Světová operní premiéra v Brně – Monument

Brněnská opera opět vzbudila zvědavost svého publika. Uvedla původní novinku z vlastní dílny. Tématem se stala přes půl století stará kontroverzní záležitost – stavba pomníku na Letné, který vévodil Praze. Říkalo se mu „fronta na maso“ a měl to být hold vzdaný J. V. Stalinovi. Ironií osudu byl dokončen až dva roky po jeho smrti a nedlouho předtím, než bylo odhaleno, že Stalin byl nejen diktátor, ale i masový vrah. Otázka, jestli je tohle námět na operu, se nejlépe zodpoví tím, že se na to zvědavec půjde podívat.

„Není to dokument. Jde o volnou inspiraci, která má všechny atributy antické tragédie. Autor největšího monumentu, který má oslavovat největšího diktátora a masového vraha, v době, kdy probíhají politické procesy a kdy proběhla měnová reforma, která spoustu lidí ožebračila, spáchá před dokončením sebevraždu. Ale nedal jsem tam žádná jména, jen vztahy a situace,“ popsal libreto opery jeho tvůrce David Radok, který se ujal i režie a je také autorem scény.

Plně otevřené velké jeviště Janáčkova divadla je ponuře šedé se zadní rudou stěnou. Proměňuje se posuvnými stěnami na vozech, které jednoduše a rychle mění prostředí. Počáteční velký prostor pro shromáždění obyvatel a hlavně nadšeně zpívající dětský sbor v šedých stejnokrojích, jen červený šátek tu chybí. Jednotlivých 11 obrazů jde rychle za sebou a přesto, že neoplývají mnohostí textu, jsou výmluvné a mrazivé. Účinkují zde tři sbory, Sbor Janáčkovy opery, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. V obrovském prostoru překvapila jejich jednolitost a vyrovnanost a silná vypovídající schopnost. Je tu okázalost a strach společenské smetánky, strach a bída lidu a nadřazenost a strach přisluhovačů. Vše v několika větách a gestech.

Hudba skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće je nápaditá, nevtíravá, zvukomalebná. Pro každou postavu či jednání má charakteristický prvek, chrámové varhany, klapání perkusí, swingové činely, táhlé tóny, vibrafon, melodické části, taneční italskou reminiscenci. Vše trvá jen chvíli; minimalistické motivy, stále se opakující, důsledně kreslí náladu a gradují efekt. Orchestr je důslednou součástí celku, plně slouží zamýšlenému záměru a hraje se zaujetím a přesně. Pěvecké party jsou krátké, až na vyznání Sochaře, který bojuje sám se sebou, vzpírá se poslechnout nevyhnutelnosti. Melodická pasáž je jen orchestrální, bez zpěvu, provázená mechanickou pantomimou, pak výstřel. Bez árie, bez výronu emocí, věcně, přesto to divákem otřese. Postavu Sochaře ztělesnil Svatopluk Sem, ideální představitel jak fyzickým exteriérem, tak barvou a hutností hlasu i schopností dát postavě vnitřní náboj a rozervanost. Od počátečního vyjádření, že než dělat sochy tyranům, lépe jít do slévárny, přes povinnou účast v soutěži s přeexponovaným návrhem, až k jeho realizaci a následné sebevraždě, je velmi přesvědčivý a opravdový. Jeho Kolega v podání Romana Hozy je floutkovsky pragmatický a netají se tím, že „Já bych to bral“; vidí jen lukrativní podmínky. Hlasově je pevný a nosný, velmi věcný.

Lidským a něžným prvkem je v inscenaci Manželka Sochaře, kterou ztělesňuje Markéta Cukrová. Má jen několik replik, je moudrá a vzdělaná, kultivovaná, varuje manžela krásným melodickým mezzosopránem. Z vládnoucí strany je tu velká postava Ministra kultury v podání Ondřeje Koplíka. Má největší roli, kterou se mu podařilo propracovat jak herecky v namyšleného bezcitného politika, tak pěvecky, tenorová poloha mu seděla. 1. tajemník v podání Davida Nykla evokoval exteriérově Lenina, jeho nadutost a bezcitnost se povedla a hlasově mu role seděla. V průběhu představení se pohybovala dvojice tajných, jejichž přítomnost vždy dění na jevišti zmrazila. Igor Loškár a Petr Levíček se skvěle doplňovali a vykreslili charakter donašečů, kteří byli nad věcí, a nenapadlo je, že by dělali něco amorálního. Prostě sloužili a komentovali. Ženské role jsou zde pouze jako doplněk. Zpěvačka na recepci (Andrea Široká) opakuje jen do omrzení melodickým sopránem „Čao amore“, Milenka v podání Terezy Kyzlinkové je za opilou a hloupou, Martina Mádlová jako manželka 1. tajemníka je jen jako okrasa s vizáží Marty Gottwaldové.

Opera je krátká, jen 80 minut bez přestávky, což je na operu málo, ale i to stačí, aby divák více vidět a slyšet nechtěl. Ohlušující výbuch a hluboké dunění, které zakončuje příběh, nemůže mít další pokračování. Příběh nelze rozmělňovat, méně je více. Je potřeba vyjádřit obdiv autorům, že se odvážili do tématu pustit a uvolnili tu zábranu, která nám dodnes brání podívat se na události padesátých let s nadhledem a v lidských dimenzích. Lze jen doporučit překonat vnitřní předsudky a jít se podívat, neboť výsledek překonává veškerá očekávání.

 

Marko Ivanović: Monument
Premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle v Brně

hudební nastudování, dirigent: Marko Ivanović
režie, scéna, libreto: David Radok
světelný design: Přemysl Janda
sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová
asistent dirigenta: Kostiantyn Tyshko
asistent režie: Otakar Blaha, Vojtěch Orenič
asistent scénografie: Renáta Weidlichová
kostýmy: Zuzana Ježková

Sochař: Svatopluk Sem j. h.
Manželka: Markéta Cukrová j. h.
Kolega: Roman Hoza
Ministr kultury: Ondřej Koplík
1. tajemník: David Nykl
Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová
Milenka: Tereza Kyzlinková
Zpěvačka: Andrea Široká
Tajný muž 1: Igor Loškár
Tajný muž 2: Petr Levíček
1. náměstek: Pavel Valenta
2. náměstek: Petr Karas
2. sochař: Martin Novotný