Prokofjevův Ohnivý anděl ve Vídni

Začnu tím nejdůležitějším: Hraje se ještě 4., 6., 9., 12. a 15. května, doporučuji neváhat a navštívit ve Vídni divadlo Odeon, Taborstrasse 10, a přesvědčit se na vlastní oči. Těm, kdo to nezvládnou, se alespoň pokusím přiblížit, o co přijdou.

Ohnivý anděl je co do volby hudebních prostředků vedle Hráče nejmodernější Prokofjevova opera, vznikla jako příkrý kontrast k rozmarné Lásce ke třem pomerančům. Skladatel byl fascinován románem symbolisty Valerije Brjusova (vyšel 1908) o démony a vidinou ohnivého anděla Madiela posedlé dívce Renatě a o rytíři Ruprechtovi. Byl okouzlen Brjusovovým geniálním spojením historické mystifikace se skutečnou historií, sám se zajímal o kabalu, znal díla ruského náboženského filozofa Vladimira Solovjeva i symbolistů Dmitrije Merežkovského, Alexandra Bloka či Alexandra Bělého.
Dnes je známo, že postavy Ruprechta a hraběte Heinricha, v němž Renata domněle poznává svého „ohnivého anděla“ a donutí Ruprechta k souboji s ním, byly literárním vtělením dvou protagonistů ruského symbolismu, samotného Brjusova a Alexandra Bělého; v románu je zašifrován jejich podivný vztah k prozaičce Nině Petrovské. Oba spisovatelé skutečně také souboj podnikli, ovšem zbraní jim vlastní – perem. K tomu opravdovému naštěstí nakonec nedošlo a Brjusov a Bělyj se smířili. Nina Petrovská, kterou posléze po dohodě s jejím manželem „uklidili“ do Itálie, posmrtně Brjusovovi poděkovala – z jejího vlastního literárního díla mnoho nezbylo, má však pomník v jeho Renatě. Brjusov navlékl příběh milostného trojúhelníku, jehož byl sám jedním z vrcholů, na historickou událost, na zprávu o zásahu inkvizice v klášteře sv. Kateřiny v Bonnu v 16. století.
Jedním z Brjusovových literárních vzorů byl Edgar Alan Poe, kterého překládal do ruštiny. Podobně jako je tomu u Poea, náleží i k Brjusovovým prostředkům prolínání reality a fantazie. Dalo by se říci, že stojí jednou nohou v romantickém okouzlení snem a ireálnem a druhou už na prahu surrealismu. Zajímal se o spiritismus, sbíral okultistickou literaturu a k Ohnivému andělu vypracoval obsáhlé komentáře, jež román posunují k fikci vědecké publikace. Sovětský režim symbolisty a celou avantgardu smetl. Brjusov zemřel roku 1924 a jeho dílo upadlo v zavržení.

Prokofjev žil od roku 1918 cizině, v Sovětském svazu měl se svými operami smůlu dlouhá a dlouhá léta, a nejen s oněmi hudebně odvážnými a nejen v době, kdy byl „emigrantem“. Láska ke třem pomerančům vadila kvůli zásahům nadpřirozených sil (bolševismus byl zařízen na úplně jiné pohádky), Hráče zakázala Ruská asociace proletářských hudebníků jako dílo, předvádějící buržoazní společnost. Zvláštní osud měla i opera Semjon Kotko; oslava hrdinství ruského lidu proti německému uchvatiteli připadla shodou okolností do doby, kdy Stalin uzavřel pakt s Hitlerem. Zásnuby v klášteře byly formalistickým dílem přehnaného esteticismu, stalinské cenzuře podlehla i opera Vojna a mír. Ohnivý anděl byl vyloučen už předem, nejen kvůli démonům a spiritistickým kouzlům, nejen kvůli závěrečnému obrazu z prostředí kláštera. V inkvizitorovi lze snadno rozeznat partajního šéfa, jenž se marně snaží zkrotit „ďáblem posedlý“ lid, ačkoli Brjusov ani Prokofjev postavu inkvizitora jistě takto nezamýšleli. Teprve roku 1953 došlo ke koncertantnímu uvedení opery v Paříži, jevištní premiéra byla v rámci Benátského bienále roku 1955 (a dočkala se protestů z katolických kruhů). Následovala nicméně uvedení v Miláně, Basileji, Kolíně nad Rýnem a Štýrském Hradci. Poté přišlo roku 1963 Janáčkovo divadlo v Brně, které tehdy bylo naší damaturgicky nejprogresivnější operní scénou a uvedlo Ohnivého anděla v režii Miloše Wasserbauera, s Naděždou Kniplovou jako Renatou (inscenace měla velmi dobrý ohlas, vynechána však kupodivu byla faustovská scéna). Roku 1981 následovalo pražské Národní divadlo, režii měl sovětský režisér Boris Pokrovskij. Směl operu režírovat v Praze, ale v samostném Sovětském svazu stále opatrnosti nezbývalo, poprvé zde byla uvedena zkráceně 1983 v Permu na předhůří Uralu, o rok později už celá, ale ještě hodně daleko od centra, totiž v uzbeckém Taškentu. Oficiální premiéra ve skladatelově vlasti byla až roku 1993 v Sank Petěrburgu, s Galinou Gorčakovou jako Renatou a Sergejem Lejferkusem jako Ruprechtem (vydána na videu 1995).