Rinaldo stále ve formě

Rok a půl uplynul od premiéry Händelova Rinalda, který se hraje ve Stavovském divadle a kterého na jaře a v létě ocenili ve Francii (Opéra de Rennes, Caen) a v Lucembursku (Grand Théâtre). S částečně obměněným obsazením se opera vrátila na repertoár v září. Pokud jste ji ještě neviděli, máte poslední šanci 10. prosince.


K inscenaci francouzské režisérky Louise Moaty nelze přistupovat jako k pokusu o oživení barokního divadla, jakým byl třeba Rameauův Castor a Pollux, na kterého dodnes nemohu zapomenout. Režisérka se barokními postupy pouze inspirovala, navíc nikoliv důsledně. Scénu osvětluje rampa ze svíček, používá se však i elektrické světlo. Postavy svůj zpěv někdy doprovází prvky barokní gestiky, jindy rukama jen lomí, brání se nebo je vztahují k ostatním. Choreografie používá prvky barokního tance, ne však vždy. Kromě Armidina létajícího vozu se neobjevuje žádná z možností barokní mašinérie, iluzi vodní hladiny by tenkrát asi také dokázali vytvořit lépe než několika pruhy vlnící se světlomodré látky. Ani kostýmy nejsou barokní – nejvíce připomínají německé romantické obrazy s postavami středověkých křižáckých hrdinů. Jedinými dekoracemi na scéně jsou vysoké kmeny stromů, snad smrků.
Když jsem odcházel z premiéry, byl jsem velmi zklamán a rozčarován. Barokní opery bych nejraději viděl buď v co nejautentičtějším ztvárnění, nebo naopak v tzv. moderní interpretaci. Ať už v podobě aktualizované, fantazijně – pohádkové nebo rozehrávající abstraktní divadlo symbolů. Rinalda jsem považoval za hybrid způsobený zejména nedůsledností a/nebo nedostatkem financí. Snad i proto, že jsem nyní nic zvláštního neočekával, na mne režie a výprava zapůsobily lépe.

Důvodem, proč se na Rinalda vyplatí zajít, je ovšem v první řadě hudba. Händel do Rinalda zkomponoval několik ze svých nejkrásnějších árií a Collegium 1704 hraje jeho hudbu na špičkové úrovni. Již první takty předehry v člověku vzbudí pohnutí, které se později střídá s napětím i dojetím. Všechny tyto emoce dokáže Václav Luks se svým orchestrem vykouzlit. Nejlepší výkon podala Stanislava Jirků v roli křižáckého vojevůdce Goffreda se svým měkkým, barevným hlasem, jehož tmavší barva se velmi dobře hodí k roli původně psané pro kastráta. Do árií se jí podařilo vložit i mnoho z požadovaných emocí (např. Sorge nell petto ze 3. dějství). Publikum i mne okouzlila Yeree Suh (Almirena) se svým ohebným hláskem, dobře se jí dařily trylky a další ozdoby, velmi půvabné bylo lehce ozdobené da capo k Lascia ch´io pianga. Její soupeřka Armida – Jana Bernáthová, jedna z nových interpretek – mohla více přidat na hrozivosti. Anebo se o to pokoušela a výsledkem byly ostřejší výšky? Více se jí ale vytknout nedá. Opět se dařilo Markétě Cukrové (Eustazio, např. árie Sulla ruota). Diana Moore v titulní roli do inscenace vstoupila také až nyní, nijak zvlášť mne svým nevýrazným mezzosopránem nezaujala. V pomalé árii Cara sposa se jí sice podařilo vystihnout utrpení hrdiny, rušilo však citelné vibrato. Více jí vyhovovaly rychlejší árie jako Venti, turbini. Na místo Adama Plachetky nastoupil mladý Tobias Berndt a předvedl především výjimečnou schopnost koloratury. Režie bohužel účinkující příliš „nepodržela“, a tak se přeci jen chvílemi dostavil pocit dlouhé chvíle (zejména v delším prvním dějství). Že se však přesto z představení stal zážitek, způsobily právě jejich výkony.
Dům byl téměř plný, potlesk srdečný.

Georg Friedrich Händel
Rinaldo
Dirigent: Václav Luks
Režie: Louise Moaty
Scéna: Adeline Caron
Kostýmy: Alain Blanchot
Světelný design: Christophe Naillet
Choreografie: Françoise Denieau
Orchestr Collegium 1704
Premiéra 4. a 6. dubna 2009 ve Stavovském divadle
Psáno z reprízy 25. září 2010

Goffredo: Stanislava Jirků
Almirena: Yeree Suh
Rinaldo: Diana Moore
Eustazio: Markéto Cukrová
Argante: Tobias Berndt
Armida: Jana Bernáthová
Mág, Herold: David Nykl
Sirény: Alžběta Poláčková, Andrea Brožáková

www.narodni-divadlo.cz