Wagnerovy písně, Zandra McMaster a Jiří Bělohlávek

Pražská komorní filharmonie zakončila (28.4.) svůj orchestrální cyklus koncertem s pomyslným ohňostrojem – pozvala na jediný večer hned tři významné hosty. Svého “otce zakladatele“ Jiřího Bělohlávka, irskou mezzosopranistku Zandru McMaster a talentovaného francouzského cellistu Jean-Guihena Queyrase.

Na programu komorní filharmonici také nešetřili, byl dlouhý a krásný – Wagnerovy písně, Schumannova Symfonie č. 2 C dur a Dvořákův slavný Violoncellový koncert h moll. Však se to také projevilo v mimořádném zájmu o lístky, z pokladny Rudolfina tentokrát mizely i ty ke stání.
Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové, které na úvod přednesla významná irská mezzosopranistka, je jediné neoperní vokální dílo Richarda Wagnera. Za jeho vznik vděčíme vztahu skladatele k manželce drážďanského mecenáše Wesendoncka. Jednu z písní komponovaných na sladkobolné verše paní Mathildy Wagner zinstrumentoval pro orchestr, aby ji mohl dát zahrát k Mathildiným narozeninám pod okny jejího pokoje. Ostatní aranže písní (neméně kouzelné) pocházejí z pera jeho současníka Felixe Mottla, dirigenta a propagátora Wagnerových oper.

Zandra McMaster má příjemný sametově zabarvený hlas, znějící přirozeně a plynule ve všech polohách, zpívá precizně a citlivě. Je zkušenou koncertní interpretkou. Její pojetí Wagnera bylo nesmírně jemné, soustředěné a komorní, žádné orgie zvuku a vzepjaté dynamiky se nekonaly. Ne že by na to hlasově neměla, ale ty písně prostě takové jsou, plné smutku a nostalgie – mnohé napoví i jejich názvy (Anděl, Stůj tiše, Ve skleníku, Bolesti, Sny). Orchestr řízený Jiřím Bělohlávkem byl v delikátních odstínech přímo přeborníkem, dynamiku dávkoval jak na lékárnických vážkách, čistota ladění a perfektní souhra je u tohoto tělesa samozřejmostí. A když řídí Bělohlávek, platí to víc než jindy.
Schumannova 2. Symfonie také začala jemně, brzy však gradovala do slavnostní nálady a začínala nabírat na tempu. Poněkud nezvykle přichází již v druhé větě divoké scherzo a tam PKF předvedla velkou parádu. Běhy smyčců byly čisté jako perličky v řadě, skvělá dechová sekce se také nenechala zahanbit, některé sólové vstupy, třeba expresivní výšky klarinetu, zněly až neskutečně. Rovnou k tomu přidám i zmínku o hornách, které jsem v tak dokonalé zvukové harmonii (například ve Dvořákově cellovém koncertu, kde mají své velké místo) ještě neslyšela.

Po přestávce nastoupil mladý francouzský violoncellista Jean-Guihen Queyras. S Jiřím Bělohlávkem a PKF se znají již z dřívějška, před pěti lety spolu natočili Dvořákův koncert pro Harmonii Mundi. Queyras byl sólocellistou souboru Ensemble intercontemporain, spolupracoval s Boulezem, nahrál Ligetiho koncert, souborného Bacha (cellové suity) a Brittena. Hudba XX. století a baroka tvoří významné dominanty jeho repertoáru.
Queyras je technicky dokonalý hráč, působí velmi civilním dojmem. Umělecké manýry a rozevlátá gesta jsou mu cizí. (Tak rovně sedícího cellistu, který se nevychýlí z osy a vlasy mu při hře nelítají kolem hlavy, hned tak neuvidíte). Dvořákův koncert pojal velmi korektně, držel se stále v předepsaném tempu, i ta nejobtížnější místa zvládal bez výkyvů a kultivovaným tónem. Hrál disciplinovaně, ale na můj vkus poněkud chladně. Obecenstvo ve Dvořákově síni ale jeho virtuozitu ocenilo nadšeným aplausem, stejně jako výkon orchrestru a mimořádnou úroveň celého večera.

Pražská komorní filharmonie
Jiří Bělohlávek – dirigent
Jean-Guihen Queyras – violoncello
Zandra McMaster – mezzosoprán
Dvořákova síň Rudolfina Praha 28.4.2010

program:
Richard Wagner – Wesendonck Lieder
Robert Schumann – Symfonie č. 2 C dur, op. 61
Antonín Dvořák – Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll, op. 104

www.pkf.cz