Světová premiéra Glassovy opery Stopy zbloudilých otevřela nové divadlo v Linci

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Musiktheater am Volksgarten, nová divadelní budova, patřící k Zemskému divadlu (Landestheater) Linz, v níž se budou střídat opery, muzikály, operety a balety a v komorním sále i  různé menší divadelní formy včetně divadla pro děti, slavnostně zahájila provoz v pátek 12. dubna 2013. Linecký Musiktheater je zasazen do půdorysu města značně atypicky, jak naznačuje jeho celý název, ústí v něj  Volksgarten (Lidový park), který byl pro spojení s divadlem patřičně adaptován.

Na mezinárodní tiskové konferenci ke slavnostnímu otevření divadla byla ústředním tématem, ba snad spíše zaklínadlem všech řečníků teze, že je budova záměrně propojena s přírodou. Také je označována jako „zelená“ budova díky velkým úsporám energií. Přímo z parku vstupujeme na schodiště vedoucí k divadlu a jeho prosklená čelní stěna (kámen, kov, uvnitř také hodně dřeva) je prý nejčastěji fotografována právě z pohledu zevnitř na park, na stromy, trávníky, květiny, měnící se v průběhu roku, ba snad i na slunce, svítící před představením do budovy a vrhající do ní živé a proměnlivé obrázky. Divadlo je tedy programově součástí parku, nabízí kavárnu a restauraci, výstavy výtvarného umění, chce být inspirací i „obývacím pokojem města“, kam lidé rádi zajdou na skleničku nebo na kávu.

V předvečer první slavnostní premiéry Musiktheater am Volksgarten ožil hlavní vchod do divadla včetně jeho bezprostředního okolí vystoupením známé katalánské skupiny La Fura dels Baus s představením Ein Parzifal. Předvedli své typické frajkumšty v site specific provedení – dva modré vysoké jeřáby trůnily před divadlem a úvodem vynesly vysoko nad střechu jeho budovy na kruhové základně hrozen asi čtyřiceti artistů ve sněhobílých oblecích s kapucemi a s horolezeckými úvazky. Rudě oděná Kundry přijela na koni, jehož nohy vytvářeli bílí artisté a od „kopyt“ jim sršely jiskry. K lidským hercům přibyla později obří poloprůhledná a snadno prosvítitelná loutka Parzifala, zavěšená na druhém z jeřábů, jejíž ladné pohyby řídil počítač, ale také lidé. Bohužel právě Kundry-člověčice byla spíše statickým rudým objektem, který později pouze popisně slézal a slaňoval nadlidsky velikou loutku Parzifala. K tomu světelné efekty, voda, pěna a oheň na střeše budovy, to vše provázeno bouřící reprodukovanou hudbou z Wagnerovy opery (jednohodinový sestřih), která byla pro svou nedokončenost Achillovou patou produkce (ostré a nevyčištěné švy mezi pasážemi z opery, občas nepříliš kvalitní zvuk apod.). Velmi efektní představení skupiny La Fura dels Baus bylo pořadateli darováno jako poděkování všem občanům města, kteří se stavbou divadla ledacos prožili.

Následující den začal pro novináře podrobnou prohlídkou divadelní budovy, vedenou obchodním ředitelem Dr. Thomasem Königstorferem a anglickým architektem divadla panem Terrym Pawsonem. Mluvilo se také o akustice, již opakovaně zkoušeli v přípravném procesu především na Straussovu Růžovém kavalírovi. Překvapila výtvarná kvalita tří objemných artefaktů v hlavním foyeru a před budovou, které vynikaly spíše svou naddimenzovaností než svou originalitou. Podstatná je však funkčnost divadla, jeho elegantní „dřevěné“ hlediště pro 1000-1.200 lidí a opravdu prostorné orchestřiště, které pojme 140-170 instrumentalistů a vejde se tedy do něj orchestr kterékoli dosud existující opery světa.

Slavnostní zahájení patřilo světové premiéře opery Philipa Glasse Die Spuren der Verirrten (Stopy zbloudilých), k níž napsal libreto podle stejnojmenné prózy Petera Handkeho intendant Musiktheater am Volksgarten Rainer Mennicken.

Handkeho specifický text je odrazem stop po událostech, po akcích, dějících se ve všedním životě i v mýtech a v uměleckých dílech všech dob. Sám Handke vzpomínal na tiskové konferenci na svůj zážitek, který jej inspiroval k tomuto dílu. Potkal kdysi na ulici dva chlapce, kteří se mezi sebou vášnivě přeli, a z jejich slov pochopil, že navazují na nějakou neznámou událost, jež hádku vyvolala. Jejich střet byl pouhým odleskem, pouhým doslovením něčeho co bylo, byl jednou ze stop zbloudilých lidí. Handkeho próza je sumářem většinou zcela jednoduchých dialogů, které nemusí být vždy srozumitelné. Potkávají se babička a dědeček, který přežil v podobě jakéhosi bezrukého „balíku“ devastaci jejich obydlí, ale pak ve druhé části dokonce i Abraham a Izák, Salome s Herodem a s přiznaně umělohmotnou hlavou Jana Křtitele, Médea a její protestující děti, Oidipus s Maršálkou a Oktaviánem z Růžového kavalíra. A tak se na jevišti střídá velmi různorodá společnost od klasické baleríny s lyrickou mihotavou svíčkou v ruce po dětský sbor v námořnických oblečcích, kamarádi turisté, kteří rázně křižují jeviště, tři hráči na niněry, tři dlouhé alpské rohy, na něž dují tři horalé v kožených kraťasech s padacím mostem s folkloristickými tanečky z rakouského venkova, ale i s maketou králíka, který je oslavován jako modla. Známý anglický režisér David Pountney, mající bohaté zkušenosti z mnohých divadel světa ovládá tento neustálý mumraj zkušenou rukou. Dodává mu konkrétnost rychle se střídajících divadelních výjevů, které transformují Handkeho-Mennickenův napůl filosofický text do podoby srozumitelné i běžnému divákovi. Pestrost a mnohdy i bezvýchodnost lidského snažení, ať už v jeho historii nebo v současnosti. Kam a odkud jdeme, kde to jsme?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Glass: Spuren der Verirrten (Musiktheater am Volksgarten Linz)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na