Svatováclavský hudební festival uzavřely francouzské hudební skvosty a česká premiéra oratoria Potopa

Závěrečný koncert v ostravské katedrále Božského Spasitele se nesl ve znamení francouzské chrámové hudby. V podání Kateřiny Kněžíkové a dalších tří sólistů ze země galského kohouta zde pod taktovkou dirigenta Philippa Bernolda zazněla dvě oratoria a soubor písní.

Osmnáctý ročník Svatováclavského hudebního festivalu v Ostravě prezentoval koncerty klasické hudby, které se konaly v kostelích po celém moravskoslezském kraji. A jak bylo dopředu slibováno, byly to opravdu silné zážitky. Od 3. září, kdy zazněl zahajovací koncert, až do 28. září, tedy na svátek svatého Václava (jehož jméno festival nese), se uskutečnilo celkem třicet koncertů, které potěšily návštěvníky krásnou hudbou a kvalitními interprety.

Závěrečný koncert se konal v centru Ostravy, v katedrále Božského Spasitele, která má krásný interiér i dobrou akustiku. Ke spolupráci pořadatelé přizvali domácí orchestr, Janáčkovu filharmonii Ostrava, před kterou se postavil francouzský dirigent Philippe Bernold, Český filharmonický sbor Brno s novým sbormistrem Michaelem Dvořákem, pro kterého byl tento koncert premiérou, a sólisty. Vedle české sopranistky Kateřiny Kněžíkové se představili francouzští pěvci, mezzosopranistka Isabelle Druetová, tenorista Sébastien Droy a basista Tomislav Lavoie.

Tato francouzská invaze umělců měla logický důvod. Podtitul pro tento koncert zněl „Francouzská genialita“ a na program byla zařazena díla francouzských skladatelů, která se u nás příliš neprovozují. Dokonce zde v české premiéře zaznělo oratorium Le déluge (Potopa), op. 45 od Camilla Sait-Saënse.Ale ani ostatní díla na programu nejsou českému publiku příliš známá. Stabat Mater Francise Poulenca, či Les nuits d´été (Letní noci), op. 7 Hectora Berlioze (1803–1869) nebývají častými koncertními čísly. Že se jedná o koncert výjimečný dokládal i fakt, že byl přímo přenášen Českým rozhlasem na stanici Vltava.

Camille Saint-Saëns (1835–1921), jehož dílo zaznělo jako první, žil ve druhé polovině 19. století. Tato doba byla prostoupena válečnými konflikty, které měly vliv i na skladatelovo psychické zdraví. Jeho díla jsou tématikou smrti poznamenána, technicky skladatel nijak neexperimentoval a držel se spíše klasického odkazu. To mu ostatně vyneslo i přízvisko „eklektik vytříbeného výrazu“. Nicméně jeho hudba má silný emoční náboj, vyniká instrumentální barevností a schopností narativního účinku. Oratorium Potopa psal na text Louise Galleta a dokončil ho v roce 1875. Biblický námět není přednášen osobami, pěvecké party mají za úkol spíše vyjádřit emoce a dějový kontext společně se sborem. Formálně skladatel opustil systém liturgie a jde v podstatě cestou symfonické básně o několika dílech. Prolog je instrumentální předehrou s krásným houslovým sólem, jehož motivy se v různých částech ještě několikrát vrací.

První díl je rozdělena do tří částí, nazvaných Lidská zkaženost, Boží hněv a Smlouva s Noem. První vstup francouzského tenoristy Sébastiana Droye byl recitativní a narativní. Pěvec líčí menším, ale sametovým hlasem pohodu na Zemi, která je půvabně prezentována i hudebně. Mezzosoprán Isabelly Druetové nastupuje po mezihře pevným, podmanivým hlasem s otevřenými výškami a oznamuje, že lidstvo urazilo Boha. Vstup sboru obstaraly basy, které zaujaly plnou a temnou barvou hloubek. Hlas Boha znázornil tenorista nástupem zvučného témbru, mezzosoprán spolu se sborem a orchestrem gradoval dramatické poselství o záměru vyhladit zkažené lidstvo až do zklidnění, kdy spolu oba zpěváci přinášejí zprávu o spravedlivém Noem. Zástupcem Božího hlasu je dále basista Tomislav Lavoie, který pevným a plným hlasem na pozadí hybného rytmu smyčců nabízí záchranu na Arše. Věcně a bez dramatické emoce, přesto úderně. Smlouva s Noem je vyjádřena ve spěchající fuze, přinášené ve fortissimu, se soprány svítícími nad hudební masou.

Druhý díl je nejefektnější a přináší dvě části, Archu a Potopu. Recitativní vyprávění tenoristy spolu s harfou přivádí za postupné gradace přívaly vody, zvukomalebně vyjádřené pomocí vlnitých motivů smyčců a chromatických stupnic žesťů. Za hromobití tympánů a činelů pak sbor jen dovršuje chaos a hrůzu, kde není potřeba rozumět slovům. Naštěstí text oratoria šlo najít v rozdaném programu. Postupné decrescendo už jen dokresluje zklidnění bouře a Archu kolébající se ve vlnách.

Díl třetí už je čím dál pozitivnější. Části jako Holubice, Vylodění a zejména Boží požehnání přinášejí půvabná melodická místa. Soprán Kateřiny Kněžíkové má sladký témbr v pianech a měkké forte, které bylo efektně doplněné flétnovým sólem a jemným zvukem dřevěných nástrojů. Kvarteto sólistů mělo příjemně sladěné hlasy a dobře se pojilo i se sborem, který dokázal využít všech dynamických poloh k efektnímu účinku. Dynamická gradace spěla do závěru, tvořeného fugou, kde postupně narůstalo i použití instrumentů tak, že byl výsledný účinek přímo velebný. Dílo mělo velký ohlas a úspěch.

Následoval výběr z písňového cyklu Hectora Berlioze(1803–1869) Les nuits d´été, op. 7 (Letní noci). Postupně se v každé z nich představil jeden interpret. Píseň č. 2, Duch růže, patřil sladkému a nosnému sopránu Kateřiny Kněžíkové, píseň č. 3 Na lagunách – Lamento, byla příležitost pro sametový a pevný mezzosoprán Isabelly Druetové, píseň č. 5 Na hřbitově – Měsíční svit přednesl měkkým pianem a podmanivým tenorem Sébastien Droy.Píseň č. 6, Neznámý ostrov, pak byla příležitostí pro uplatnění plné šíře basu Tomislava Lavoie. Pohodový cyklus překlenul přestávku mezi dvěma silnými symfonickými díly.

Oratorium Stabat Mater skladatele Francise Poulenca (1899–1963) bylo posledním číslem programu. Skladba z roku 1950 je psána na klasický středověký text mnicha Jacopona da Todiho ze 13. století. Je to polyfonní dílo, rozdělené do dvanácti částí s klasickými názvy, plných dramatických emocí i ztišených pasáží k rozjímání a pokoře. V provedení sboru i orchestru vyznělo plně a dynamicky vyváženě a důstojně ukončilo festival, jehož výjimečnost je právě v akcentaci hudby, která v našich podmínkách dlouho nemohla zaznít. Potvrdilo se motto festivalu „koncert v kostele je zážitek“, což platí obzvlášť v případě, že je proveden tak kvalitními interprety, jaké měli posluchači možnost slyšet právě na tomto koncertě.

Závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu
„Poulenc & Saint-Saëns – Francouzská genialita“
28. září 2021 v 19:00 hodin
Ostrava – katedrála Božského Spasitele

Program:
Camille Saint-Saëns: Le Déluge, op. 45 (Potopa):
Předehra
Část první: Lidská zkaženost – Boží hněv – Smlouva s Noem
Část druhá: Archa – Potopa
Část třetí: Holubice – Vylodění – Boží požehnání

Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci):
II. Le spectre de la rose (Duch růže)
III. Sur les lagunes – Lamento (Na lagunách – Lamento)
V. Au cimetière – Clair de lune (Na hřbitově – Měsíční svit)
VI. L’île inconnue (Neznámý ostrov)

Francis Poulenc: Stabat Mater

Účinkující:
Janáčkova filharmonie Ostrava
Philippe Bernold – dirigent
Český filharmonický sbor Brno
Michael Dvořák – sbormistr
Kateřina Kněžíková – soprán
Isabelle Druet – mezzosoprán
Sebastien Droy – tenor
Tomislav Lavoie – bas