Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (28)

Deníky o hudbě (9)

17. června 1974
Záznam koncertu
Šostakovič: Šest písní na verše Mariny Cvetajevové; Irina Bogačova, dirigent Rudolf Baršaj
Cyklus Cvetajevové se mi strašně nelíbil. Protiví se mi tenhle druh napětí, ta tendenční nabubřelost a konečně i hudba, která mě neobyčejně irituje, ačkoli nese rukopis geniálního skladatele.

19. června
Stockhausen: Hymny
„Mnoho povyku pro nic“. Dlouhá, bouřlivá, extravagantní předehra (dokonce v ní, myslím, hraje kromě jiného pila). Stockhausen osobně se zdá být sympatický.

Srpen, Mnichov
Deska ze sousedního bytu. Puccini: Turandot
Každý večer omílá někdo ve vedlejším domě na plné pecky tuhle operu, ze které znám každou notu. Je už skoro leitmotiv našich návratů domů, už skoro finále, kde se Turandot snaží nalézt řešení hádanky, zatímco v zákulisí troubí trumpety.

Paříž
Wagner: Skladba As dur (Strádající) z Viscontiho filmu Ludvík II.
Když jsem tuhle drobnou skladbu jsem slyšel poprvé, byl jsem z ní dokonale paf. Později jsem ji hrál často jako přídavek. Publikum, většinou spíš hloupé, ji pokaždé považovalo za Skrjabina, každopádně za něco ruského.

Nino Rota, hudba k Felliniho filmu Amarcord
Takový talent! Taková lehkost a půvab je v jeho komponování. Škoda, že si takový skladatel myslel, že musí psát jen drobnosti.Listopad, Milán
Nahrávka: Glazunov: Klavírní koncet f moll, S. R. a Kiril Kondrašin
Zahrál jsem baronese Dorothy svou desku; podle všeho ji dojala především druhá věta, která trochu připomíná baletní hudbu. Ona je bývalá baletka, dokonce i teď doprovázela hudbu pohyby paží. Mně se zdá ta deska docela zdařilá a ten koncert mám rád, hudební materiál je v něm pěkně zpracován. A taky mám rád jeho noblesní ruskou sentimentalitu.

Kurt Weill: Třígrošová opera, režie Giorgio Strehler
Skvělé představení, hudebně i režijně. Dokonalé a zábavné dílo, něco mezi operou a operetou, připomíná Křenkovo Johnny vyhrává, ale není tak zajímavé. V popředí byla vynikající umělkyně Milva. To je talent! Inscenace prozrazuje zřetelně Strehlerův rukopis.

14.12., Varšava, Filharmonie
Mahler: 1. symfonie; Stravinskij: Oktet, dirigent Witołd Rowicki
Bylo to mé poslední setkání s Rowickim; v první polovině programu jsem hrál nějaký koncert. Symfonie Titan nepatří vzdor svým kvalitám k mým favoritům. Rowicki ji skvěle dirigoval, a po koncertě, když publikum odešlo, opakoval Oktet jen pro mě – nemohl jsem ho předtím slyšet, protože byl před mým výstupem. Nedirigoval, jen prostě seděl po straně, na schůdkách na pódium. Pro mě to byl skutečný dárek. Soubor hrál bezvadně. Další průběh večera byl velmi výstřední. Slavili jsme ještě s hráči Oktetu a vodka dokonale účinkovala, takže už si ani nepamatuji, jak jsem se nakonec dostal do svého pokoje v hotelu Evropa.

22. a 23. prosince, Moskva
Nahrávka: Hans Pfitzner: Palestrina; Nicolai Gedda, Dietrich Fischer-Dieskau, dirigent Rafael Kubelík
Před mnoha léty, ještě v Oděse, jsem dostal k narozeninám klavírní výtah této podivuhodné opery (tatínek si mohl noty objednat přes německý konzulát; vyučoval tam děti konzula Paula Rotha). Důkladně jsem ji tehdy studoval a zamiloval jsem si ji. Pfitzner je důstojný nástupce Wagnerův, pokračuje na cestě, kterou Wagner razil. Libreto (skvělé) napsal skladatel a hudba je přísná, originální a velmi hluboká.

24. prosince Štědrý večer u rozsvíceného stromečku
Nahrávka: Bach: Braniborský koncert č. 5 D dur, dirigent Helmut Koch
Pátý Braniborský koncert je pro mě pochopitelně nejpřitažlivější (prostě proto, že si v něm mohu zahrát), i když za nejdokonalejší považuji třetí. Ale pátý mám přesto raději. Člověk ho prostě musí mít rád.

1. ledna oslava Silvestra
Nahrávka: Mozart: Exultate, jubilate, Elisabeth Schwarzkopf, dirigent Walter Süsskind. Nino Rota: Amarcord. Johan Strauss: Na lovu (polka), dirigent Willi Boskowsky
Obvyklá silvestrovská oslava. Kolik už jich bylo… Hudební program byl přizpůsoben hostům. Po „ať žije Nový rok!“ a zvonech na Rudém náměstí přece nestačí jen tak žvanit, pít a hýřit! Takže nejdřív velkolepá Elisabeth, jako vždycky na výši. Pak Amarcord a Johann Strauß, aby to nebylo tak strohé. Doufejme, že bude tento rok šťastnější než ten minulý. Kdo ví…

Únor, Kolín nad Rýnem, nahrávka z Monte Carla
Schumann: Koncert a moll, Grieg: Koncert a moll, S. R., dirigent Lovro von Matačić
Na tuhle nahrávku jsem čekal dlouho. Je to moje druhá nahrávka Schumanna (první byla s Rowickim). Bohužel mě výsledek úplně neuspokojuje, a přitom je to můj zamilovaný koncert. Neumím přesně říct, co tomu schází, ale je to něco zásadního, cosi poetického… Ale Grieg má můj plný souhlas.

Březen, Innsbruck
Nahrávka (Salcburský Velikonoční festival). Ravel: Bolero, dirigent Herbert von Karajan
Zase to magické dílo, jeho nekonečná, působivá opakování tématu a na konci zcela nečekaná modulace. Zázrak zůstane zázrakem!

Červen, Glyndebourne
Stravinskij: Život prostopášníka, dirigent Bernard Haitink
Už cesta do Glyndebourne stojí za to. Kdesi na venkově jsme se s Ninou usadili do autobusu, extra luxusního, a pozorovali jsme naše spolucestující. Čirý snobismus! Dekadentně oděné dámy v doprovodu psíků, hezký mladý muž v oslnivě bílém obleku, jehož číhavé pohledy prozrazovaly, že hledá dobrodružství, pěkná mladá děvčata, která podávala šampaňské, a konečně historické „stopping for pissing“, kdy četní cestující, včetně našeho blonďatého šviháka, rozestaveni kolem autobusu vykonali svou potřebu na střídačku s hafany a dámami, a jelo se dál. Přijeli jsme do Glyndebourne k ohromnému parku a vystoupili s picknickovými koši. Kvete šeřík a trávník je posečený. Všechno pro potěšení. A konečně opera, která za Haitinkova řízení absolutně není od Stravinského, tak se duch díla vytratil. Ale výprava Davida Hockneye je skvělá. Těžko si lze představit lepší. Zpěváci a hlavně představitelka Anne (které laskavě škrtli hlavní árii) jsou málo přesvědčiví; většinou jsou chladní a povrchní. Ostatně mám pocit, že takové je celé tohle místo. Hlavně, že se tu příjemně tráví čas. Velmi se mi to nelíbilo.

Červen
(Rádio v autě Liliany Hochhauserové na cestě k Louvru). Mendelssohn: Oktet Es dur op. 20, scherzo a finále, spoluúčinkovali Heifetz a Piatigorski
Do Louvru s Mendelssohnovou hudbou. Jako vždy u Mendelssohna, vládne tu mozartovská dokonalost, která dokáže vyvolat pozitivní a uvolněnou náladu. Ale je nebezpečné se takovému uvolnění příliš poddat, jako by bylo samozřejmé. Upřímně řečeno si myslím, že by se měl člověk snažit se tomu ubránit, protože nejde o potěšení, které plyne jednoduše z talentu, ale mnohem víc o intenzivní duševní práci geniálního hudebníka. Tak je třeba o tom přemýšlet a tak to chápat.

3. června Praha, Klub sovětského velvyslanectví
Koncert umělců Velkého divadla v Moskvě
Jurij Mazurok zpíval píseň Alexandra Doluchanjana („Jsem občan Sovětského svazu“); Rubinstein, Rachmaninov – Tamara Milaškina; Rubinstein, Rachmaninov, Čajkovskij – Vladimir Atlantov
Nojo! Při tomhle koncertu se ukázalo, jak může být někdy zpěv nesnesitelný. Ne že by to byly špatné hlasy, ale ta strašná interpretace. Mazurok: Má hlas a zpívá čistě, ale je tak odpudivý (přehnané sebezalíbení, řekl bych, výraz „byrokratismu“). Kde jsme, na koncertě, nebo na stranické schůzi? Úplně bez citu…
Milaškinová: Zpívá prostě falešně. Tak moc, že se ani nepozná, co zpívá za noty.
Atlantov: Ten je lepší. Dobrý hlas, tradiční, běžný projev (jako u všech tenorů).

Červen, Snape (Suffolk)
Britten: Smrt v Benátkách
Viděl jsem dvě představení. Ubohý Britten, strašně nemocný, schoulený v lóži, ale zjevně s provedením spokojený. Peter Pears je v roli Aschenbacha důstojný a přísný; zpívá a hraje báječně a celé provedení spočívá na něm. Tadzio (mladý tanečník) chválabohu neruší. Opera je dlouhá, obtížná a jak se mi zdá, není inscenačně jednoduchá. Podle mně se právě tato inscenace dokonale nepovedla. Všechno vypadá uměle a není cítit ani kousíček Benátek. Balet dětí připomíná při vší kráse a poezii hodinu tělocviku v mateřské školce. Určitě by bývalo možné se víc držet hudby a vytvořit živější představení, ale to se snadno řekne… Výsledek není bohužel na té výši, jakou jsem si (podle Brittenovy hudby) vysnil. Co jsem viděl, bylo pseuodrealistické, nejapné a těžko pochopitelné. Ale Benovi se to koneckonců líbilo.Červen, Londýn, Covent Garden
Richard Strauss: Žena beze stínu. Heather Harper, Helga Dernesch, dirigent Georg Solti
Poprvé. Velmi impozantní! Mnoho lidí říká, že je to imitace Kouzelné flétny, ale ve stylu 20. století. Strauss se koupe v oceánu hudby, svém oceánu, a je třeba říci, že vody v něm má opravdu hodně. Ale je tu také pár ostrůvků (scéna císaře, hlas sokola). Nemohu tvrdit, že by mě ta opera nadchla. Je poměrně rozvláčná a v tom obrovském rozměru je to všechno přehnané. Ne, není to nejlepší Strauss, je v tom nabubřelý a namyšlený a dopřává si příliš křiklavého a prázdného luxusu. Hofmannsthalovo libreto podle mého názoru trpí stejnými chybami. Přesto je to dílo, které má hlavu a patu a získává suverénním provedením.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová