Padesát let od československé premiéry Prokofjevova Ohnivého anděla v Brně
Když jsem při psaní svého příspěvku o skladateli Pavlu Haasovi a jeho opeře Šarlatán (najdete zde) listoval v materiálech týkajících se dějin brněnského Národního (Zemského, Státního, pak opět Zemského a momentálně – na jak dlouho – zase pro změnu Národního) divadla, narazil jsem na jedno nikoli nevýznamné výročí, které si dovolím připomenout. 
Pátečního večera 20. dubna 1963 zažili milovníci opery, kteří usedli v hledišti tehdejšího Janáčkova (nynějšího Mahenova) divadla mimořádnou událost, která se natrvalo zapsala do jejich paměti. Pod taktovkou Františka Jílka v režii Miloše Wasserbauera, ve scéně a kostýmech Františka Tröstera a choreografii Luboše Ogouna a Marie Mrázkové se v divadle konala československá premiéra Prokofjevova prý nejmilejšího, ale také nejkomplikovanějšího jevištního díla, opery Ohnivý anděl.
Měl jsem to štěstí, že jsem jako student brněnské filosofické fakulty toto představení viděl a dodnes si pamatuji onen zcela mimořádný zážitek včetně určitých detailů z provedení, především skvělou Naděždu Kniplovou v roli Renáty, která v té době v Brně startovala svou hvězdnou kariéru a Václava Halíře, jehož jsem měl posléze možnost blíže poznat jako nesmírně hodného a srdečného člověka a kamaráda, v roli Ruprechta.
Premiéra se stala mimořádnou událostí nejen brněnského divadelního a hudebního života. V březnu 1963 uběhlo deset let od Prokofjevovy smrti. Sergej Prokofjev totiž zemřel 5. března 1953 – stejného dne jako Josif Vissarionovič Stalin – a jeho smrt byla díky tomu maximálně utajována stejně jako po velkou část skladatelova života část jeho díla, které neodpovídalo tehdejším estetickým a hlavně politickým kánonům. O deset let později se již situace alespoň do jisté míry změnila a tak v roce 1963 bylo možno v rámci Pražského jara uspořádat festival Prokofjevových jevištních děl.
Musíme si uvědomit, že i přes toto „uvolnění“ nebylo vůbec jednoduché v oné době prosadit Ohnivého anděla na repertoár (podobné to bylo rok předtím, když se 6. března 1962 v Brně konalo – pět měsíců po curyšské premiéře – druhé provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů). V Sovětském svazu se dočkal Ohnivý anděl prvního uvedení ve zkrácené podobě až v roce 1983 a poté jej uvedla opera v uzbeckém Taškentu. V Mariinském divadle v Petěrburgu byl uveden až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1992 a až řadu let poté následovala Moskva. Důvody, proč tomu tak bylo, výtečně shrnul čelný český hudební teoretik a kritik Vladimír Lébl v Literárních novinách ze dne 27. dubna 1963, když popisoval ústřední téma opery: „Tragédie člověka duševně a pak i fyzicky zničeného despotismem a fanatismem prostředí… Jedinec je smýkán a drcen soukolím společenského stroje, jehož mechanismus je mu zcela nepochopitelný…“
Kritiky byly, přes některé dílčí výhrady, jednoznačně vysoce pozitivní. Oceňovaly jak Jílkovo hudební nastudování, tak Wasserbauerovu režii a Trösterovo výtvarné pojetí. Obzvláštního uznání se dostalo Naděždě Kniplové v mimořádně náročné roli hlavní hrdinky Renaty. Kritik Rudého práva Bohumil Karásek napsal 3. května 1963 o jejím výkonu: „Naděžda Kniplová Renatu tvoří s pochopením a vynikajícím uměním pěveckého i hereckého výrazu“. A Vincenc Straka v Lidové demokracii ze dne 29. dubna 1963 ocenil výkon jejího partnera těmito slovy: „Neméně poutavým zjevem je Ruprecht ve vášnivě prožívaném pojetí Václava Halíře, který k imponujícímu hereckému projevu připojuje dramaticky procítěný zpěv jadrné slovní a tónové dikce. Zasloužené pochvaly se dostalo i dalším sólistům především Libuši Lesmanové, Vilému Přibylovi či Richardu Novákovi“. 
S velmi pozitivním ohlasem se setkal brněnský Ohnivý anděl i při svém uvedení v rámci Pražského jara. V jeho průběhu byla mimo jiné uvedena také zajímavá inscenace Semjon Kotko v interpretaci ostravské opery pod taktovkou Zdeňka Košlera a v režii Ilji Hylase. Plzeňská opera se představila Zásnubami v klášteře v nastudování dirigenta Bohumila Lišky a režiséra Bohumila Zoula. Opera pražského Národního divadla byla zastoupena jednou z posledních repríz opery Příběh opravdového člověka, kterou dirigoval Ladislav Holoubek a režíroval Georgij Pavlovič Ansimov. A konečně došlo i k československé premiéře Lásky ke třem pomerančům, kterou ve skvělém obsazení hudebně nastudoval Jaroslav Krombholc, rovněž v režii Georgie Pavloviče Ansimova.
Na své uvedení v pražském Národním divadle si musel Ohnivý anděl počkat do 21. května 1981, kdy jej v režii Borise Alexandroviče Pokrovského nastudoval dirigent Josef Chaloupka. V roli Renaty alternovaly Alena Žaloudková a Marie Kremerová a v roli Ruprechta Antonín Švorc a Jaroslav Souček.
Velmi dobrá zpráva přichází z Ostravy. Operní soubor Národního divadla moravskoslezského, který pod vedením Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry v současnosti plní úlohu ve všech směrech vysoce progresivního tělesa, kterou v šedesátých a do značné míry i v sedmdesátých letech minulého století plnil soubor Janáčkovy opery v Brně, ohlašuje premiéru Ohnivého anděla na sezonu 2014/15.
Ohnivý anděl si vydobyl své místo na jevištích předních operních scén Evropy i Spojených států amerických. V první polovině devadesátých let vznikly dvě pozoruhodné nahrávky. Tu první realizoval vynikající estonský dirigent a letitý propagátor ruské hudby Neeme Järvi v produkci Deutsche Grammophon s Göteborskými symfoniky (Gothenburg Symphony), jimž dvaadvacet let stál v čele. Renatu v ní zpívá sopranistka Nadine Secunde, kterou jsme mohli slyšet a vidět v roli Kostelničky v ostravské inscenaci Její pastorkyně z roku 2010 a nyní se s ní můžeme setkat v Nekvasilově a Jindrově inscenaci Káti Kabanové v roli Kabanichy. Ruprechta na této nahrávce zpívá německý barytonista. Siegfried Lorenz. Druhou nahrávkou je v produkci Philips v podstatě převzaté představení petěrburského Mariinského divadla, z něhož existuje jak audio, tak videonahrávka. Pod taktovkou Valerije Gergijeva vytváří postavu Renaty Galina Gorčakova, kterou si v roce 1990 vybral pro petěrburské a londýnské uvedení Ohnivého anděla zesnulý tehdejší šéf londýnského BBC orchestru Sir Edward Downes. Role Renaty se v její interpretaci stala jednou ze stěžejních postav této hvězdy současného operního nebe. Jejím partnerem v roli Ruprechta je Sergej Leiferkus.
S touto petěrburskou a londýnskou inscenací režiséra australského původu Davida Freemana se mohlo setkat rovněž diváci v newyorské Metropolitní opery, v Tokiu či v opeře v San Franciscu.
Kdo by se chtěl po přečtení této mé vzpomínky seznámit blíže s pohnutými okolnostmi vzniku a osudů tohoto Prokofjevova díla, nechť klikne zde a v archivu Opery Plus si přečte obsáhlý, velice erudovaný a s mnoha vysoce zajímavými detaily operující článek Vlasty Reittererové, vynikající a neúnavné popularizátorky především moderní opery, který Ohnivému andělu věnovala po shlédnutí jeho inscenace ve vídeňském divadle Odeon.
Nakonec si nemohu odpustit jednu drobnou poznámku, V žádném případě nechci působit jako laudator temporis acti neboli jako ten, kdo vychvaluje staré časy, ale při svém archivním listování jsem si zopakoval sled operních a baletních premiér v tehdejším Státním divadle v Brně v sezóně 1962/63. V opeře je to sedm děl. Vedle Ohnivého anděla je dvakrát zastoupen Bedřich Smetana – Dvěma vdovami a Čertovou stěnou, jednou Antonín Dvořák Jakobínem, dále se zde objevuje původní premiéra opery J. F. Fischera Romeo, Julie a tma na téma stejnojmenné novely Jana Otčenáška, Janáčkova Věc Makropulos (ve skvělé, na svou dobu mimořádně odvážné inscenaci Miloše Wasserbauera) a Bizetova Carmen. V baletu byla uvedena v choreografickém a režijním zpracování Luboše Ogouna první věta Šostakovičovy Leningradské symfonie, Janáčkův Taras Bulba, Hirošima Viliama Bukového, Berliozova Fantastická symfonie a Othello Jana Hanuše. Opakuji: Nehodnotím, pouze konstatuji.
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv Národního divadla Brno – R.Sedláček
