Gustav Mahler (1860–1911), rodák z Kaliště na Pelhřimovsku, který prožil své dětství v Jihlavě (žil zde do svých patnácti), je tak trochu i náš – vždyť se zasloužil i o premiérové provedení Prodané nevěsty v Hamburku. Svou první symfonii dokončil roku 1889 v Budapešti, kde toho času zastával post ředitele opery. Nechce se věřit, že jeho původně pětivětá symfonie u kritiky děsivě propadla. Mahler ji možná i z důvodu nepřijetí poctivě revidoval, až ji roku 1896 uvedl v definitivní verzi, přičemž můžeme podotknout, že na podnes používaný podtitul „Titán“ (vypůjčený od romanopisce Jeana Paula) Mahler rezignoval s tím, že publikum jen svádí na scestí (v reakci na ohlasy díla se název symfonie v průběhu času měnil: Symfonická báseň ve dvou odděleních → Titán, hudební báseň v symfonické formě → bez podtitulu). Těžko však říci, zda by se dostavil pozdější triumfální úspěch symfonie nebýt nemilosrdného publika nutícího k poctivému tříbení díla.
Spojení Semjon Byčkov – Mahler – Česká filharmonie mi dává smysl. Byčkov, Mahler – oba jaksi rozkročení mezi východem a západem (Byčkov ve svých třiadvaceti letech emigroval do Spojených států, aby se později usadil v Evropě). Naše filharmonie ve středu Evropy a také tak trochu tvořící hranici mezi dvěma půlsvěty. Česká filharmonie odkojena Antonínem Dvořákem, Mahlerovým současníkem, Byčkov, interpret zejména vrcholně romantické hudby, jejímiž tvůrci Mahler i Dvořák byli. Můžeme najít mnoho styčných bodů… Volba programu byla tedy sázkou na jistotu. Byčkov je navíc zřejmým milovníkem Mahlera, což bylo patrné třeba i jen velmi řídkým sledováním partitury – umí ho skoro zpaměti, noty prakticky jen otáčel. I to mě však dovádí k otázce, jestli se nejednalo o sázku na přílišnou jistotu.
V polovině září se v Bonnu uskutečnil koncert Mahler Chamber Orchestra a Pražského filharmonického sboru pod vedením mladého francouzského dirigenta Maxima Pascala – koncert, jehož jsem byl přímým účastníkem. Na programu byla druhá Mahlerova symfonie „Vzkříšení“ a já nemohu než srovnávat i proto, že se domnívám, že díla sama srovnatelná jsou – byla napsána brzy po sobě, a i svým charakterem jsou si blízká. Byčkov a Česká filharmonie hráli s chutí i emocemi, tempové a dynamické vzmachy nechyběly a komunikace mezi dirigentem a orchestrem fungovala, avšak „standing ovation“ jsem nemohl sdílet. „Titán“ byl hezký, pěkný, příjemný, smutný i veselý, prožitý, ale to vše jen tak nějak adekvátně. „Vzkříšení“ (druhá Mahlerova symfonie) Maxima Pascala bylo naproti tomu strhující a dechberoucí. „Všechno v pořádku“ versus „Mělo to všechno“. Bravo versus bravissimo.
Byčkovovo provedení mi nejvíce imponovalo svým myšlením ve větších celcích. Nemělo potřebu nadměrně zdůraznit množství úžasně barevných ploch a jiných instrumentačních fines – všechny detaily sloužily většímu oblouku, neměly potřebu být specielně oslaveny. Byl vyprávěn příběh a Česká filharmonie nás umně vtáhla do děje. Mahler je známým autorem písní a písňových cyklů a mám za to, že v tom spočívá značná část atraktivity jeho hudby – neustále jakoby zpívá. Toto Byčkov zvládá skvěle – vtisknout jednotlivým nástrojovým skupinám umělecký přednes. Při koncertě jsme byli svědky sympatického „předávání štafety“ – každá skupina měla chvíli své sólo. Je to paradoxní, jak se ze symfonie s obřím obsazením (například sedm hornistů) může stát intimní a cituplná záležitost. Byčkov si s Mahlerem nepochybně dobře rozumí, velmi přirozeně a nenuceně dokáže předat vřelost jeho hudby.
O České filharmonii a jejím současném hraní koluje pomluva, že její výkony postrádají dynamickou plasticitu – zkrátka, že „je to samé forte“. Semjon Byčkov však přiměl orchestr ke kultivovanému projevu a velmi sympaticky s „fortovou“ dynamikou šetřil – zejména v první větě jako by chtěl pomlouvače umlčet a skutečně se dařilo držet těleso „na uzdě“. Průzračná instrumentace však naopak ke škodě nechala vyniknout nejednomu falešnému unisonu. S postupující skladbou se však tento princip jako by mírně ztrácel a s ním i ochota se nechat káznit a provedení jakoby zpohodlnělo ke komfortnímu hraní. Komfortnímu, stále však krásnému! Závěr skladby je vděčná hudba skvěle „vypointovaná“ – divák cítí, že veškerá fanfára má své opodstatnění a Byčkov navíc Mahlera umí prodat bez úchýlení se k laciné efektnosti. „Schalltrichter in die Höhe“ v partituře (přeložme například „roztrub do výše“) si pak (podobně jako například Claudio Abbado) vyložil jako Mahlerovo svolení zvednout ze sedaček sekci lesních rohů v jejich závěrečeném unisonu ve forte fortissimu. Závěr díla na jedničku!
A květina při následném aplausu věnovaná samotným dirigentem kontrabasistovi Adamu Honzírkovi za předvedené tiché, choulostivé sólo v úvodu třetí věty – v tu chvíli pouze tympán a kontrabas – byla tuze zasloužená. Bravo!
Česká filharmonie – Titán
5. října 2021, 20:00 hodin, Rudolfinum, Dvořákova síň
Program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur (53′)
Účinkující:
Česká filharmonie
Semjon Byčkov, dirigent
