Bučení i aplaus. Pucciniho Manon Lescaut v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku

Klasický milostný příběh dostává v Met nádech filmu noir

Tenorista Roberto Alagna odvážně, s odhodláním a únosnou mírou ambicióznosti zachránil novou inscenaci Pucciniho Manon Lescaut v Metropolitní opeře, která měla premiéru v pátek večer. Inscenace byla v krizi od minulého měsíce, kdy Jonas Kaufmann, nejvyhledávanější tenorista v opeře, odstoupil z celé řady představení z důvodu blíže neurčeného onemocnění. V naději, že jako náhradu pro roli des Grieuxe sežene hvězdného tenoristu, se generální ředitel Met Peter Gelb obrátil na pana Alagnu, který tuto roli nikdy nezpíval. Alagna, který právě účinkoval v Met v Komediantech, s pouhými šestnácti dny na přípravu tohoto velkého Pucciniho partu pro důležitou novou inscenaci souhlasil, že se této role ujme.

Roberto Alagna musel být v pátek nervózní. Zpočátku zněl jeho hlas trochu koženě a napjatě, ale rychle se rozezpíval, aby podal žhavý, vášnivý výkon jako des Grieux, bezstarostný student v Amiensu ve Francii, mezi přáteli oblíbený a flirtující se ženami. Ale jeho život se zcela vyšinul poté, co jen pohlédl na smyslnou Manon Lescaut, která spolu se svým arogantním bratrem cestou do kláštera zavítala do města. Des Grieux se do Manon bezhlavě zamiloval.

Sopranistka Kristīne Opolais v roli Manon zpívala stejně úžasně, jako vypadala. Byl to i další z vydařených večerů Fabia Luisiho, jenž vyloudil z úžasného orchestru Met jemné, strukturované hraní a zároveň přinesl osvěžující zdrženlivost a průzračné detaily do Pucciniho často překypující partitury.

Neopodstatněně aktualizovaná inscenace uznávaného britského režiséra Richarda Eyrea, s podivně monumentální scénou navrženou Robem Howellem, je však bohužel velkým zklamáním. Manon Lescaut, volně upravená na motivy krátkého románu Abbého Prévosta, znamenala pro mladého Pucciniho roku 1893 během premiéry v Turíně zásadní úspěch. Puccini odradil řadu libretistů, když ve snaze o správné pochopení děje neustále trval na změnách v textu. Přestože verze, kterou nakonec použil, nechává v příběhu mezery, je jeho účinek díky Pucciniho lyricky vznosné hudbě citově působivý.

Jak Richard Eyre vysvětlil v interview, spatřuje v této v opeře prvky filmu noir: a představitelkou Manon by mohla být mladá Barbara Stanwyck. Inscenace, poprvé představená roku 2014 ve Festivalovém domě v německém Baden-Badenu, obsahuje narážky na ponuré, fatalistické filmy ze čtyřicátých let. V souladu s konceptem noir přesouvá příběh do Francie během německé okupace.

Neexistuje však žádný zřejmý důvod pro tuto konkrétní aktualizaci, opera nemá ani žádný politický obsah. Je v ní napětí mezi společenskými vrstvami, protože des Grieux je rytíř, který se, podle toho, co se z opery dozvídáme, zdá být bez závazků a bez prostředků.

Obsazená Francie jako dějiště příběhu je nabitá politickými a historickými spletitostmi. Nemůžete jen tak operu odehrávající se v osmnáctém století přehodit do zmiňovaného období, aniž rozvíříte nepříjemné otázky.

První dějství se odehrává na náměstí v Amiensu, které se v této inscenaci mění v impozantní, prostornou železniční stanici. Vysoká křivá stěna v pozadí naznačuje rozpadající se fasádu nějaké, kdysi velké budovy; úzké, strmé schodiště vede až ke kolejím. Dominantou náměstí je rušná kavárna se vstupem do blízkého luxusního hotelu. Studenti a stálí kavárenští hosté, oblečení do rozmanitých neformálních oděvů v tlumených barvách (navržených Fotini Dimou), si u stolečků povídají. Skupina zamračených německých vojáků sedí pohromadě. V jednu chvíli se kolem nich shromáždí dav a jen tak pro zábavu se jim posmívá. Mohlo by se opravdu něco takového stát v kavárně v okupované Francii? Působilo to jako vyumělkovaný režijní nápad.

Manon paní Opolais je neodolatelně přitahována rytířem des Grieux, její city se projeví v oslnivé vřelosti a smyslném žáru jejího zpěvu během společných romantických duetů. Zároveň také citlivě odhaluje Manonino zoufalství: mladá žena, na jejíhož otce, jak se zdá, přišly těžké časy, je přesto, že se chvěje touhou, předurčena pro život v klášteře.

Její neklid zpozoroval Geronte, bohatý, postarší výběrčí daní, který se s Manon a jejím bratrem setkal ve vlaku do Amiens, tuto roli zde zpíval chladně rozhodný basista Brindley Sherratt. Geronte, jenž nějak vycítil, že Manon má v sobě něco frivolního a slabost pro parádu, se ji rozhodne unést a vzít ji s sebou do Paříže. Ale student Edmondo, (vysoký, mladý tenorista se svěžím hlasem, Zach Borichevsky, který v Met debutoval) se o jeho záměru dozví a upozorní svého přítele des Grieuxe, který přesvědčuje Manon, aby do Paříže utekla raději s ním. Massimu Cavallettimu, přitažlivému barytonistovi s příjemným hlasem, se v roli Manonina rozporuplného bratra Lescauta, netečného mladého francouzského vojáka, chvílemi velmi dařilo, přestože se zdá, že si k této rozporuplné a tvárné postavě ještě hledá cestu.

Puccini se rozhodl nenapsat scénu zobrazující Manon a des Grieuxe v Paříži, což je podivné opomenutí. Ale později se od Manon dozvíme, že navzdory vášnivému vztahu s des Grieuxem nemohla snést chudobu. Místo toho Puccini ve druhém dějství ukazuje, co se dělo dál: Manon jako Gerontova milenka žila v přepychu v jeho honosném pařížském bytě.

Des Grieux v podání Roberta Alagny, zjevně vyčerpaný, ale poblázněný láskou, neurvale vpadne do Gerontova bytu, kde najde svou Manon. Kristīne Opolais s plavými vlasy a v šatech s flitry vypadala jako Lana Turner. Oba pěvci ze sebe během konfrontačního milostného duetu uprostřed tohoto dějství vydali to nejlepší. Podvedený Geronte povolal německé vojáky, aby zatkli Manon, přistiženou při pokusu uprchnout s des Grieuxem s rukama plnýma šperků.

Tato inscenace mění poslední dvě dějství, v nichž je odsouzená Manon posazena na palubu lodi směřující do New Orleansu, ve zmatené, částečně abstraktní zobrazení vyhnanství. V přístavu v Le Havru vidíme příď zaoceánského parníku kotvícího u mola, pod nímž je vidět vězení. Loď, jež má být osudná, vypadá poněkud lacině. Němečtí vojáci dostrkají Manon do fronty prostitutek směřujících do vyhnanství do New Orleansu. Ale tento dějový zvrat by v Němci okupované Francii neměl smysl. Místo toho dostanou vězenkyně zašlé šedé oblečení, jež opět přináší znepokojivé otázky. Odjíždějí tyto ženy do nacistického pracovního tábora?

Poslední dějství Manon Lescaut se, jak je nesmyslně popsáno v libretu, odehrává na obrovských vyprahlých pláních za New Orleansem. (Puccini a jeho libretisté neznali zeměpisnou charakteristiku Louisiany.) Manon umírá žízní a vyčerpáním; des Grieux se marně snaží najít vodu, aby ji zachránil. Richard Eyre mění tuto scénu v metaforu: objímající se milenci jsou uvězněni v troskách rozpadlých stěn a schodů z Amiensu a Paříže. Kristīne Opolais a Roberto Alagna se museli nejistě plazit mezi akordeon připomínajícími brázdami těchto převrácených schodů, což vypadalo nebezpečně, ne-li směšně. Člověk by si pomyslel, že byli vyhoštěni k troskám baden-badenského festivalu.

Ale tito dva houževnatí umělci během tragické závěrečné scény předvedli svůj nejlepší a nejniternější zpěv z celého večera. Opolais propůjčila ponuré árii Sola, perduta, abbandonata (Sama, ztracená a opuštěná) mučivou krásu.

Během závěrečného aplausu šel Alagna rovnou k nápovědní budce a srdečně si potřásl s nataženou rukou (to bylo vše, co diváci mohli vidět) zkušené nápovědy této inscenace, Joan Dornemann. Bylo to krásné gesto.

(The New York Times – 13. února 2016 – Anthony Tommasini)

***

Manon Lescaut v Met v New Yorku ‒ „Vášeň a poezie“

Slavná diva Montserrat Caballé bývala terčem spíše vážně míněného vtipu. „V této sezoně bude k dispozici,“ říkávalo se posměšně, „k omezenému počtu zrušených představení.“ Teď táž žalostná pravda platí o slavném pěvci Jonasi Kaufmannovi. Zdá se, že v této sezoně bude k dispozici k omezenému počtu zmizení.

Nejinak tomu bylo v pátek v Met. Uprostřed nekonečného povyku měl německý tenorista ozdobit novou inscenaci Pucciniho Manon Lescaut, spolu s Kristīne Opolais zářící v titulní roli. Ze scény odejde Kaufmann, jehož přetrvávající rušení představení z důvodu nemoci zapříčinila i zrušení významného recitálu v Carnegie Hall, plánovaného na leden. Vystoupí Roberto Alagna.

Přestože roli des Grieuxe nikdy předtím nezpíval, předvedl Alagna svou obvyklou rádoby hrdinskou bravuru. Předváděl se s neskrývaným elánem a zněl příjemně a nenuceně. Kristīne Opolais se podařilo ztvárnit tragickou hrdinku jako smyslnou a zranitelnou současně, rovněž řádně svůdnou i ubohou. Dokonce se chvílemi odvážila zpívat potichu. Její příjemný soprán pulzoval mírným vibratem, což je v pořádku ‒ na rozdíl od tremola, což není.

Vedlejším rolím vévodil Brindley Sherratt, brilantně zlověstný jako chtivý stařec Geronte. Mladý Zach Borichevsky představil hlasově schopného a fyzicky výrazného Edmonda, Massimem Cavaletti v roli Manonina záludného bratra zůstal spíše na povrchu. Fabio Luisi, jenž bude brzy osvobozen od svých povinností zdejšího šéfdirigenta, v orchestřišti citlivě udržoval rovnováhu mezi vášní a poezií. Bude nám chybět.

Inscenace Richarda Eyrea, uvedená před dvěma lety v Baden-Badenu s jiným obsazením, předstírá, že zrcadlí film noir. Posouvá děj ze druhé poloviny osmnáctého století do čtyřicátých let dvacátého století. Tato bezvýznamnost nezpůsobí nic jiného, než že umožní několika statistům, vybaveným nacistickou výzbrojí, pochodovat prázdným prostorem. Scéna navržená Robem Howellem je nesmyslná řídící jednotka, jež brzdí logiku vyprávění. Zahrnuje, kromě jiných zvláštností, secesní hotel, pomyslnou arénu, pozadí v podobě klenutých oken, veristické vězení a v závěru samozřejmě stylizované trosky architektury.

Některá zabučení se srazila s nevyhnutelnými výkřiky bravo během závěrečného aplausu. Což se zdá být v těchto dnech v mocné Met de rigueur (módní).

(Financial Times – Martin Bernheimer)

***

Recenze Manon Lescaut: Láska versus přepych. Pucciniho příběh posedlosti přenesený do okupované Francie

Nová inscenace Pucciniho Manon Lescaut (1893) v režii Richarda Eyrea, která byla v Met uvedena v pátek, byla přesunuta do okupované Francie roku 1940. Teoreticky vzato, oproštění se od umělosti původního časového umístění do osmnáctého století by nás mohlo přiblížit k syrové vášnivosti této rané partitury (předchůdkyni Bohémy, Tosky a Madamy Butterfly). Bylo by bývalo mohlo fungovat, dokonce i se zvláštnostmi scény Roba Howella (o ní více později), nebýt však katastrofálního obsazení. Met spoléhala na žhavou jevištní chemii mezi dvěma ohlášenými představiteli hlavních rolí, hvězdným tenoristou Jonasem Kaufmannem a vycházející hvězdnou, sopranistkou Kristīne Opolais. Ale sedmnáct dní před premiérou Met oznámila, že pan Kaufmann inscenaci opustil kvůli blíže neupřesněnému onemocnění a že jeho místo zaujme Roberto Alagna, jenž v New Yorku tou dobou zpíval Cania v Komediantech.

Roberto Alagna se tuto roli před deseti lety zjevně naučil, ale nikdy ji nehrál. Dostává body za odvahu a po drsně znějícím, spíše děsivém prvním dějství se usadil do role rytíře des Grieux a zpíval s větší jistotou a zanícením, na vysoké tóny útočil s vervou, i když ne vždy s úspěchem. Pucciniho pojetí příběhu Abbého Prévosta o nešťastném mladíkovi, svedeném femme fatale, však vyžaduje různorodou úroveň vřelosti a zoufalství, ovšem celý výkon pana Alagny jel pouze na jeden rychlostní stupeň. Kristīne Opolais v roli Manon, venkovské dívky, nad jejíž touhou po lásce převažuje pouze její touha po přepychu, předvedla více hlasové rafinovanosti a sexappealu. Díky širokému spektru divadelních barev se její soprán v jediném okamžiku obrátil od jemnosti k zemité, smyslné svůdnosti a čirá hrůza scény její smrti ve čtvrtém dějství, Sola, perduta, abbandonata, byla fascinující. Skřípající dramaturgie opery, jejíž libreto je dílem více autorů, stále vrhá tyto dvě postavy do náhlých situací připomínajících sázky, ovšem jejich vztah není dostatečně přesvědčivý, aby v nich vyhráli.

Nedostatky inscenace Richarda Eyrea, připravené v koprodukci s festivalem v Baden-Badenu, bez tohoto roztaveného jádra bily o to více do očí. Rob Howell umístil vše do jakési nejasně se rýsující, uzavřené rotundy, ovinuté v prvním a druhém dějství nebezpečně strmým schodištěm. Představit si, jak by loď, jež měla vézt Manon do exilu ve třetím dějství, proplula kolem zakřivené stěny za ní, bylo obtížné; čtvrté dějství, zde nazvané Pustina, dávalo asi tolik smyslu jako v libretu výraz „poušť u New Orleansu“ ‒ zdálo se, že rotundu zasáhlo zemětřesení, odhodilo schodiště na zem a vytvořilo ostré výčnělky, přes něž se bylo nutné plazit. Smyslem takové scénografie bylo stále přivádět hlavní protagonisty do malých prostorů, v nichž hráli své výstupy a kde vypadali stísněni a přemoženi její monumentalitou. Po většinu čtvrtého dějství byli nepohodlně zaklíněni do jednoho z betonových V, jež bylo součástí ostrých výčnělků. Uvázlí ve světě nicoty? Možná, ale působilo to velmi křečovitě.

Kostýmy navržené Fotini Dimou ‒ v prvním dějství paleta úborů z let čtyřicátých pro skupinu hostů v nádražní kavárně a zejména rafinované Manoniny šaty pošité flitry ve druhém dějství ‒ inscenaci trochu oživily. Bezútěšné osvětlení Petera Mumforda zdůraznilo nenaturalistické rysy scény. Některé z režijních nápadů Richarda Eyrea se neminuly účinkem: ponuré tango v choreografii Sary Erde, jež Manon předvedla hostům svého bohatého milence Geronta, bylo strašidelnou ukázkou voyeurismu, vymyšlenou tak, aby ji ukázal jako předmět, který vlastní, stejně jako erotické řezby na sloupu za její postelí. Ale režisér nedal naznačovaným dobovým podtextům o okupaci a nacistech žádný nový smysl, dokonce je ani nepoužil jinde, než ve scéně před deportací ze třetího dějství, kdy byly Manoniny kolegyně stejně špatné pověsti zbaveny svých striptérských kostýmů a oblečeny do mundúrů z pracovního tábora.

Massimo Cavalletti byl řádně necitlivým Lescautem; Brindley Sherratt silným, chladný Gerontem. Zach Borichevsky, tenorista se svěžím hlasem, zdárně debutoval v malé roli Edmonda. Fabio Luisi ve svém dirigování zkombinoval cit a smysl pro detail s pucciniovskou melodickou škálou a vroucností, čímž vynahradil na jevišti promarněné příležitosti.

(The Wall Street Journal – 16. února 2016 – Heidi Waleson)

Giacomo Puccini:
Manon Lescaut
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Richard Eyre
Scéna: Rob Howell
Kostýmy: Fotini Dimou
Světla: Peter Mumford
Choreografie: Sara Erde
The Metropolitan Opera Orchestra
(koprodukce Metropolitan Opera New York / Festival Baden-Baden)
Premiéra 12. února 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 5. 3. 2016)

Manon – Kristīne Opolais
Des Grieux – Roberto Alagna
Lescaut – Massimo Cavalletti
Geronte – Brindley Sherratt
Edmondo – Zach Borichevsky
Innkeeper – Philip Cokorinos
Solo Madrigalist – Virginie Verrez
Madrigalists – Maria D’Amato, Christina Thomson Anderson, Stephanie Chigas, Rosalie Sullivan
Dancing Master – Scott Scully
Solo Dancer – Martin Harvey
Sergeant – Brandon Cedel
Lamplighter – Andrew Bidlack
Captain – Richard Bernstein

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová