Světová operní divadla: Hamburk

Svobodný hanzovní přístav Hamburk sehrál v historii německých království významnou roli nejen ekonomickou, ale i kulturní. Tradice zpěvoherního divadla je v Hamburku velmi výrazná a dlouhá. Hamburská zpěvohra, později opera, je z hlediska hudební historie pojem, který má zvuk zejména proto, že vzešla z domácí, tedy německé tvorby. Přístavní město by bývalo oplývalo historicky nesmírně cenným architektonickým bohatstvím v podobě původní hrázděné architektury, kdyby bývalo nebylo – stejně jako mnoho jiných měst – za druhé světové války bombardováním zničeno. I tak je ale Hamburk perlou severního Německa. Jeho někdejší sláva, srovnatelná se slávou Benátské republiky je sice pryč, ale pečliví Němci opravili historický střed města prakticky do původní podoby. Takže při procházkách po historických náměstích Hamburku máte pocit autenticity, který kazí snad jen to, že vše září skoro až neuvěřitelnou novotou.

Na Husím trhu v roce 1678 otevřeli veřejné divadlo – nejstarší operní divadlo v německých zemích. Divadlo bylo veřejné a tím tedy přístupné publiku všech společenských vrstev. Jeho repertoár nebyl zdaleka tak vyhraněný, jako tomu bylo u jiných operních divadel, sloužících hlavně šlechtě. Měšťané vyžadovali spíše lehčí zpěvohry domácí provenience, než podle antické mytologie psané dlouhé a zatěžkané kusy, které se hrály na šlechtických dvorech. Koloraturní a veselá dílka domácích autorů se v tomto divadle střídaly s baletními představeními podle vzoru Francie. Důležité ale bylo to, že jazyk, kterým se zpívalo, nebyla italština ani francouzština, ale němčina. Nakonec ale silný italský vliv na operní dění ve světě zvítězil i v Hamburku a po devadesáti letech, v roce 1765, byla tahle zvnějšku docela prostá budova stržena. Na místě divadla Opern-Theatrum bylo postaveno nové a modernější divadlo, které ale sloužilo pouze činohře.
Další divadlo, které Hamburk dostal, byla budova v ulici Dammtor, dvoupatrová klasicistní stavba se třemi vysokými vchody a sedmi renesančními okny v průčelí. Zajímavostí je, že hlediště bylo založeno na kruhovém půdorysu s průměrem přes 20 metrů a bylo tak na tehdejší dobu veliké – kapacita činila 2000 míst. Nejvýznamnější časy zažilo divadlo za dob Lortzinga, Webera a Marschnera. Vnější vzhled byl několikrát měněn přestavbami. Nejvýznamnější proběhla v letech 1871-73, kdy byl zvětšen foyer a komunikační prostory, zvýšen počet vchodů. Byl také přistavěn tympanon a na střechu umístěny mansardy s kamennými květinovými vázami (viz dobová kresba). Divadlo v té době také vešlo do majetku městské divadelní společnosti a začalo se jeho nejslavnější období. Pět původních oper pro toto divadlo napsal Anton Rubinstein, uskutečnily se zde německé premiéry Eugena Oněgina a Otella, světové premiéry děl Ernsta Křenka i Ericha Wolfganga Korngolda.

V okamžiku premiéry Figarovy svatby v zrekonstruovaném divadle už ale na stole radních ležely plány na zcela novou operní budovu. V roce 1952 se začala stavět první poválečná, zcela modernisticky koncipovaná operní budova v Evropě. Její stavba zahájila slavnou éru poválečných německých moderních operních divadel. Vnější fasáda budovy je zrcadlově hladká, s mírně elastickým obloukem průčelí, který je vyplněn jen sklem. Základem modernistické koncepce je zejména to, že prostor hlediště neobsahuje lóže, ale visuté balkónové podesty (viz fotografie). To je průlom v dosavadní konstrukci interiérů hledišť – lóže jako takové jsou zavrženy, ztrácejí architektonický i společenský význam. Stěny hlediště jsou silně prolamovány, aby se dosáhlo dokonalého akustického efektu; vzniká první akustické operní divadlo na světě. Strop nad orchestřištěm a stěny proscénia jsou do prostoru zapuštěny kosoúhle, aby byl ještě zvýšen akustický účinek. Hlediště má kapacitu 1649 míst.

Nová Státní opera v Hamburku byla otevřena 15. října 1955 světovou premiérou Křenkovy opery Pallas Athéna pláče. Hamburská opera se stala prvním modernistickým divadlem na starém kontinentě.

I přesto, že dostupnost Hamburku není z Čech zcela ideální, úroveň tamního operního repretoáru za návštěvu stojí. Dramaturgie je dost pestrá na to, aby si vybral milovník Rossiniho, Mozarta, ale třeba i Glasse. Samozřejmě, že stejně jako v jiných německých městech se i zde uplatňuje koncept společného orchestru – Hamburská filharmonie participuje i jako orchestr operní. Hamburský balet Johna Neumeiera je asi nejvýznamnějším baletním souborem v Německu a jeho domovskou scénou je právě budova Státní opery. Balet proslavilo zejména angažmá bratří Bubeníčků. Zajímavostí je, že uměleckým šéfem Hamburské filharmonie (a tedy i operního orchestru) je od roku 2003, jako málokde na světě, žena – Simone Young.

www.hamburgische-staatsoper.de