Divadlo, které dnes nese tento název a dlouhých čtyřicet let bylo symbolem operního divadla západního Berlína, stojí na místě divadelní budovy, která byla na konci druhé světové války spojeneckým bombardováním zničena. Tehdejší divadlo Deutsches Opernhaus nebylo vlastně postaveno v Berlíně, ale v Charlottenburgu, místě, které bylo před II. světovou válkou samostatným městem nedaleko Berlína. Stála tam masivní budova, která byla v roce 1912 otevřena Beethovenovým Fideliem. V roce 1925 přešlo divadlo pod Správu berlínských divadel pod názvem Städtische Opera a od roku 1933 Deutsches Opernhaus. Tenkrát to bylo největší a nejmodernější divadlo v Německu. Mělo čtyři pořadí a vešlo se do něho více než 4 000 diváků. Budova architektonicky z vnějšku velmi podobná pražské Právnické fakultě byla v roce 1943 zničena do základů spojeneckým bombardováním.
Ihned po kapitulaci Německa a ukončení II. světové války orchestr tohoto divadla a sbor i sólisté uspořádali benefiční koncert na podporu obnovy divadla. Byl to taktický krok, který měl zajistit povědomí obyvatel Berlína o tom, že nejenom obytné budovy, továrny, školy a nemocnice je zapotřebí postavit znovu, ale že by měl Berlín co nejdříve mít zpět i své kulturní instituce. Budova byla bombardováním zničena do základů, takže její rekonstrukce nepřicházela v úvahu. Čekalo se na urbanistickou studii, která by předestřela tvář celé čtvrti. V srpnu 1953 bylo ze šedesáti architektonických návrhů vybráno sedm nejlepších. Po dalších dvou letech byl vybrán z těchto sedmi jediný vítěz a v roce 1956 se začalo se stavbou. Budova byla dokončena v roce 1961 a otevřena 24. září téhož roku Mozartovým Donem Giovannim. Divadlo je dodnes jedním z nejpozoruhodnějších operních divadel na světě. Působí absolutně nekomplikovaným, esteticky čistým dojmem. Uvnitř jsou linie tak jasné a detaily tak přímočaré, že je tato budova prakticky ve všech almanaších a učebnicích architektury 20. století uvedena jako příklad moderní architektury této doby.
Bismarckova třída je rušná a tak 13 metrů vysoká a 67 metrů dlouhá čelní fasáda směřující do této ulice je kvůli odhlučnění bez oken a jakýchkoliv otvorů. Sama o sobě je monstrózním dílem. Je obložena křemennými oblázky velkými jako pěst, zalitými do betonových desek. Vozily se z údolí pramenů řeky Sprévy. Ve dne i v noci hraje neuvěřitelným spektrem barev. Jednolitost této obrovské plochy je rozbita abstraktní plastikou z nerezového kovu, asi 20 metrů vysokou. Hlavní vstupní průčelí je pravý opak – sklo a štíhlé nosné pilony. Obrovskými prosklenými okny září budova do noci jako drahokam. Pokladny a centrální šatna jsou v přízemí. Odtud vedou široké schody do rozlehlého foyeru, odkud je velkolepý výhled na provoz a neony v ulici Bismarckstrasse. Hlediště s kapacitou 1900 míst je laděno do žluté barvy. Po stranách jsou visuté do prostoru šikmo vybíhající lóže – je jich celkem šestnáct. Akustika je absolutní. Obrovský je i jevištní prostor. O celkové rozloze 600 metrů čtverečních a výškou 27 metrů patřil k největším, vybudovaným ve 20. století.
Renomé uměleckého souboru této budovy není nutné připomínat. Stále skvělé inscenace, vynikající dirigenti, režiséři i nejlepší operní zpěváci. K Deutsche Oper patří i balet. V posledních letech po sjednocení obou německých zemí se začíná vést vážná diskuse o existenci tří velkých operních provozů v Berlíně. Diskuse jsou motivovány ekonomickou náročností provozu tří operních divadel a zatím se mnohé zodpovědné hlasy, i díky ekonomické krizi, přiklánějí k sloučení do dvou provozů a zrušení Deutsche Oper. To by byla velká škoda. Už jenom pro ten zážitek, který mě letos na jaře potkal, když jsme jednoho večera okolo tohoto architektonického skvostu 20. století jenom projížděli a mně se navždy a nesmazatelně zapsal do paměti magický obraz do tmy zářící budovy. O tom, že by Evropa přišla o jedno z nejprestižnějších a dramaturgicky a inscenačně nejpokrokovějších divadel ani nemluvě.
www.deutscheoperberlin.de
