Své housle nosil neustále s sebou, cvičil celé hodiny

Velký filmový komik, který zemřel o Vánocích 1977, byl velmi dobrým amatérským houslistou. Většinu hudby ke svým filmům složil sám.
Charlie Chaplin (foto archiv)
Charlie Chaplin (foto archiv)


Houslista Charlie Chaplin

(thestrad.com – 18. prosince 2012)

Charlie Chaplin měl na vrcholu kariéry sen o svých houslích. V roce 1920 krátce před premiérou filmu Kid řekl jednomu novináři: „Před časem jsem měl vizi. U svých nohou jsem viděl zmuchlanou hromadu svršků a rekvizit. Byly to součásti mých filmových kostýmů. Hrůzostrašná snůška propriet. Můj knírek, ošuntělá buřinka, hůlka, rozbité boty, špinavý límeček a košile. Toho dne jsem se pevně rozhodl, že už si ten kostým nikdy neobléknu. Stáhnu se do ústraní a se svými milovanými houslemi, se svým Shelleym a Keatsem se odstěhuji někam k italskému jezeru a budu tam pod smyšleným jménem vést čistě intelektuální a imaginativní život.“

Nikoho asi nepřekvapuje, že člověk, který se během deseti let vymanil ze zoufalé chudoby a stal nejznámějším mužem na světě, toužil po odpočinku. Myšlenka, že si Charlie Chaplin chtěl vzít s sebou své housle, mi připadá dojemná. Kouzlu Charlieho Chaplina jsem propadl teprve nedávno. Vždy jsem ho trochu přezíral, k čemuž mě vedla populární, ale mylná představa, že byl příliš sentimentální. Pak jsem ale poznal jeho vrtošivou, dětskou fantazii, jeho anarchii, eleganci, humanismus a morální odvahu. Přečetl jsem všechny dostupné knihy, zhlédl všechna DVD a záznamy živých vystoupení a stal se jeho velkým ctitelem. Během četby jsem zjistil, že Chaplin byl po většinu života nadšeným amatérským houslistou, a i když později tato vášeň polevila, použil svých schopností při psaní filmové hudby s hojným využitím smyčcových nástrojů.

Charlie Chaplin (foto archiv)
Charlie Chaplin (foto archiv)

Víme, že Chaplin hrál dvakrát přímo ve filmu. Ve snímku Chaplin šumařem z roku 1916 hraje pouličního hudebníka, který se neštítí uzmout výdělek jiným hudebníkům a houslemi svádí cikánskou dívku. Ve filmu je několik krásných vtipů včetně prsteníčku, který nemůže přestat trylkovat, a svědícího nosu. Chaplin dovedně předvádí, že dokáže sehrát honičku a spadnout několikrát do kbelíku s vodou, ale dokáže také držet housle a smyčec. Jeho hra působí plynule a sebejistě. Vibrato sice hraje s jistým napětím, ale strojená profesionální povýšenost, která zvláště vyniká, když se uklání svému publiku, je rozkošná.

Další Chaplinovo vystoupení s houslemi se objevuje v jednom z jeho posledních a nejvíce autobiografických filmů Světla ramp (1952). Hraje v něm hasnoucí hvězdu hudebních síní. Závěrečné vystoupení je herecký duet s Busterem Keatonem (který Chaplina svým uměním téměř zastíní). Keaton hraje na klavír a snaží se přitom udržet noty na stojanu, zatímco Chaplinovi se jen s obtížemi daří přimět své nohy, aby měly stejnou délku. Chaplin se při hře na housle pokouší svým výrazem vlichotit publiku, čímž shrnuje hlavní téma filmu – proměňující se vztah mezi umělcem a publikem. Pohled na Bustera Keatona s rozbitými houslemi na noze je spíše bolestný než směšný (přestože to není tak zoufalé, jako dívat se na Chaplina s hlavou v kontrabasu ve filmu Chaplin odhadcem v zastavárně). Chaplin hraje pantomimicky, ale je to ironický, rutinní herecký výkon. Je dojemné vidět oba mistry společně. Je také zajímavé (a zde prozrazuji důležitou část děje), že Chaplin ve filmu umírá ve chvíli, kdy hraje na housle.

Chaplin se o houslích a violoncellu také několikrát zmiňuje ve svém životopise z roku 1964. Je to přesvědčivý záznam o jeho dětství ve viktoriánském Londýně, kde vyrůstal v chudobě a s psychicky nemocnými rodiči. Za talentovaného houslistu byl v anglických hudebních síních považován už ve svých šestnácti letech. Na housle cvičil čtyři až šest hodin denně. „Každý týden jsem dostával hodiny od divadelního dirigenta nebo někoho, koho doporučil. Hrál jsem na housle jako levák, takže jsem měl struny natažené obráceně, obráceně byl připevněný i basový trámec a duše. Měl jsem velké ambice. Chtěl jsem se stát koncertním umělcem a v případě, že by se mi to nepodařilo, jsem chtěl hru na housle využívat při varietních vystoupeních.“

Stan Laurel, polovina slavného dua komiků, se stejně jako Chaplin zúčastnil turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 a sdílel s ním pokoj.

Zpráva v tisku o turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 (foto archiv)
Zpráva v tisku o turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 (foto archiv)

Laurel potvrzuje Chaplinova tvrzení ohledně hry na housle, ale v jeho podání působí kolegovo chování poněkud okázale: „Své housle nosil neustále s sebou. Měl obráceně natažené struny, takže mohl hrát jako levák. Cvičil celé hodiny. Později si koupil violoncello a také ho nosil pořád s sebou. V té době se oblékal jako hudebník. Nosil dlouhý světle hnědý kabát se zelenými sametovými manžetami a límcem a měkký klobouk se širokou krempou.“ Vypráví se také, že Chaplin hrával na ubikacích, aby nebylo slyšet, jak Laurel vaří, což bylo zakázané.

Na dalším turné po USA s Karnovou společností v roce 1913 objevil Chaplina Mack Sennett z Filmové společnosti Keystone a od té chvíle byl jeho vzestup přímo raketový. V roce 1915 činil jeho týdenní příjem ve filmových studiích Essanay 1.250 dolarů a v roce 1917 podepsal smlouvu se společností First National s příjmem ve výši 1.200.000 dolarů, což mu umožnilo stavbu vlastního studia a poskytlo mu dosud nevídanou uměleckou svobodu. Ve svém životopise popisuje okamžik, kdy jeho bratr Sydney, který smlouvu dojednával, oznámil, že jednání zdárně ukončil: „Chvíli předtím jsem si dal koupel, chodil jsem po pokoji s ručníkem kolem beder, hrál jsem na housle Hoffmannovy povídky. ,Hm, řekl bych, že je to báječné.´“

Zdá se, že po celou dobu své herecké dráhy a zřejmě i na vrcholu své slávy Chaplin pravidelně cvičil. Novinová zpráva z roku 1917 zdůrazňuje Chaplinovu oddanost houslím: „Každou volnou chvíli mimo studio věnuje svému nástroji. Nehraje z not, jen výjimečně. Z hlavy přehraje výběr z populárních oper a je-li dobře naladěn, spustí nějaký známý irský tanec nebo směs černošských melodií s lehkostí varietního umělce. Chaplin přiznává, že jako houslista není žádný Kubelík nebo Elman, přesto ale doufá, že bude v nepříliš vzdálené době vystupovat jako sólista na koncertech.“

V roce 1918 pozvali na Chaplinovo natáčení novinářku Grace Kingsley. Ta poté napsala: „Dovolí vám sedět ve své šatně a nechá vás mluvit, zatímco si opravuje knírek a lepí do něj koňské žíně. Všimnete si, že má vždy blízko u ruky housle a violoncello. A nebyl by to snad ani Charlie, kdyby se svých houslí a smyčce nechopil a nedoprovodil vaše poznámky známými úryvky z klasické hudby. Na tazatele přitom hledí nepřítomným pohledem, nechá ho mluvit a odpovídá jednoslabičně.“

Charlie Chaplin (foto archiv)
Charlie Chaplin (foto archiv)

Chaplinova hudební vášeň postupně ochladla. V roce 1921 poskytl listu New York Herald rozhovor, v němž říká: „Ještě před pár lety jsem hrával hodně na housle, ale v poslední době jsem se houslí skoro nedotkl. Nějak jsem o tyhle věci ztratil zájem.“ Zdá se, že se jeho hudební energie proměnila v ambici psát filmovou hudbu.

Jeho zájem o komponování začal už v roce 1916, kdy založil hudební nakladatelství. Vydával skladby jako: Ach, to cello a Ten, na kterého nemůžeš zapomenout. Nakladatelství ovšem nebylo úspěšné a brzy skončilo. Počínaje filmem Světla velkoměsta z roku 1931 skládal hudbu do všech svých filmů a později se vracel ke starším filmům a napsal hudbu i pro ně. Chaplin neuměl číst notový záznam a proces skládání probíhal podle jeho slov tak, že melodie předzpíval svým hudebním spolupracovníkům. Podílel se ale na všech tvůrčích rozhodnutích ohledně načasování a orchestrace. Houslista Louis Kaufman nahrál hudbu k několika Chaplinovým filmům a ve svém životopise popisuje, jak Chaplin dohlížel na každý detail nahrávky a „vymýšlel drobné melodie a skvělé hlavní motivy“. Mnohé z těchto melodií se proslavily i mimo filmová plátna. Například Smile z Moderní doby nebo Eternally z filmu Světla ramp.

Stejně jako ve svých filmech předvádí Chaplin i ve svých skladbách instinktivní smysl pro správné načasování, strukturu a citovou přesvědčivost. Některé z nejsilnějších scén doprovází houslovým tématem, které z diváka vyloudí i poslední zbytky emocí. Srdceryvný konec filmu Světla velkoměsta a bouřlivé vyvrcholení filmu Kid, kdy si malého Jackieho Coogana chce odvést ředitel sirotčince, jsou doprovázeny dramatickou hudbou smyčcových nástrojů. Zní to trochu jako hudební pasticcio, možná z Elgara nebo Čajkovského, ale hudbě se promyšlenými efekty vždy daří zdůraznit vzrušení na plátně. Například ve Světlech velkoměsta užívá Chaplin hudební motiv pro svůj vztah se slepou květinářkou v průběhu celého filmu. Je to melodie známá jako La Violetera (zřejmě ji hraje Xavier Cugat). Naplno se rozezní v závěrečné scéně.

Podle mínění Timothyho Brocka, dirigenta a skladatele, který rekonstruoval Chaplinovy partitury, používal Chaplin při skládání hudby housle až do šedesátých let a na jeho hudbě je to znát. Brock vysvětluje: „Většina delších houslových sól je napsána nádherně neobvyklým, ale velmi specifickým způsobem. Jeho hudba pro smyčce obsahuje tak jedinečný soubor principů, že je jasné, že byl skladatelem, jehož silnou stránkou byl zvuk a ne technická vstřícnost. Na papíře může jeho hudba působit technicky nekonvenčně, ale pro ucho zní přirozeně, plynule a lyricky stejně jako hudba jakéhokoliv jiného skladatele. Jakmile si hudebník osvojí zvuk a smysl hudebního záměru, jsou technické nedostatky zcela druhořadé.“ Touto nekonvenčností je například přeladění struny G na Fis v Moderní době. Chaplin totiž nikdy nepoužíval violy. Brock to komentuje slovy: „Místo aby změnil motiv, nástroj nebo zvýšil tóninu, přeladil si o stupeň níž strunu G. Při rekonstrukci jsem byl nucen přepsat tuto pasáž pro violy, což by Chaplin nikdy neudělal.“

Chaplin byl v období do třicátých let bez přehánění nejznámějším člověkem na světě. Mohl si vybrat jakýkoliv orchestr a často si sám vybíral houslisty. V životopise Yehudi Menuhina od Humphreye Burtona se dočítáme, že když Chaplin slyšel mladého génia na koncertě, pozval ho do studia, svým pracovníkům dal den volna a Menuhina, jeho otce a učitele Luise Persingera osobně prováděl po studiu. Bylo zjevné, že Menuhina nechce nechat odejít. Menuhinův otec vzpomínal: „Začal jsem mít obavy, že nám ujede vlak. Yehudi a Persinger považovali za absurdní, že by jedinou minutu, kterou mohou strávit s Chaplinem, strávili místo toho čekáním na nádraží. Sám Chaplin nás také nechtěl pustit do posledního okamžiku. Jeho řidič se s námi potom na nádraží řítil vysokou rychlostí. Dvakrát nás zastavil policista.“

Chaplin se přátelil také s Jaschou Heifetzem a vyprávěl příhodu, jak si na jednom večírku Heifetz půjčil Chaplinovy housle, ale nedokázal na ně hrát. Chaplin je vzal, zahrál úryvek z Bacha a řekl: „Víš, u mě je všechno obráceně a naruby. Když se k vám na plátně otočím zády, díváte se na něco tak výmluvného, jako je obličej.“ Chaplin si libuje v podobných asociacích a jeho životopis je plný anekdot o hudebnících jako byl Debussy (který Chaplinovi řekl: „Vy jste instinktivní hudebník a tanečník.“), Stravinskij (s nímž Chaplin plánoval filmovou scénu s vášnivou hrou na housle v nočním klubu), Rachmaninov (kterého Chaplin popudil svými liberálními názory) a Hanns Eisler (ten vzpomínal, jak mu jeho proplešatělý učitel harmonie Schoenberg říkal: „Mladý muži, nepískejte, váš chladný dech mě studí na hlavě.“).

Tyto historky stejně jako jeho filmy poskytují zajímavý pohled na Chaplinovu dobu a ilustrují historickou roli houslí. Na housle se nehrálo jen v salónech a koncertních síních, ale byly často používaným nástrojem v barech, restauracích, jak to vidíme ve filmech Chaplin vystěhovalcem, Chaplin šumařem, Chaplin na kolečkových bruslích a Psí život. Ve filmu Zlaté opojení má houslista funkci hudebního automatu. Tanečníci mu házejí peníze, aby hrál k tanci. Živá hudba inspirovala Chaplina také při jeho vlastních hereckých kreacích. Ze záznamů filmového studia vyplývá, že k natáčení svých nejslavnějších scén, například k tanci s houskami ve Zlatém opojení, si Chaplin najal Hollywood Quartet za 50 dolarů denně. Po týdnu je ovšem nahradil lacinějším souborem.

Byl Chaplin dobrým hudebníkem? Byl jsem nesmírně zvědavý, když jsem dostal nahrávku jeho vlastní skladby Sing a song s orchestrem Abe Lymana, kde hraje krátké sólo na housle. Chaplin hraje elegantní melodii i své melodické ozdoby velmi dobře. Jeho sólo je melodicky pěkné, zvuk poněkud tlumený, vibrato trochu moc široké a pomalé a v některých notách zní nevhodné tahy smyčce, ale celkově výkon dokáže přesvědčit, že Chaplin věděl, co dělá.

Jeho hra na housle také podává svědectví o Chaplinově osobním životě. Umožňovala mu totiž únik z neustálé zátěže, způsobené jeho géniem a slávou, a odráží jeho tvůrčí ambice. Ale především nás ujišťuje, že když se Chaplin rozhodl, že neuskuteční svůj sen a neuteče do Itálie, nepřišel svět o jednoho z největších houslistů, ale zcela jistě by přišel o největšího komika.

 

Překlad Ondřej Lábr

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat