Výročí jedné premiéry

  1. 1
  2. 2

Padesát let od československé premiéry Prokofjevova Ohnivého anděla v Brně 

Když jsem při psaní svého příspěvku o skladateli Pavlu Haasovi a jeho opeře Šarlatán (najdete zde) listoval v materiálech týkajících se dějin brněnského Národního (Zemského, Státního, pak opět Zemského a momentálně – na jak dlouho – zase pro změnu Národního) divadla, narazil jsem na jedno nikoli nevýznamné výročí, které si dovolím připomenout. Pátečního večera 20. dubna 1963 zažili milovníci opery, kteří usedli v hledišti tehdejšího Janáčkova (nynějšího Mahenova) divadla mimořádnou událost, která se natrvalo zapsala do jejich paměti. Pod taktovkou Františka Jílka v režii Miloše Wasserbauera, ve scéně a kostýmech Františka Tröstera a choreografii Luboše Ogouna a Marie Mrázkové se v divadle konala československá premiéra Prokofjevova prý nejmilejšího, ale také nejkomplikovanějšího jevištního díla, opery Ohnivý anděl.

Měl jsem to štěstí, že jsem jako student brněnské filosofické fakulty toto představení viděl a dodnes si pamatuji onen zcela mimořádný zážitek včetně určitých detailů z provedení, především skvělou Naděždu Kniplovou v roli Renáty, která v té době v Brně startovala svou hvězdnou kariéru a Václava Halíře, jehož jsem měl posléze možnost blíže poznat jako nesmírně hodného a srdečného člověka a kamaráda, v roli Ruprechta.Premiéra se stala mimořádnou událostí nejen brněnského divadelního a hudebního života. V březnu 1963 uběhlo deset let od Prokofjevovy smrti. Sergej Prokofjev totiž zemřel 5. března 1953 – stejného dne jako Josif Vissarionovič Stalin – a jeho smrt byla díky tomu maximálně utajována stejně jako po velkou část skladatelova života část jeho díla, které neodpovídalo tehdejším estetickým a hlavně politickým kánonům. O deset let později se již situace alespoň do jisté míry změnila a tak v roce 1963 bylo možno v rámci Pražského jara uspořádat festival Prokofjevových jevištních děl.

Musíme si uvědomit, že i přes toto „uvolnění“ nebylo vůbec jednoduché v oné době prosadit Ohnivého anděla na repertoár (podobné to bylo rok předtím, když se 6. března 1962 v Brně konalo – pět měsíců po curyšské premiéře – druhé provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů). V Sovětském svazu se dočkal Ohnivý anděl prvního uvedení ve zkrácené podobě až v roce 1983 a poté jej uvedla opera v uzbeckém Taškentu. V Mariinském divadle v Petěrburgu byl uveden až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1992 a až řadu let poté následovala Moskva. Důvody, proč tomu tak bylo, výtečně shrnul čelný český hudební teoretik a kritik Vladimír Lébl v Literárních novinách ze dne 27. dubna 1963, když popisoval ústřední téma opery: „Tragédie člověka duševně a pak i fyzicky zničeného despotismem a fanatismem prostředí… Jedinec je smýkán a drcen soukolím společenského stroje, jehož mechanismus je mu zcela nepochopitelný…“

Kritiky byly, přes některé dílčí výhrady, jednoznačně vysoce pozitivní. Oceňovaly jak Jílkovo hudební nastudování, tak Wasserbauerovu režii a Trösterovo výtvarné pojetí. Obzvláštního uznání se dostalo Naděždě Kniplové v mimořádně náročné roli hlavní hrdinky Renaty. Kritik Rudého práva Bohumil Karásek napsal 3. května 1963 o jejím výkonu: „Naděžda Kniplová Renatu tvoří s pochopením a vynikajícím uměním pěveckého i hereckého výrazu“. A Vincenc Straka v Lidové demokracii ze dne 29. dubna 1963 ocenil výkon jejího partnera těmito slovy: „Neméně poutavým zjevem je Ruprecht ve vášnivě prožívaném pojetí Václava Halíře, který k imponujícímu hereckému projevu připojuje dramaticky procítěný zpěv jadrné slovní a tónové dikce. Zasloužené pochvaly se dostalo i dalším sólistům především Libuši Lesmanové, Vilému Přibylovi či Richardu Novákovi“. S velmi pozitivním ohlasem se setkal brněnský Ohnivý anděl i při svém uvedení v rámci Pražského jara. V jeho průběhu byla mimo jiné uvedena také zajímavá inscenace Semjon Kotko v interpretaci ostravské opery pod taktovkou Zdeňka Košlera a v režii Ilji Hylase. Plzeňská opera se představila Zásnubami v klášteře v nastudování dirigenta Bohumila Lišky a režiséra Bohumila Zoula. Opera pražského Národního divadla byla zastoupena jednou z posledních repríz opery Příběh opravdového člověka, kterou dirigoval Ladislav Holoubek a režíroval Georgij Pavlovič Ansimov. A konečně došlo i k československé premiéře Lásky ke třem pomerančům, kterou ve skvělém obsazení hudebně nastudoval Jaroslav Krombholc, rovněž v režii Georgie Pavloviče Ansimova.

Na své uvedení v pražském Národním divadle si musel Ohnivý anděl počkat do 21. května 1981, kdy jej v režii Borise Alexandroviče Pokrovského nastudoval dirigent Josef Chaloupka. V roli Renaty alternovaly Alena Žaloudková a Marie Kremerová a v roli Ruprechta Antonín Švorc a Jaroslav Souček.

Velmi dobrá zpráva přichází z Ostravy. Operní soubor Národního divadla moravskoslezského, který pod vedením Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry v současnosti plní úlohu ve všech směrech vysoce progresivního tělesa, kterou v šedesátých a do značné míry i v sedmdesátých letech minulého století plnil soubor Janáčkovy opery v Brně, ohlašuje premiéru Ohnivého anděla na sezonu 2014/15.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ctirad

Krásné a správné zamyšlení. V 60. letech naše operní divadla vedly osobnosti, kterým nešlo o vzájemné si dohazování kšeftů, ale o progresivní profil toho kterého divadla. A dařilo se! A dělala se opravdu DRAMATURGIE, která měla nějaký smysl a logiku. Dnes se nasadí hlavně La Traviata (nic proti této skvěle napsané opeře)a očekává se plné hlediště. A publikum je stále degenerovanější, protože se krmí jenom Traviatami, Carmen a Toscami (často v úděsném provedení). Tak bylo nebo nebylo dříve v oblasti opery lépe?

jiri

Šedesátá léta, ano, je to zpětným pohledem dneška až k neuvěření, kolik zde bylo výrazných osobností pěveckých i dirigentských, v Praze, ale to množství mimo Prahu! Dnes je to obtížné i systémem hostů, kterých je většina, objíždějí regionální divadla, všude jsou vidět podobné tváře. Divadlo vyhraje titul na abonomá a stáhne jej. Dříve ony Ctiradem jmenované “hity” byly na programu řadu let jako volná představení, hraná obvykle s hosty mimo předplatné, obvykle v sobotu. K pěvcům jsme tehdy jako mladiství nadšenci bývali kritičtí…Co bychom dnes za ně dali, kdyby se zde objevili takový Přibyl, Krejčík, Olejníček, Malík, Spisar, Hlubek, Svobodová,… Číst vice »

vittorio

Pan Jiri ma uplnou oravdu ,brněnská opera měla v šedesátých a sedmdesátých letech skvělé solisty i dirigenty.Například Turandot s Hanou Svobodovou -Janků v titulní roli a Jiřím Olejníčkem jako Kalafem byla skvělá.Představení bylo po návratu Hany Svobodové ze Scaly,kde zpívala titulní roli.