní stávající repertoár a jak bychom rádi doplnili nálady celého koncertního programu Bigbandové elektroniky.
V rámci Svatováclavského hudebního festivalu – Hudebních výletů jste vystoupili již před dvěma roky v prostoru ostravského Dolu Michal, kde jste již tehdy koketovali s prvky ambientní elektroniky. Nyní vás čeká velkolepý prostor ostravského Evangelického Kristova kostela (8. září, 19:00 hod.). Ať už v něm v minulých letech vystoupil Dan Bárta s Robert Balzar triem a Filharmonií Brno, Ondřej Havelka s jeho Melody Makers či Ondřej Ruml s Matej Benko Quintetem a Jihočeskou filharmonií, všichni přiznávali, že koncertovat v kostele – před oltářem a publikem sedícím v lavicích – je naprosto jiný rozměr pro interpretaci. Jak se na tuto výzvu těšíte vy?
Těším se velmi, vždycky rád hrávám v sakrálních stavbách, které mají svůj genius loci. Tyto prostory mě baví svou atmosférou, ale někdy i trochu děsí svou nevyzpytatelnou akustikou. V podzimních a zimních měsících i teplotou, což není naštěstí případ zářijového termínu (smích).
Děkuji za rozhovor.
