23. března mělo Národní divadlo na programu poslední reprízu Janáčkovy Věci Makropulos. Programová brožura na příští sezónu tuto operu v repertoáru neuvádí, jednalo se tedy buď o derniéru (označena tak nebyla), nebo se s Emilií Marty setkáme až za delší dobu. Protože nejen já považuji současnou inscenaci za velice zdařilou, stojí za to si připomenout některé momenty. Předchozí recenzi si na našem webu můžete přečíst zde.
Makropulos jsem v Národním viděl čtyřikrát, poprvé teď však z přízemí, takže jsem si mohl vychutnat i herectví hlavní představitelky Gun-Grit Barkmin. Během opery se její postava několikrát promění, což svědčí o tom, že jak ona, tak režisér Christopher Alden promýšleli dílo a postavu velmi podrobně. Když poprvé vstoupí na scénu, jde o naprosto sebevědomou ženu, přesvědčenou, že u advokáta dosáhne svého. Záležitosti se ale začínají komplikovat a první změna nastává, když se dozvídá o možném ústním testamentu barona Pruse („Vždyť to není pravda…“). Od té chvíle je nervózní a po té, co se řeč stočí na Ellian MacGregor, své rozčilení maskuje jen obtížně. Sebejistotu nabývá s příchodem Alberta Gregora. Vychutnává si jeho bezradnost, ale jen do té doby, než se uslyší, že jeho matka zemřela („všecko to jen umírá“). Tehdy poprvé vidíme (a také slyšíme: Janáček cítil k Elině/Emilii mnoho sympatií a obdařil ji na několika místech dojemnou hudbou), že Elina je nešťastný člověk. Když na Albertovi žádá řecké listiny, zcela ztrácí dekorum. Zoufale si přeje žít, ale zástupu ctitelů, kteří jí právě přinášejí květiny, se bojí – stejně jako dalšího života mezi lidmi.
Ve druhém dějství se chová jako fúrie, své utrpení si vylévá na další mužské oběti, Jankovi. Křečovitou sebejistotu vystřídá vyprahlost při „Nic, zhola nic“ na Prusovu otázku: „Co tedy stojí za to?“ a v zápětí až morbidní veselost ve scéně s Haukem, kdy si vzpomíná na dávný románek. Prus však Marty uvede do reality svými otázkami a když poprvé vysloví jméno Elina Makropulos, Emilii se zhroutí svět.
Na začátku třetího dějství opět vidíme chladnou, sebejistou ženu – právě se jí podařilo ponížit Pruse, který se zdál být z mužů na scéně nejsilnější, jediný, který před ní necítil bázeň. Emilia se v klidu češe, zatímco jí Prus oznamuje sebevraždu svého syna – a ještě koketně zamává Haukovi. Ten ji láká k odjezdu a i když to vypadá, že Marty souhlasí, z toho, jak strnula po jeho slovech „Dokud člověka těší milovat“, je opět zřejmé, že v lepší budoucnost nevěří. Masku odhazuje při výslechu („já už dávno nejsem žádná dáma“), je jí jedno, co si o ní muži myslí, že ji vidí opilou. Trpí životem a vysmívá se jim. Ale ještě vidíme, že kdysi milovala („Jeho jsem měla ráda.“). Nyní, když se přiznává ke své pravé identitě, dosahuje Marty vysvobození. V té chvíli má roztáhnout závěs a na scénu má vejít mužský sbor, snad přízraky jejích bývalých milenců. Jenže závěs se zachytil v jedněch dveřích a nešel roztáhnout. Barkmin zaváhala jen chvilku. Nabízela se možnost dveře prostě otevřít a závěs tak uvolnit (jeden sborista se už se k tomu chystal), ale její Marty této „nehody“ využila, dveře dokořán otevřela a gestem muže pozvala dovnitř. Ti tak nepřišli „jen tak“, ale na samotnou výzvu Eliny, která tak jakoby konečně přijala svůj minulý život.
Gun-Grit Barkmin má tedy roli zvládnutou nejen herecky, ale podala i skvělý pěvecký výkon. Znovu jsem obdivoval, jak jí bylo rozumět. Jen po přestávce se „vinou“ dramatičtějšího zpěvu některá slova slila. Podobně dobře bylo rozumět i Gianlucovi Zampierimu, trefně vystihl slabost Alberta Gregora, podobně jako Tomáš Kořínek Janka. Pojetí postavy Jaroslava Pruse mi je poněkud nepochopitelné. Je to sice jediný muž, který je Marty rovnocenným partnerem, na druhou stranu je představen jako poněkud primitivní chlápek, který si košilí vytírá podpaží před ženou. Je zvláštní, že se potom jeho důstojnosti (rozuměl bych chlapáckosti) tolik dotkne chladnost Marty při intimním styku. To však není nic proti hereckému projevu Martina Bárty. Jeho baryton je zvučný a příjemný. Dobrý výkon podal též Gustáv Beláček (advokát Dr. Kolenatý), Jan Ježek (Hauk-Šendorf) i Alžběta Poláčková (Kristina), té však nebylo příliš rozumět, ale vyšší soprány to mají vždy těžší. Role Poklízečky sedí jak k hereckému, tak pěveckému projevu Lenky Šmídové. Požadavkům svých (malých) rolí dostáli Stanislava Jirků (Komorná) a Bohuslav Maršík (Strojník). Jan Markvart (Solicitátor Vítek) zvládá více „mluvené“ části své role, kde je mu i dobře rozumět, horší je to s vyššími delšími tóny (rušivé vibrato). I když mé sice cvičené, ale neodborné ucho postřehlo pár chybiček v orchestru, lze opět výkon orchestru Národního divadla označit za velmi dobrý. Dirigoval opět Tomáš Hanus. Na závěr bych rád ocenil ještě scénu Charlese Edwardse (rozlehlá hala ve stylu art-deco) a světelný design Adama Silvermana (scénu osvětlují v různé intenzitě buď zářivky na stropě, nebo světlo proniká skleněnou stěnou s dveřmi napravo, či úzkým průzorem vlevo nahoře).
Návštěva byla velmi dobrá a závěrečný potlesk dlouhý a upřímný.
PS: Protože se zde v poslední době opět rozmnožily postesky nad úrovní občerstvení v našich operních domech, znovu upozorňuji na nechutný zvyk, který praktikuje Národní divadlo, Česká filharmonie a nově i Státní opera Praha, a totiž podávání nealkoholických nápojů v lahvích, do nichž Vám případně obsluha (rukou!) vrazí brčko. Kde jsou ty časy, kdy jsme i džus pili ze skleniček na nožce!
Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent : Tomáš Hanus
Režie: Christopher Alden
Scéna : Charles Edwards
Kostýmy : Sue Willmington
Sbormistr : Martin Buchta
Orchestr a sbor Národního divadla v Praze
premiéra 18.12.2008 Národní divadlo
(koprodukce s English National Opera Londýn)
(psáno z reprízy 23.3.2010)
Emilia Marty – Gun-Brit Barkmin
Albert Gregor – Gianluca Zampieri
Solicitátor Vítek – Jan Markvart
Kristina – Alžběta Poláčková
Jaroslav Prus – Martin Bárta
Janek – Tomáš Kořínek
Advokát dr. Kolenatý – Gustáv Beláček
Strojník – Bohuslav Maršík
Poklízečka – Lenka Šmídová
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Stanislava Jirků
www.narodni-divadlo.cz
foto: P.Hajská
