Svěží vítr do rakouských baletních plachet: Ballett Graz

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (5)

Rakouská baletní scéna není ve srovnání s tou českou žádnou velmocí. Když pomineme monopol Státního baletu ve Vídni (fúze baletních souborů Staatsoper a Volksoper pod vedením Manuela Legriho), který se dramaturgicky profiluje více méně na uvádění tradičních klasických titulů a komponovaných baletních večerů „top“ choreografů, jež ovšem přijíždějí nastudovat jejich asistenti, zůstávají nám pouze čtyři prsty na jedné ruce: soubory v Linci, Salcburku, Innsbrucku a Grazu.

Není zde tedy mnoho cílových destinací, kam se po absolvování konzervatoře vypravit na konkurz. Ostatní představení mohou vznikat projektově, ale vzhledem k dramaturgické orientaci na nezávislý současný a konceptuální tanec či spíše „netanec“ tu takových baletních večerů na nezávislé scéně moc nenajdete.

Když ony čtyři soubory porovnáme nebo analyzujeme, vyvstane nám zajímavý obrázek. V Salcburku doslova panuje již pěknou řádku let Peter Breuer. Po své hvězdné světové interpretační kariéře na scénách v Mnichově, Berlíně, Londýně a New Yorku zakotvil již roku 1991 v Salzburger Landestheater. Je to tedy již čtvrtstoletí, co svou neoklasickou estetikou ovládl toto Mozartovo město. Dramaturgicky se jedná více méně o dějové balety či přepracovanou baletní klasiku na menší počet tanečníků, toho času sedmnáct členů. V sezoně uvede soubor tři premiéry na velkém jevišti a jednu komorní v alternativním prostoru. Letos se na programu kromě Louskáčka a Coco Chanel objevily i tituly jako Král z Narnie či Hříšný případ.

O něco dál na západ v údolí Alp vede baletní soubor Španěl Enrique Gasa Valga. V ansámblu Tiroler Landestheater Innsbruck byl nejprve angažován jako sólista, po předčasném odchodu německé choreografky Birgitt Scherzer v roce 2009 mu byla přechodně nabídnuta pozice šéfa a choreografa, kterou již „nepustil“. Jeho soubor čítá rovněž sedmnáct tanečníků. Dramaturgicky není repertoár vzdálený souboru ze Salcburku – líbivé výpravné dějové tituly však střídají i komornější večery mladých hostujících choreografů, kterým dává Gasa Valga příležitost prezentovat svou práci na mezinárodní scéně. Za sezonu uvede soubor dvě premiéry na hlavní scéně (letos Peer Gynt a Nebezpečné známosti), jednu na malém jevišti, doplněnou o znovuuvedení jedné či dvou komorních produkcí z uplynulé sezony. Nevyjímaje samozřejmě jednu až dvě produkce operní, operetní či muzikálové.

Když přeletíme Alpy zpět na východ, zastavíme v Linci – hlavním městě kultury z roku 2009, které se pyšní jednou z nejmodernějších divadelních budov v Evropě. Divadlo je pětisouborové – kromě opery, činohry a tance, zde najdeme ještě soubor muzikálový a divadlo pro děti a mládež. Trošku nadneseně pod jednou střechou s několika scénami je toto divadlo jedním z největších divadelních kolosů v Rakousku s více než osmi sty zaměstnanci. Po předčasné smrti německého choreografa Jochena Ulricha po něm převzala vůdčí šéfovskou štafetu Mei Hong Lin z Taiwanu. Její choreografický profil podobný rukopisu Piny Bausch a modernímu tanečnímu divadlu se však v posledních letech rozmělňuje do bollywoodsky pestrobarevných produkcí v touze pobavit a naplnit hlediště. Její dřívější radikálnost sdělení a výrazové estetiky nyní ustupují podbízivosti a neobjevným dramaturgickým standardům. Letos se tak vedle moderních verzí Labutího jezera a Louskáčka vtěsnala do hracího plánu ještě Carmina Burana a Orfeus s Eurydikou, jakožto koprodukce s operou. Je to však jediný soubor, kde se netančí na špičkách a tudíž ho můžeme označit za čistě moderní.

Jakýmsi benjamínkem v onom baletním čtyřlístku je baletní soubor v Grazu. Po letité nadvládě inovátora Darrela Toulona (2001-2015) se stal novým baletním ředitelem Němec Jörg Weinöhl. Bývalý tanečník souborů ve Stuttgartu, Bernu, Mainzu a Düsseldorfu zde svým neoklasickým, ale rafinovaným tanečním rukopisem píše nové dějiny baletu v Grazu. Vliv jeho mentora – Martina Schläpfera – je v jeho dramaturgickém směřování i choreografickém slovníku patrný. Soubor uvádí na velkém jevišti jen dvě premiéry za sezonu, doplněné o několik komorních projektových produkcí na studiovém jevišti. Snahou Weinöhla je spojovat tradici s modernou, což se mu zatím ve dvou posledních inscenacích podařilo. První premiérou sezony byla Šípková Růženka avšak s podtitulem Spánek lásky. Oproti jiným klasickým či moderním verzím se vzdal hudby Petra Iljiče Čajkovského a pracoval s hudbou barokních skladatelů. Rovněž jevištní řešení, kdy diváky nechává sedět na jevišti a hlediště používá jako část scény, je pro kamenné baletní divadlo celkem inovativní záležitost. Toho se držel i v aktuální inscenaci A nebe tak daleko – baletu ne o Franzi Schubertovi, ale pro něj.

Jde spíše o abstraktní trojdílnou baletní hříčku, která postupuje od dobové biedermeierovské estetiky k současnému civilnímu a prostému uchopení látky a motivů z doby a života Franze Schuberta. Jen náznakem se choreograf dotýká Schubertovy samoty a nenaplněného citového života. Silnějším výrazovým prostředkem než samotný tanec je tu pro mě hudba. Kromě té od Schuberta je večer doplněn novou kompozicí současné skladatelky Isabel Mundry. Romantický schubertovský duch tu naráží na atmosférické současné světy plné zvuků a netradičních hudebních modulací, které Schubertův hudební svět posouvají do dalších dimenzí. Choreografie v sobě skrývá rafinovanou práci s detaily a dynamickými zvraty. Nejde však až na výjimky o prvky současného tance, spíše o jimi obohacenou neoklasiku. Tanečníci se velmi střídmě až chladně vyjadřují hereckým výrazem. To by nevadilo, kdyby se jim ale hloubkou Schubertova díla podařilo naplnit svůj pohybový materiál. To však nepadá na hlavu ani tak choreografově kompozici jako spíše nezkušenosti a mladosti ansámblu. Jako celek působí soubor zatím velice nevyrovnaně, protože spojuje tanečníky s velmi odlišným pohybovým background. Bohužel večer není postaven na této různorodosti a barevnosti tanečních osobností. Jde spíše o výkon skupiny, která nepůsobí sourodě a výrazově poněkud mdle.

Večer se od intimity biedermeierovského pokoje přes outdoor scenérii pšeničného pole dostává po pauze až do obrovské galerie, kde právě ve zmenšené podobě stojí jako výstavní objekt model biedermeierovského pokoje. Celá tato cesta časem od historie k současnosti, od tradice k moderně, od vzdálenosti k blízkosti je nejvíce obsažena ve výkonech tří sólistů: Clary Pascual Martí, která dokáže ukázněně diferencovat svalové napětí a emociální naplnění jinak abstraktního pohybu, stejně jako dynamicky dokonale vystínovaný výkon Joao Pedra de Pauly, a do třetice bolestně intimní hereckou výpověď Simona Van Heddegema.

Celý večer sympaticky ukazuje inovativní konceptuální ubírání se choreografa Jörga Weinöhla, ale současně i jisté rezervy v technické a výrazové připravenosti souboru jeho koncepty naplnit. Pokud si totiž chce choreograf pohrávat s určitými výrazovými klišé a posouvat je k novým vyzněním a metaforám, potřebuje k tomu osobnosti, které dokážou tento koncept a předestřenou formu naplnit či dokonce překročit. V opačném případě totiž hrozí nebezpečí uklouznutí a upadnutí do moře banalit, nefunkčních symbolů a jejich špatného vyznění.

Z celé pětice rakouských baletních souborů však působí a současně vyčnívá Balet Graz jako svěží příslib inovativní a kreativní práce, postavené na umělcově potřebě sdělit a hledat. To je čitelné ve Weinöhlově umělecké vizi. Nestavět na efektu a bombastičnosti, ale nepovrchně a esencielně tvořit.

Na závěr si dovolím malý osobní dovětek. Při pohledu na české „oblastní“ baletní soubory je nabídka rakouských provincií stále o roky daleko napřed. Kvalitativně i obsahově. Když pomineme Prahu, Brno a Ostravu s jejich národně-divadelními posláními a finanční předurčeností, zbývá nám tu Ústí nad Labem, Liberec, Plzeň, Opava, České Budějovice. Ruku na srdce, kdo z jejich šéfů by si dovolil uvést ve velkém divadle pro téměř čtrnáct set diváků konceptuálně laděný neoklasický titul věnovaný Franzi Schubertovi s názvem A nebe tak daleko? A nemusí jít jen o Schuberta, máme přeci Dvořáka, Janáčka, Martinů…

A proto je i ta česká provincie se svým Freddiem Mercurym, Spartakem, Edith Piaf, Carmen, Lvím králem, Labutími jezery, Gisellami a s další Čajkovského a Minkusovou havětí tak daleko od té baletní, respektive kamenné taneční oblasti německo-rakouské. Doporučuji jednou nemyslet přes kasu, ale pro umění samo. Třeba se nám to jednou otevřenými dveřmi divákovy erudované mysli vrátí zpět.