Straussovy písně
Texty Ivana Medka (79)
Po cyklu Medkových pořadů věnovaných v roce 1966 sedmdesátému výročí vzniku České filharmonie zveřejňujeme tentokrát výkladový text ke gramofonové desce Supraphonu s výběrem písní Richarda Strausse. Ovšem běžný výkladový text to není. Nedovídáme se nic o konkrétních okolnostech vzniku jednotlivých kusů, nic z obvyklých formálních hudebních charakteristik. Dovídáme se mnohem víc. O Straussově době a jeho způsobu hudebního myšlení, o jeho vztahu k publiku a vlivu, který to mělo (nejen) na jeho písně… Kvalita a živost Medkova textu je asi hlavně v tom, že píše o své (a vlastně i naší) současnosti: třeba o zkresleném pocitu mnoha posluchačů, že Strausse přece znají, když slyšeli symfonického Dona Juana, nebo o vztahu-nevztahu k tomu zvláštnímu světu přelomu století či třeba i k prvorepublikové straussovské tradici, kterou v symfonickém světě budoval Václav Talich a ve vokální sféře četní světoví sólisté, kteří do Prahy přijížděli. I to chtěl Ivan Medek připomenout v sedmdesátých letech, kdy o Straussových písních psal, své době, která se k mnohým věcem prostě nechtěla vracet.
***
Nikdy na našich koncertních pódiích nezdomácněly. Že je jich víc než 150? Že se z některých z nich – Zastaveníčka, Tajného vyzvání, Cecilie a dalších – staly takřka šlágry písňových pořadů světových interpretů? Že jimi – jako formou – Straussovo dílo začíná a také končí? Že jsou bez nich nemyslitelné opery, jako je Růžový kavalír, Salome a jiné? – Prosím vás, Strauss je především Don Juan, Enšpígl a ještě trochu něco k tomu a to nám musí stačit, abychom si byli dobře jisti, že tohoto autora dost dobře známe. Snad ještě starší pamětníci předválečných talichovských filharmonických cyklů, kde zazněly všechny Straussovy symfonické básně, nebo návštěvníci koncertů světových zpěváků, kteří k nám tehdy, v první republice, jezdili přece jenom častěji než v posledních letech, se u těchto několika skladeb nezastaví a jejich pohled na Straussovo dílo zdaleka není tak jednostranný. Snad je to také tím, že generace před námi je blíž té době přelomu století, ze které straussovská lyrika vyrůstá a kterou tak přesně charakterisuje. Richard Strauss je totiž především lyrik a to především lyrik jedné vyhraněné epochy. Nepostihuje ji v té úplnosti ani kritické přesnosti jako Mahler. Daleko víc se touto dobou afektů, divadelních gest, sentimentu, výrazového neklidu, hledání a zároveň potřeby udržení minulého ztotožňuje. Je do jisté míry posledním autorem XIX. století v německé hudbě, stejně jako je právě Mahler prvním ze století dvacátého.
A že nám často stačí k jeho pochopení právě třeba Don Juan, to je osud autora, který ve svých čtyřiadvaceti letech dokázal napsat tak dobré a v každém slova smyslu hotové dílo, z jehož stylu pak nikdy v podstatě nevykročil a kterého sice často dosáhl, ale nikdy v té plnosti nepřesáhl. Takže to ani není tak moc velký omyl, domníváme-li se, že Strausse už známe z této jedinečné symfonické básně celého. Jenže se bojím, že ji dnes asi málokdo dokáže poslouchat tak pozorně, aby právě z ní vyposlouchal ono zvláštní napětí, skryté třeba jen v hobojovém nebo houslovém sólu, jehož pochopení by nás nutně muselo přivést právě k té oblasti, o které se pokoušíme přemýšlet a které Richard Strauss věnoval tolik pozornosti – oblasti písňové tvorby.
Ještě dřív, než začal svým skladbám dávat opusová čísla, jako mladíček, komponoval řadu písní. Od počátku až k vrcholným cyklům se stále stejnou péčí o dokonalé vyjádření dikce a spojení rigorózně chápané deklamace s působivou – ano, především působivou – melodickou linií. Nezapomínejme na Straussův obdiv k Wagnerovi. Text mu byl nejen inspirací, ale přímo vodítkem, ze kterého se rodila melodická linie. Nezáleželo mu při tom – a nám na tom zase už tolik nezáleží dnes – že ony texty nejsou vždycky dokonalé. Obracel se často třeba i k průměrným básníkům své generace. Ale jejich běžný sentiment dokázal nejen přetvářet, stával se mu jakoby stavivem pro vlastní hudební výraz. Jako by mu příliš vysoká literární úroveň často překážela. Dovede vytvořit stejně básnickou koncentraci na nejmenší ploše a stejně bohatou melodii jako Schubert, stejné dramatické napětí a harmonickou bohatost jako Schumann a Wolf, někde i stejnou vážnost jako Brahms, ale má proti nim všem jednu výhodu (nebo nevýhodu?), že stále před sebou vidí posluchače, dojme se na stejném místě jako většina lidí v koncertním sále, spolu s nimi se zasní a spolu s nimi vzdoruje. Jeho písně jsou určeny koncertnímu pódiu, ne malé skupině chápajících přátel a navíc jsou zaměřeny k té nejcitlivější části obecenstva, k části ženské. Ukápne-li dámě slza po Schubertově Zimní cestě, máme takřka jistotu, že nepochopila nic. Stane-li se jí to však po některé písni Straussově, mohli bychom jí vlastně gratulovat. Zejména byla-li to dáma z roku 1905.
Ale dosti ironie, ve které ostatně právě Strauss byl často nepřekonatelný. To, co totiž na nové desce Supraphonu ze Straussových písní uslyšíme, patří k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu. A díky, že se zde setkáváme s výběrem a nikoliv s některým z cyklů vcelku. Právě na tomto výběru se můžeme – také zásluhou skvělých interpretů Evelyn Learové, Grace Bumbryové a Dietricha Fischer-Dieskaua s klavíristy Jörgem Demusem a Erikem Werbou – přesvědčit, jak velkým skladatelem byl Strauss. Jak mnoho toho především uměl. A navíc se před námi otevře docela zvláštní svět, ke kterému se v podvědomí stále vracíme, ve kterém tušíme vzdálené kořínky své přítomnosti, který je plný půvabu a dnešní tak často anonymní době nezvyklé schopnosti prožívání a veřejného prezentování osobních malých dramat vytváří protipól; svět dávno minulý, a přesto žijící v nás, stejně jako v nás žije dílo jakéhokoliv velkého mistra. A to snad je jeden z nejkrásnějších darů, které nám přinášejí umělci poznamenaní tolik svou přítomností, jako byl Richard Strauss.
(Pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
