Světová operní divadla: Benátky

  1. 1
  2. 2
Téměř každý z nás poté, co nám po pádu komunismu bylo opět umožněno cestovat, dříve nebo později zamířil do Benátek. Magického to města, bývalé republiky, jež byla symbolem prosperity Evropy 17. století. Ano, kolébkou opery je Itálie, přesněji řečeno právě Benátky, protože v tomto městě začal na konci 30. let 17. století ten pravý zlatý věk opery. V těchto letech právě v Benátkách opera opustila aristokratické prostředí a směle vykročila mezi lid – na veřejnost. V době, kdy se tomu tak stalo, byla Florencie se svou tzv. florentskou operou, jakožto typem hudebního dramatu, už považována dnešními slovy „za vyčpělou“. Uvolnění opery mezi široké lidové vrstvy v republikánských Benátkách vyžadovalo zcela něco jiného, než pomalý a nudný, mnoho hodin trvající proud hudby a vážný, nejlépe božský námět. Diváci prahli po zábavě. Benátky byly bohatou a obchodem kypící republikou, kde se mísily všechny možné národnosti a rozhodně tu nehrálo hlavní roli duchovno. Spíše v dnešním slova smyslu materiálno a konzum. Opera se pro Benátčany v polovině 17. století stala fenoménem, posedlostí a ikonou. Tato posedlost operou nabyla v Benátkách neuvěřitelných rozměrů. Posuďte sami:

 

Teatro Malibran

Před nástupem tzv. benátské hudební školy ve městě neexistovaly žádné operní budovy. Operních děl, která se do té doby provozovala výhradně na panovnických dvorech, bylo zkomponováno jen necelých čtyřicet. V druhé polovině 17. století už ale v Benátkách stojí 16 (!) divadel a další se tryskovým tempem otevírají. Jen v průběhu karnevalu v roce 1769 bylo otevřeno sedm jevišť – tři pro opera semiseria a čtyři pro opera buffa. Jen těžko k uvěření, že? Opery byly komponovány nevídanou rychlostí. Mezi roky 1637 a 1700 se v Benátkách hrálo 360 oper od sedmdesáti různých autorů. Nejvíce z nich se uvádělo v divadle San Salvatore (67), San Giovanni (49), Sant’Angelo (43) a po roce 1678 se do popředí dostalo divadlo Teatro San Giovanni Crisostomo. Kromě toho se opery hrály i v místních klášterech a samozřejmě i v palácích bohatých senátorů a kupců.

 

Teatro Malibran – interiér

Kypící operní život přitahoval spoustu nových lidí a vytvářel zcela nové obory působnosti: impresárie, prime donne, primi uomini (to byli kastráti sopranisté nebo altisté), primi ballerine. Od třicátých let 17. století se nesmírné vážnosti těšili právě kastráti, kteří také byli předmětem zbožňování, podobně jako dnešní popové hvězdy. Začínaly vznikat i první právní vztahy (scrittura) mezi skladateli a operními podnikateli (impresárii). Oproti zpěvákům a baletním hvězdám byli skladatelé honorováni velmi mizerně. Za víceaktovou operu dostávali zhruba 10x méně, než hvězdný kastrát nebo primadonna. Jediný Cavalli, miláček Benátčanů, dostával za zkomponovanou operu o něco více.

Teatro La Fenice – hlavní průčelí

V Benátkách vznikly tzv. staggiony – tedy časová období v roce, kdy se opera hrála častěji. Nejvíce operních představení se uskutečnilo v průběhu karnevalové sezóny od 26. prosince do 30. března. Druhou nejvýznamější částí operního roku byla tzv. staggione di Ascensione (od velikonoc do konce června) a třetí staggiona podzimní – od 1. září do 30. listopadu. V každé z nich se zpravidla uvádělo několik operních novinek. Taková novinka však vydržela málokdy déle, než dvě staggiony, protože se zpravidla hrála stále a návštěvníci ji pak znali notu od noty.

 

Teatro La Fenice – dóžecí lóže

V benátské opeře se v plné míře projevila barokní velkolepost. V jedné inscenaci se používalo až 12 malovaných dekorací, všichni účinkující měli na sobě bohatě zdobené kostýmy. Jeviště bylo velmi dobře osvětleno. Používalo se až 5000 svíček, rozžehnutých naráz. Hlediště bylo osvětleno lustrem, který byl po začátku představení vytažen pod střechu a svítit zůstaly pouze lampióny po obvodu hlediště. Diváci, sledující děj z tištěných knížek zvaných libretti, tak museli v druhé ruce sami držet vlastní zapálenou svíčku, aby mohli číst. Pohybující se oblaka s Amory, dým, burácení hromu, vlnobití – důmyslná jevištní technika se v barokních operách využívala nadmíru.

Teatro La Fenice – hlavní foyer dočasně přeměněný na komorní sál


Benátská divadla nesla zpravidla jméno chrámu, jemuž nejblíž stála. Byla přístupná komukoliv, kdo zaplatil vstupné. Ze vstupného se hradil veškerý provoz a údržba. V Benátkách nabyl na významu i divadelní orchestr. Zpravidla začínal představení orchestrálním úvodem, kterému se říkalo sinfonia. Vystupoval i v krátkých mezihrách a doprovázel i nezbytné baletní scény. Nebyl umístěn v níže položeném orchestrišti, ale na stejné úrovni s jevištěm za scénou.

La Fenice – pohled do hlediště

Z obrovského počtu benátských divadel byla významem pro historii opery důležitá především divadla San Giovanni Crisostomo (stojí dodnes a od roku 1835 se jmenuje Teatro Malibran po slavné altistce Marii Malibran) a Teatro Grimani. Tato dvě divadla měla asi nejodvážnějšího konkurenta v Teatro San Benedetto. Právě tohle divadlo postupně zastínilo všechna ostatní. Zvenčí velká a imponující budova s kapacitou 1200 až 1500 míst a s lóžemi ve čtyřech pořadích byla pro publikum velmi pohodlná. Dodnes stojí uprostřed cesty mezi Palazzo Grimani a Canale Grande.

La Fenice – příležitostné osvětlení hlediště

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments