Světlo víry, naděje a lásky září: Jan Palach a česká hudba

Kde končí svět. Na paměť Jana Palacha. Grafická úprava Jaroslav Šerých, vydal Ar(i)STON 1969 (archiv autorky) K této drobné stati o činu Jana Palacha a reflexi v klasické hudbě mne vyprovokovala výstava, která právě probíhá v Museu Kampa: Síla činu. Jan Palach a Jan Zajíc v umění v letech 1969-2009. Kromě výtvarných děl prezentuje totiž také zásadní dokument, a to gramodesku Kde končí svět, na výstavě si ji můžeme dokonce poslechnout. Vznikla aktuální reakcí pracovníků rozhlasu, režisér Josef Henke a scénárista Václav Daněk dokázali v rekordním čase zpracovat dokumentární záznam pietního aktu rozloučení s Janem Palachem v Karolinu a doplnit jej básněmi a hudbou. V záznamu tryzny hovoří rektor Univerzity Karlovy profesor Oldřich Starý, ministr školství Vilibald Bezdíček, děkan filosofické fakulty Univerzity Karlovy profesor Jaroslav Kladiva a představitelé angažovaných studentů: předseda Svazu vysokoškolského studentstva Michal Dymáček a člen představenstva Pražského studentského parlamentu Zdeněk Touš. K nahrávce jsou připojeny konsekventně výmluvné básně, a to v podmanivém přednesu Antonie Hegerlíkové, Radovana Lukavského, Jana Třísky a Václava Vosky. Nahrávku uvádí Leden Karla Tomana, následuje invokace Jiřího Ortena, která ostatně dala gramodesce název: Kde končí svět. Kde začíná se. Kde vichr vichří hlas, až zvedne se a píseň vydá, zatím co smrt mu napovídá o životě, jímž počne zase zpívati boleráz. Následují básně Vladimíra Holana: Strom kůru shazuje i Modlitba kamene, Jediná naděje od Jakuba Demla a lapidární vyznání Františka Halase A co básník. Halasovy vybrané verše fascinují, jsou jak vyslovení Palachova hrdinného programu: Nechci být masem vzduchu okolo, jak se to líbí jim, nechci být kůlem vyhlášek veřejným míněním, nechci být nápovědou, co polyká jen prach těch jejich komedií hraných na márách… Proti přitažlivosti zemské do výšky volím pád. Použit je kratičký úryvek Jiráskových Starých pověstí českých i slova básně Fráni Šrámka Náš mlčící voják… „Mne nesmíš se ptát, jak bylo mi… Patroni čeští, stál jsem tam? Stál.“ Za možná nejcennější počin třeba vzít, že autoři stačili použít i naprosto čerstvou báseň Miroslava Holuba Praha Jana Palacha a její závěr je nejvýš realistní: A tady stojí socha bez pochodně. A tady běží pochodeň bez sochy. A je to prosté. Kde končí člověk, začíná plamen. A pak v tichu slyšet drmolení červů popela. Neboť Ty miliardy lidí v podstatě Drží hubu. Přísahy věrnosti skládali nad rakví studentští kamarádi, jak Michal Dymáček – „jsme povinni nést Janovu pochodeň… Jane Palachu Tvůj odkaz naplníme!“, tak Zdeněk Touš: „Jendo – tvá smrt nás zavazuje!“ Celou tu tryznu provází varhanní improvizace Petra Ebena, užívající jako základu gotickou verzi svatováclavského chorálu, v závěru pak, kdy zaslechneme šeptaná slova matky nad rakví – „Takový dobrý syn to byl… takový vlastenec…“, přechází nesmírně tklivě a důstojně do motivu Dvořákova Stabat Mater. Grafický design a obal desky vytvořil malíř Jaroslav Šerých. Použil významově příznačnou, nedlouho předtím vytvořenou mědirytinu Golgota. Jaroslav Šerých: List pro Jana Palacha (Lept se suchou jehlou 1998, archiv autorky) Mohutné dílo napsal okamžitě Jan Novák (1921-1984), tehdy už v emigraci, do které nastoupil hned po sovětské invazi v roce 1968. Jeho kantáta Ignis pro Ioanne Palach pro sbor s orchestrem 1969 na vlastní latinský text je skladbou úcty k hrdinnému činu evidentně nejvýznamnější. Premiéroval ji v dubnu 1969 v Rudolfinu Filmový symfonický orchestr a Kühnův sbor pod taktovkou Františka Belfína. Přirozeně, Jan Novák byl významný autor filmové hudby a Filmový symfonický orchestr byl orchestr, se kterým hojně spolupracoval. Nedávno zazněla kantáta Ignis v prosinci 2018 na závěrečném koncertu festivalu Janáček Brno v provedení Filharmonie Brno. Tato skladba má i exkluzivitu nahrávky Rafaelem Kubelíkem, se kterým se v emigraci Jan Novák setkával. Latinský Novákův text je silně výrazný sdělením, překlad hovoří jasně: Pochodeň roznítil Palach Jan, vznešený mladík, národa zdoba, hoří co vlasti oběť na oltářích. Pochodeň roznítil Palach Jan, popel z plamenů volá a křičí znova: Učiňte konec zradě! Co s námi bude, když svaté – hle A hrdiny otčina nezrodí? V nejhlubších temnotách mihotá oheň: Vpřed září pochodeň Palach Jan. Na posluchače silně působí nejen pregnantní intonace latinských slov, též jakoby plíživé flétnové variace, jakési děsivé plaménky, i jemně, zřetelně citovaná hymna. Jan Novák spoluvytvářel také brněnskou, ve svém čase velmi progresivní a známou Tvůrčí skupinu A (Parasiti Apollinis), kterou s ním tvořil Josef Berg (1927-1971), Miloslav Ištván (1928- 1990), Alois Piňos (1925-2008) a Zdeněk Pololáník (*1935). Scházeli se od roku 1964. Jistě není náhodné, že právě pánové této skupiny na národní tragédii okamžitě reagovali a na pravidelném koncertě Svazu Československých skladatelů, což byly Hudební středy, hned 29. ledna 1969 (!) zazněla dvě díla: 16. leden 1969 Aloise Piňose a Tryzna za Jana Palacha Josefa Berga pro smyčcové kvarteto, klavír, bicí a žesťový nástroj. Rekordního nastudování těchto jednoznačně výmluvných a silných uměleckých počinů se ujalo Moravské kvarteto. Jiný Brňan, skladatel Evžen Zámečník (1939-2018) byl v lednu roku 1969 na postgraduálním studiu v Mnichově. Otřesen událostmi doma, okamžitě reagoval, zkomponoval skladbu Elegia per Jan Palach pro housle a smyčcový orchestr. V přepisu pro housle a klavír ji skladatel v cizině premiéroval, doma zazněla v nastudování brněnského houslisty Jiřího Mottla. Ostravský skladatel Karel Kupka napsal smyčcový kvartet Epitaphius, Památce zemřelého Jana Palacha, Petr Eben (1928-2007) se k tématu Palachova činu vrátil zpracováním svatováclavského chorálu do Chorální variace. Také Marek Kopelent (*1932) během svého stipendijního pobytu v západním Berlíně, kam odjel těsně před pohřbem Jana Palacha, reagoval jednoznačně. Umocněn drastickým zážitkem, dal se hned do práce. Dnes je vlastně jediný z generace tehdejších skladatelů, který může zavzpomínat: „´Bludný hlas´ je náročné multimediální dílo, skladba pro herečku, komorní soubor, EAH stopu a čtyři filmové sekvence na zlomky textu antické tragédie řeckého dramatika Aischyla ´Oběť na hrobě´. Toto drama je součást trilogie ´Oresteia´. Tato prosba k bohům, řečeno jednoduše prosba o pomoc získat svobodu, byla základní myšlenkou celého díla. S jeho přípravou a kompozicí bylo ve srovnání s ´pouhou hudební kompozicí´samozřejmě mnoho práce: Obstarat si řecký originální text (prostřednictvím Radovana Lukavského, který měl na střední škole řečtinu), požádat členy pěveckého sboru Českého rozhlasu o natočení hudebně mluveného paralelního textu obsahujícího česká slova, která na určitých místech posilovala emoční stránku skladby a zároveň vtočit i uměle vytvořené zvuky, například zvuk imitující rolování tanku a podobně. Můj vlastní převážně sémantický text byl sestavený z částí slov rozložených do slabik, zaznamenaných v takzvané prostorové notaci v partu herečky (pro ni nezvyklý a tedy velmi náročný úkol), jednou lehce hravý, jindy dramatický; …k tomu s pomocí kameramana Aloise Nožičky natočit čtyři krátké sekvence vystihující stav nesvobody a snahu ji zrušit (žel marně): 1. sekvence – dlaně bubeníkových rukou při hře kmitají, do hry vpadají prostřihy ostnatého drátu; 2. ruce hladí pomalými pohyby zeď (vězení?); 3. černé paže svázané konopným provazem se urputně snaží dostat se z tohoto sevření; 4. záběry sklepního okénka starého domu a v něm zevnitř prstů dlaní držících se mříže; došly síly, dlaně sklouznou do tmy sklepa. Skladba začíná i končí tmou, je uvedena výkřikem herečky ´Je brûle!´ (´Hořím!´), v závěru dlouhým mollovým akordem… Myslím, že je snadno rozpoznatelným svědectvím doby.“ Premiéra se odehrála ještě za skladatelova pobytu v Berlíně, účinkovala Musica Viva Pragensis s dirigentem Zbyňkem Vostřákem a herečkou Jiřinou Jiráskovou. Reprízy pak putovaly Evropou. Skladatel Pavel Zemek Novák (*1957) se do linie autorů, kteří reagovali na čin Jana Palacha, vřadil v roce 2000 skladbou Unisono pro klarinet, housle, violu a violoncello. Dílo napsal pro soubor MoEns Ensemble, který jej téhož roku premiéroval. Jak mi autor laskavě sdělil: „Věnování Janu Palachovi bylo zamýšleno nejen jako připomenutí události, jejíž výročí si v těchto dnech připomínáme, ale také ve snaze sám se vyrovnat s jejím odkazem.“ Dodejme, že 2. kvartet Unisono napsal v roce 2004 k památce Jana Zajíce; oba kvartety jsou repertoárovými díly MoEns Ensemblu. Jaroslav Šerých: Golgota (lept se suchou jehlou1968, archiv autorky) V situaci, kdy jsem nezaznamenala dramaturgické vřazení palachovských skladeb do lednového repertoáru našich souborů, odehrál se naštěstí velkorysý a velkolepý koncert Tisíce světel rozsvítím (slova disidentského básníka Jaroslava Šavrdy), který uspořádala Karlova Univerzita 22. ledna 2019 v Rudolfinu. Středobodem večera byla silně exponovaná, burcující skladba Jana Hanuše (1915-2004) Poselství. Svědectví o smrti Jana Palacha. Premiéru mělo Poselství okleštěnou a zcela bez palachovských anotací v roce 1970. My jsme je mohli slyšet v úplnosti. Poselství, vokální triptych na slova Písma a Kamila Bednáře pro sbor, bicí nástroje, elektrickou kytaru, dva klavíry a magnetofonový pás, z času kdy skladatel komponoval i s využitím elektroniky, má silnou gradaci. Prvá část Hvězda zvaná Pelyněk, tísnivým zpěvem a capella i burcujícím zvoláním „Kde byl člověk!“ neúprosně žaluje, Hořící keř drasticky popisuje posrpnovou realitu času a závěrečné Poselství exponuje a graduje výrazné zvolání: „Nezapomeňte proto nikdy na našeho bratra Jana Palacha a jeho lásku k nám!“ Dílo nastudoval sbormistr Vít Novotný, zpíval sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Collegium paedagogicum, u perkusí se skvěli studenti oddělení bicích nástrojů Pražské konzervatoře, dále účinkovali Daniel Heřman (elektronická kytara), Eliška Byčková (elektronika) i klavíristky Kateřina Dvorská a Denisa Ulmanová. Koncert převážně sborový (vystoupil také Bohemiachor a sbor Ch-tdž!), vyklenul impozantní poselství dějinné úcty k životu: zazněly Stars lotyšského mladého skladatele Ērikse Ešenvaldse, Schola Gregoriana Pragensis přednesla středověké hymny, responsoria a zpěvy ke cti našich zemských patronů – svatého Vojtěcha, svaté Ludmily a svatého Václava. Poznali jsme barytonistu Jana Morávka, hlavně též mladičkého varhaníka Přemysla Kšicu jak ve vlastní svatováclavské improvizaci, tak v připomínce palachovské skladby Petra Ebena Dominica de Passione. Existenciální reflexe svobodného, duchovního bytí připomněly Tři zpěvy pro smíšený sbor Alfreda Schnittkeho a Bridge Over the River Paula Simona. Koncert velkého mravního povzbuzení završila nadčasová prosba Hospodine, pomiluj ny a závěrečná část oratoria Antonína Dvořáka Svatá Ludmila. Palachova alma mater přinesla nejen hold a poděkování svému studentu, ale též zcela reálný doklad a zjištění, že světlo víry, naděje a lásky září.

Mohlo by vás zajímat