Světová operní divadla: Royal Opera House Londýn

I v tomto díle seriálu ještě zůstaneme v Evropě. Konkrétně v Anglii, velmoci srovnatelné s Francií, kde se operní tradice rodila stejně obtížně, jako právě ve Francii. Možná proto, aby nakonec zapustila o to silnější kořeny. Zrod první anglické opery nebyl jednoduchý a anglický královský dvůr za panování krále Karla II. poznal operu právě na francouzském dvoře Ludvíka XIV. A tak se na podobě anglické opery v prvopočátcích podepsal zejména vliv Lullyho. Zatímco anglická prozaická tvorba a drama hrály v Anglii své doby prim, hudební génius – Henry Purcell – přišel trochu pozdě na to, aby mohl založit stejně silnou operní tradici. Přesto však historie ocenila Purcellovu technickou vytříbenost a význam jeho opery Didon a Aeneas na formování opery jako takové. Anglie ho však nepřijala. Místo toho si vybrala Händela. To byl ale krok, který vedl k tomu, že na přelomu 17. a 18. století neměla Anglie vlastně žádného domácího skladatele, který by utvářel podobu anglické opery. Hudební osobnosti té doby si to uvědomovali a například Colley Cibber v roce 1705 napsal: “Anglické publikum, které před deseti lety mohlo naslouchat ušlechtilé mateřštině komponované Purcellem, přijalo raději a bez protestu jeho napodobeninu …”

Provozování oper v Anglii je spojeno s nejstarším operním divadlem na ostrovech – Theatre Royal Dury Lane. Divadlo na dodnes existující ulici uvádělo anglickou operu celých 300 let. Vlastně až dodnes. Pokud jste v Londýně, vydejte se po Victoria Embankement a přejděte most Waterloo a po pár minutách budete stát před tímto divadlem. Ohlédnete-li se nalevo uvidíte však dnes daleko slavnější Royal Opera House Covent Garden.

První podoba Covent Garden

První divadlo na místě dnešní opery Covent Garden bylo postaveno v roce 1714 Christopherem Richem. Jeho syn, který po otci převzal – dnešními slovy řečeno -“ducha podnikání v kultuře”, založil svůj úspěch (a také značné bohatsví) na Pepuschově a Gayově Žebrácké opeře. Tohle dílo totiž uvedl v předchůdkyni Covent Garden, divadle na Lincoln’s Inn, 29. ledna 1732. Žebrácka opera měla neuvěřitelný úspěch, během dvou sezón dosáhla 105 repríz a přinesla Richovi neuvěřitelné jmění. John Rich z výtěžku za představení Žebrácké opery koupil pozemek na místě bývalého kláštěra a postavil na něm nové divadlo, operu Covent Garden, kterou otevřel v listopadu 1732. Proč byla Žebrácká opera tak neuvěřitelně úspěšná? Byla to opera, v jejíž hudbě zazněly motivy z anglických a skotských balad. Hrdiny jsou žebráci, zlodějíčkové, prostitutky, tuláci, bezdomovci – a to je v době, kdy Evropu ovládala italská opera s mýtickými náměty, něco neuvěřitelného. Nejen svými postavami a dějem, ale především hudbou tohle dílo parodovalo strnulý styl opery své doby. Dá se říci, že to byla populární kompozice, namířená zejména proti Händelovi, který se pod vlivem jejího komerčního úspěchu musel na čas vzdát vedení Royal Academy of Music. Zjevnou a v té době každému srozumitelnou parodií bylo například to, když se ve druhém dějství zloději vydávají na lup za zvuků pochodu z Händelova Rinalda.

Faximile premiérové vstupenky na žebráckou operu pro Covent Garden

Dnes jedna ze čtyř nejslavnějších operních scén na světě – Royal Opera House Covent Garden – je na svém místě už třetí budovou. První budova zmiňovaného Johna Riche byla otevřena 7. prosince 1732 činohrou dramatika Congreveho The Way of the World. Prvním hudebním představením zde byla právě Žebrácka opera. V orchestřišti tehdy mohlo zasednout jen 15 hudebníků. Hrály se jak činohry, tak opery. V letech 1730-1740 byl s divadlem smluvně vázán i Händel, který v něm provozoval své opery (Atlanta, Alcina, Berenice). V roce 1743 tu řídil první londýnské provedení Mesiáše. Tahle budova moc jako divadlo nevypadala. Byla velmi plochá a rozprostřená do šířky. Měla jen dvě patra. Uprostřed průčelí byl hlavní vchod se čtyřmi dórskými sloupy. Foyer byl za tímto mohutným vchodem a byl jakoby představěný před budovu. V noci z 19. na 20. září 1808 budova vyhořela. Shořela do základů, takže bylo potřeba postavit divadlo zcela nové. Rok po požáru bylo otevřeno architektonicky i dispozičně o mnoho lepší a působivější. V této nové budově se konala například anglická premiéra Čarostřelce. Pro tohle divadlo napsal Weber svého Oberona. V roce 1847 byla Covent Garden přejmenována na Royal Italian Opera. V březnu 1856 vypukl při maškarním plese pořádaném v prostorách opery požár. Bylo nutné postavit budovu třetí – dochovanou dodnes. Zahajovacím představením 15. května 1858 byly Mayerbeerovy Hugenoti.

Tato třetí stavba vyšla dispozičně z předchozí budovy. Výškové proporce a zčásti i plošné rozložení je upraveno. Sloupořadí je přesunuto z přízemí do prvního patra. Budova, která na omezeném prostoru byla tísněná dalšími objekty, nevypadala z venku nikterak monumentálně. Přesto zabírala plochu 2610 metrů čtverečních. Hlediště je však impozantní. Jeho původní kapacita činila 2173 míst. Zajímavostí je to, že vstupní dispozice byly upraveny tak, aby se návštěvníci jednotlivých sociálních vrstev nemohli při vstupu do divadla a ve foyerech potkávat. Vstupy na galerie a balkóny byly oddělené a hlavní foyer nebyl přístupný jinak, než z parteru. Jedna z nejkrásnějších divadelních opon visí však v divadle dodnes. Nad portálem uprostřed je zlatem tkaný znak anglických králů, obklopený stuhami s heslem podvazkového řádu “Honny soit qui mal y pense” a anglických panovníků “Dieu et mon droit“, které v roce 1198 v bitvě u Gisors vyřkl Richard Lví srdce.

Emblém Britské krílovské rodiny

Několik úprav a rekonstrukcí (nejvýznamnější proběhla asi v roce 1960) zanechalo však budovu bez významnější přestavby a dostavby, a tak čím dál náročnějšímu opernímu provozu přestal operní dům v srdci města vyhovovat. V roce 1975 vláda konečně získala pozemky v bezprostředním okolí divadla, které byly nutné k významnějšímu rozšíření stavby. V letech 1996 až 2000 došlo k demolici vnějšího pláště budovy a k dostavbě, rozšíření a modernizaci celého divadla. Zachován v původním stavu zůstal jen foyer a hlediště. Bylo dostavěno provozní zázemí, dvě boční a zadní jeviště umožňující rychlou výměnu již postavených dekorací, nová vstupní hala. Do komplexu byla začleněna také tzv. Floral Hall. Litinová prosklená konstrukce bývalé květinové tržnice, která k budově těsně přiléhá a byla dlouhá desetiletí v havarijním stavu. Nyní se v ní nalézá asi nejkrásnější část divadla – foyer s restauracemi a vyhlídkou, který k budově již neodmyslitelně patří.

Floral Hall

Náměstí Covent Garden s rekonstruovanou tržnicí je místem setkávání návštěvníků i obyvatelů města. Hudbou a tancem to venku žije dlouho do noci. Po představení můžete ještě posedět v některé čajovně nebo restauraci. Royal Opera House Covent Garden hostí to nejlepší, co lze v opeře nalézt. Stejně slavný je však i baletní soubor . I do jeho zákulisí máte šanci nahlédnout, zakoupíte-li si komentovanou prohlídku celého komplexu (mimo jiné se dozvíte mnoho zajímavého o historii budov na Covent Garden i jejich návštěvníků).

A ještě jedna praktická rada: Po představení se netlačte u výtahů stanice metra Covent Garden, která bývá přeplněna. Udělejte si malou procházku po Floral nebo King’s street, vychutnejte si atmosféru téhle části Londýna a nechte v sobě doznít zážitky z představení. Okolní stanice metra už budou volnější a pár minut chůze v historickém centru operního dění Anglie vám připraví nezapomenutelný zážitek.

www.roh.org.uk