Světová premiéra Glassovy opery Stopy zbloudilých otevřela nové divadlo v Linci

Musiktheater am Volksgarten, nová divadelní budova, patřící k Zemskému divadlu (Landestheater) Linz, v níž se budou střídat opery, muzikály, operety a balety a v komorním sále i  různé menší divadelní formy včetně divadla pro děti, slavnostně zahájila provoz v pátek 12. dubna 2013. Linecký Musiktheater je zasazen do půdorysu města značně atypicky, jak naznačuje jeho celý název, ústí v něj  Volksgarten (Lidový park), který byl pro spojení s divadlem patřičně adaptován.

Na mezinárodní tiskové konferenci ke slavnostnímu otevření divadla byla ústředním tématem, ba snad spíše zaklínadlem všech řečníků teze, že je budova záměrně propojena s přírodou. Také je označována jako „zelená“ budova díky velkým úsporám energií. Přímo z parku vstupujeme na schodiště vedoucí k divadlu a jeho prosklená čelní stěna (kámen, kov, uvnitř také hodně dřeva) je prý nejčastěji fotografována právě z pohledu zevnitř na park, na stromy, trávníky, květiny, měnící se v průběhu roku, ba snad i na slunce, svítící před představením do budovy a vrhající do ní živé a proměnlivé obrázky. Divadlo je tedy programově součástí parku, nabízí kavárnu a restauraci, výstavy výtvarného umění, chce být inspirací i „obývacím pokojem města“, kam lidé rádi zajdou na skleničku nebo na kávu.

V předvečer první slavnostní premiéry Musiktheater am Volksgarten ožil hlavní vchod do divadla včetně jeho bezprostředního okolí vystoupením známé katalánské skupiny La Fura dels Baus s představením Ein Parzifal. Předvedli své typické frajkumšty v site specific provedení – dva modré vysoké jeřáby trůnily před divadlem a úvodem vynesly vysoko nad střechu jeho budovy na kruhové základně hrozen asi čtyřiceti artistů ve sněhobílých oblecích s kapucemi a s horolezeckými úvazky. Rudě oděná Kundry přijela na koni, jehož nohy vytvářeli bílí artisté a od „kopyt“ jim sršely jiskry. K lidským hercům přibyla později obří poloprůhledná a snadno prosvítitelná loutka Parzifala, zavěšená na druhém z jeřábů, jejíž ladné pohyby řídil počítač, ale také lidé. Bohužel právě Kundry-člověčice byla spíše statickým rudým objektem, který později pouze popisně slézal a slaňoval nadlidsky velikou loutku Parzifala. K tomu světelné efekty, voda, pěna a oheň na střeše budovy, to vše provázeno bouřící reprodukovanou hudbou z Wagnerovy opery (jednohodinový sestřih), která byla pro svou nedokončenost Achillovou patou produkce (ostré a nevyčištěné švy mezi pasážemi z opery, občas nepříliš kvalitní zvuk apod.). Velmi efektní představení skupiny La Fura dels Baus bylo pořadateli darováno jako poděkování všem občanům města, kteří se stavbou divadla ledacos prožili.

Následující den začal pro novináře podrobnou prohlídkou divadelní budovy, vedenou obchodním ředitelem Dr. Thomasem Königstorferem a anglickým architektem divadla panem Terrym Pawsonem. Mluvilo se také o akustice, již opakovaně zkoušeli v přípravném procesu především na Straussovu Růžovém kavalírovi. Překvapila výtvarná kvalita tří objemných artefaktů v hlavním foyeru a před budovou, které vynikaly spíše svou naddimenzovaností než svou originalitou. Podstatná je však funkčnost divadla, jeho elegantní „dřevěné“ hlediště pro 1000-1.200 lidí a opravdu prostorné orchestřiště, které pojme 140-170 instrumentalistů a vejde se tedy do něj orchestr kterékoli dosud existující opery světa.

Slavnostní zahájení patřilo světové premiéře opery Philipa Glasse Die Spuren der Verirrten (Stopy zbloudilých), k níž napsal libreto podle stejnojmenné prózy Petera Handkeho intendant Musiktheater am Volksgarten Rainer Mennicken.

Handkeho specifický text je odrazem stop po událostech, po akcích, dějících se ve všedním životě i v mýtech a v uměleckých dílech všech dob. Sám Handke vzpomínal na tiskové konferenci na svůj zážitek, který jej inspiroval k tomuto dílu. Potkal kdysi na ulici dva chlapce, kteří se mezi sebou vášnivě přeli, a z jejich slov pochopil, že navazují na nějakou neznámou událost, jež hádku vyvolala. Jejich střet byl pouhým odleskem, pouhým doslovením něčeho co bylo, byl jednou ze stop zbloudilých lidí. Handkeho próza je sumářem většinou zcela jednoduchých dialogů, které nemusí být vždy srozumitelné. Potkávají se babička a dědeček, který přežil v podobě jakéhosi bezrukého „balíku“ devastaci jejich obydlí, ale pak ve druhé části dokonce i Abraham a Izák, Salome s Herodem a s přiznaně umělohmotnou hlavou Jana Křtitele, Médea a její protestující děti, Oidipus s Maršálkou a Oktaviánem z Růžového kavalíra. A tak se na jevišti střídá velmi různorodá společnost od klasické baleríny s lyrickou mihotavou svíčkou v ruce po dětský sbor v námořnických oblečcích, kamarádi turisté, kteří rázně křižují jeviště, tři hráči na niněry, tři dlouhé alpské rohy, na něž dují tři horalé v kožených kraťasech s padacím mostem s folkloristickými tanečky z rakouského venkova, ale i s maketou králíka, který je oslavován jako modla. Známý anglický režisér David Pountney, mající bohaté zkušenosti z mnohých divadel světa ovládá tento neustálý mumraj zkušenou rukou. Dodává mu konkrétnost rychle se střídajících divadelních výjevů, které transformují Handkeho-Mennickenův napůl filosofický text do podoby srozumitelné i běžnému divákovi. Pestrost a mnohdy i bezvýchodnost lidského snažení, ať už v jeho historii nebo v současnosti. Kam a odkud jdeme, kde to jsme?

Scénografie Roberta Israela zcela výjimečně užívá obří točnu lineckého jeviště, mající 32 m v průměru, která je technologickým klíčem ke stěhování jednotlivých scénografií aktuálně uváděných inscenací (může jich být až pět, uskladněno může být + – 24). Na této točně, nesoucí výrazně barevné technické značky, vytváří scénograf jednotlivá slylově různorodá minidějiště i velké prostory, které se kolem postav neustále znovu otevírají v sofistikovaných světelných variantách nebo se hraje na excentricky umístěné „malé“ točně, která je určena pro běžný jevištní provoz. Na ni, do elegantního ušlechtilého stříbrného kruhového výseku, umístili inscenátoři výjevy z Rosenkavaliera Richarda Strausse. Scénografii doplňují i výrazně pestré minirevuálky pro rychle se měnící situace na jevišti. Autorkou kostýmů je Rakušanka Anne Marie Legenstein.

Peter Handke na dotaz, jak reagoval na nápad, že by na tento jeho text napsal Philip Glass operu, odpověděl asi takto: s operou jsem neměl skoro žádné zkušenosti, první opera, s níž jsem se vůbec setkal, byla Perníková chaloupka Engelberta Humperdincka, no a pak časem několik dalších oper. Ale pokud bych si zhudebnění Stopy zmizelých vůbec dokázal představit, pak právě s Glassovou hudbou. Ovšem, dodáváme k tomu, neboť Glassova hudba je neustálým oscilováním mezi podobností a jinakostí na půdorysu opakujících se, přesně rytmizovaných hudebních stavebních prvků. Přímo na jevišti se objevují neobvyklé nástroje jako již zmíněné tři niněry a tři alpské rohy, v závěru pak i celý orchestr. Vyprazdňující se orchestřiště stoupá vzhůru skoro až do bodu nula, v němž se horizontálně setkává s jevištěm. „Zbloudilých“ je teď na scéně, v orchestřišti a také v hledišti zhruba 1.200…

Z obří točny na jevišti tedy nakonec zní i orchestr, v té druhé půli večera, díky složitým přesunům, ne už v tak zcela bezproblémové souhře jako na začátku, ale přesto geniálně vypracovaný po všech stránkách. Obdivuhodná je architektura operního celku, která se nikde nezhroutí pod přesnýma rukama amerického dirigenta a šéfa opery Dennise Russella Daviese, jenž v závěru doslova i zády řídí na dvě stě lidí, kteří zaplnili jeviště. Ten konec je (domnívám se drze) už od skladatele snad až příliš rozvláčný, stupňovaný do monumentality, která je tu jako by až trochu navíc. Měla jsem však dojem, že ten jednoduchý nápěv, který zpívá sbor, měli v ideálním případě převzít i diváci. Obdivuji jednotlivé opakující se věty obsažené v libretu, které chvílemi obsahují půvabný humor: „Všichni mravenci jsou modří (hudba: tudududududu), i ti červení.“ Sbor se ptá: „Kde to jsme“ a sám si odpovídá nejroztodivnějším způsobem, oscilujícím od těch nejvzdálenějších míst až babičce a dědečkovi, kteří s Friedrichem Schillerem vzpomínají na „die schönen Tage in Aranchuez“. Oidipus se potkává s Oktaviánem a ti ostatní každý s tím nejneočekávanějším někým dalším. Kde je Ten třetí, ptají vždycky dva přítomní.

Výborně hraje Brucknerův orchestr (zároveň symfonický i divadelní) a krásně zpívá a tančí sbor vždy poté, kdy se někde něco událo, o čem nejsme ani v nejmenším informováni. Glassova hudba překračuje zejména v první půli svůj stín v Daviesově přesné, osvícené interpretaci. Skladatel a dirigent si rozumějí na mrknutí oka, znají se ostatně mnoho let, a jak na „tiskovce“ zdůraznil Philip Glass, jsou oba z židovských rodin a dost už toho zažili. Nejslabší interpretační složkou byly sólistky, s výraznou výjimkou fialově oděné paní a jedné koloraturní sopranistky (pánové a dámy prominou, když mezi postavami, označenými jen písmeny abecedy, nenajdu jejich jména). Pánové sólisté se drželi mnohem lépe. Sólisty doplnily tři postavy představované herci – Ten třetí, Divák a Protagonista.

Obtíže, které provázely přípravu inscenace v divadle teprve se otevírajícím veřejnosti, nám přiblíží tragická událost, že choreograf inscenace v listopadu loňského roku náhle zemřel. A tak režisér David Pountney oslovil Amira Hosseinpoura, který svou choreografii postavil na základu míšení prudce rytmicky střídané pohybové techniky s jakousi tělesnou řečí, vzdáleně připomínající znakovou řeč hluchoněmých. Režisér David Pountney, který patří k iniciátorům vzniku Musiktheater Linz podle svých vlastních slov použil obří pracovní (stěhovací) točnu zřejmě poprvé a naposledy, protože užitím obří točny jako scénografie je blokován celý systém stěhování dekorací. Tady v Linci, poprvé v divadelní budově, mají k tomuto účelu vytvořený systém obří točny a transportních kontejnerů, na které nakládají také dekorace určené k uskladnění.

Po premiéře Stop zbloudilých byli všichni přítomní diváci pozváni na bohatý všeobecný banket ve všech mimohledištních prostorách a po nějaké době, když už se zábava uvolnila, znovu promluvil Peter Handke, Philip Glass, intendant a libretista Rainer Mennicken, dirigent Dennis Russell Davies, režisér David Pountney. Předřečníkem byl samozřejmě opět zemský hejtman Dr. Pühringer, díky jehož neúnavnému úsilí se stavba divadla v Linci realizovala. Zdůraznil, že právě kultura je oblastí, jejíž rozvoj podpoří další hospodářský růst země Horní Rakousko. Ekonomika poroste nejen díky obyvatelům Rakouska, ale také díky turistům. Angličan David Pountney si ve svém projevu povzdechnul, že by na této oslavě měli být angličtí politikové. Copak angličtí, proběhlo mi hlavou, ale ČEŠTÍ! Při rozhovoru s ním jsem se mj. zeptala i na tuto jeho poznámku… odpověděl:

„Když sleduji, jak macešsky se u vás zachází s vaší fantastickou operní kulturou a s vaším krásným historickým divadlem, nechápu, jak je to vůbec možné. Praha musí být kulturním centrem, jinak návštěvníky, kteří do ní míří, doslova odpudí. Česká kultura má v evropské kultuře mimořádné postavení, ale je potřeba to vaše vzácné kulturní dědictví podporovat a povzbudit umělce k tvůrčí práci v jeho kontextu!“

Zlatá slova. Dodávám k nim: tady v Horním Rakousku „to“ funguje, sem je třeba se „přichýlit“! – byli jsme ostatně kdysi součástí společné monarchie a mělo to své výhody. Teď jsme, „Gott sei Dank!“, ve společném EU… Jela jsem z Lince smutně i vesele domů. Smutně – víte proč – a vesele třeba proto, že v bývalém císařství máme blízko našich hranic nové Musiktheater am Volksgarten, kde jsou pro diváky na opěradlech sedadel titulky ve třech jazycích: v němčině, v angličtině a v češtině. Snad se jim ta česká verze opravdu vyplatí, dělali si u nás podrobný sociologický průzkum a zjistili, že 35% Jihočechů prohlásilo, že se do lineckého Musiktheatru vypraví a prý raději turistickým autobusem než osobními auty. Linečtí tedy mají s naší kulturností velké plány, a tak doufejme, že ty jejich české titulky bude potřebovat mnoho diváků…

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Philip Glass:
Spuren der Verirrten
Dirigent: Dennis Russell Davies
Režie: David Pountney
Scéna: Robert Israel
Kostýmy: Anne Marie Legenstein
Choreografie: Amir Hosseinpour
Světelný design: Fabrice Kebour
Sbormistr: Georg Leopold
Vedoucí Kinder- und Jugendchor: Ursula Wincor
Chor des Landestheaters Linz
Extrachor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Gastchöre des Landes OÖ¨
Statisterie des Landestheaters Linz
Bruckner Orchester Linz
Premiéra 12.4.2013 Landestheaters Linz, Musiktheater am Volksgarten, Grosser Saal

A – Bram de Beul 
B – Sophy Ribrault 
C – Jacques le Roux 
D – Cheryl Lichter / Karen Robertson 
E – Gotho Griesmeier / Mari Moriya 
F – Martin Achrainer / Seho Chang 
G – Kathryn Handsaker / Martha Hirschmann  
H – Iurie Ciobanu / Matthäus Schmidlechner 
J – Nikolai Galkin / Dominik Nekel 
K – Elisabeth Breuer / Martina Fender 
Der Dritte – Kathryn Handsaker / Christa Ratzenböck 
Der Zuschauer – Lutz Zeidler 
Der Protagonist – Peter Pertusini 
Tanzensemble – Ilja van den Bosch / Clara Pascual Martí / Giselle Poncet / Tine Schmidt / Sergio Giannotti / Morgan Reid / Emanuele Rosa

 www.landestheater-linz.at