Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (3)

V létě 1931 jsme se na dva měsíce vrátili do Žitomiru. Bylo mi šestnáct a otec mě představil svým starým přítelkyním a ctitelkám, šesti sestrám Semjonovovým. Byly roztomilé, ale trochu komické, protože se chovaly jako mladá děvčátka, ačkoli už jim bylo kolem sedmdesátky. Byly to skutečné  originály! Ve svém domě uspořádaly koncert, na němž jsem hrál (z klavírního výtahu) Schumannův Klavírní koncert. Sestry Semjonovy byly mé první publikum, u kterého jsem měl úspěch, a to rozhodlo o mé budoucnosti. Tehdy jsem si uvědomil, že chci být klavíristou. Nikdy předtím  mne to  nenapadlo, i když jsem od čtrnácti doprovázel amatérský sbor a spoluúčinkoval v různých klubech. Vždycky mě poslali někam mimo město, do neznáma. Hrálo se z listu, cokoliv, nikdy jsem nevěděl, co mě čeká. Doprovázel jsem zpěvačku, houslistu, balet, cirkus, a vždycky bez přípravy! Někdy to byla vystoupení pod širým nebem, takže jednou byl klavír plný vody, protože do něj napršelo. Jindy jsem doprovázel houslistu, ale přeskočil jsem stránku. Mohly za to noty! Byly rozdrbané, některé stránky chyběly.

Při těch vandrováních po klubech jsem si jako patnáctiletý začal vydělávat. Někdy mi zaplatili naturáliemi, a to bylo ještě to lepší. Jednou mi někdo po koncertě poslal sáček brambor, to jsem velmi uvítal. Bylo to hned po združstevňování, těžká doba, muselo se nějak přežít. Ale mně do toho koneckonců nic nebylo…

Maminka začala šít šaty, aby také trochu přispěla výdělkem. Dělala to pochopitelně načerno, oficiálně to nešlo. Vždycky byla středem pozornosti a na tehdejší dobu se oblékala velmi dobře. Byla neobyčejně krásná a velmi mondénní – až příliš. Šla s dobou, vášnivě se zajímala o všechno, co se dělo v Rusku i za hranicemi. Mě to provokovalo, určitě tak vznikl můj odpor k takovým věcem. A věčně mi vyčítala: „Jak to, že tě politika nezajímá?“ Opravdu mě nezajímala a nevěnoval jsem jí ani trochu pozornost.

Znali jsme se s mnoha lidmi z opery. Nakonec jsem se stal korepetitorem baletu.

Šéfdirigent Samuel Alexandrovič Stolterman byl slušný člověk a profesionál; nebyl moc sympatický, ale lidé si ho vážili. Zabil svou ženu. Žárlila a zničila všechna jeho díla. A on, namol opilý, ji zastřelil ve spánku. To ale byla manželka! Ze žárlivosti! Hodila díla svého muže do ohně! Soud ho osvobodil. Mnoho jsem se pod jeho vedením naučil a tak jsem se po nějaké době stal korepetitorem operního sboru.

Oděsská opera tehdy hrála moderní repertoár. Uskutečnila se zde například ruská premiéra Turandot, potom také Pucciniho Il trittico. Také se tam hrála opera, která měla fantastický úspěch, Jonny vyhrává od Křenka. Byla na repertoáru dva roky, dokud ji nezakázali. Bylo to vynikající divadlo s dobrým souborem. Stolterman mě měl rád a dokonce mi slíbil, že mě nechá dirigovat, a to mě strašně lákalo. Měl to být Glazunovův balet Raymonda, ne zrovna snadné dílo. Ale nakonec dirigoval někdo jiný, jeden věrný partajník. V tom baletu je klavírní sólo na dvě stránky. Musel jsem se spokojit tím, že jsem hrál tohle sólo.

Přibližně ve stejné době, to znamená na začátku třicátých let, se stalo něco, co dostalo význam až později. Můj otec byl pozván, aby vyučoval na německém konzulátě. Konzul potřeboval pro své děti učitele klavíru a jeden sovětský funkcionář doporučil mého otce. Konzul měl lóži v opeře a když slyšel mé sólo v Raymondě, pozval mě, abych hrál také na večírcích na konzulátě. Když zemřel Hindeburg, hrál jsem tam smuteční pochody z Beethovenovy Sonáty č. 12 a ze Soumraku bohů. Měli jsme ke konzulovi a jeho rodině dobré vztahy, dá se říci, že jsme byli skoro přáteli a často jsme u nich trávili Silvestra. Ale když se dostal k moci Hitler, konzula odvolali zpátky do Německa. Otce pak jednoho dne zavolali k výslechu. Ptali se ho, co na konzulátě viděl a tvrdili: „Určitě jste musel donekonečna volat ‚Gail Gitler!‘ Zkrátka, výuka mého otce a jeho účinkování při večírcích náhle ustaly, zase tam směli jen Němci. Ale jistě přibyly nějaké záznamy v mých i otcových materiálech.

Když mi bylo devatenáct, jsem dostal bláznivý nápad uspořádat sólový koncert. Byl jsem doprovazeč, operní korepetitor, neměl jsem akademické vzdělání a klavírní literaturu jsem skoro nestudoval. Ale v létě 1933 jsem v Žitomiru slyšel Davida Oistracha. Jeho doprovazeč Vsevolod Topilin (s kterým jsem se později dobře znal a kterého po válce bezdůvodně zavřeli, jednoduše proto, že ve válce nepadl), hrál v první polovině božsky Chopinovu Baladu č. 4. „Když to dokáže Topilin,“ řekl jsem si, „proč ne já?“ Bez váhání jsem si připravil chopinovský program. Koncert se konal 19. března 1934 v Klubu inženýrů v Oděse. V malém sále se sešlo publikum, které se skládalo hlavně ze známých a příbuzných. Byl to docela odvážný podnik. Připravoval jsem se docela sám a úplně diletantsky, a program nebyl nijak lehký! Poprvé v životě jsem hrál Fantazii-polonézu a čtvrtou Baladu – no sakra…

Bylo strašné stát sám na pódiu, skoro jsem umřel trémou. Nebylo to dobré, spoustu not jsem ošidil. Vzdor všemu, co všichni potom říkali, to muselo být příšerné. Jsem postižený jakousi vrozenou německou pedanterií, takže dokážu posoudit, co je dobré a co už opravdu nestojí za nic. Recital jsem uzavřel čtvrtou Baladou, která se mi docela povedla. A jako přídavek jsem zahrál čtvrtou Etudu z opusu 10. Taky nijak špatně.

Oděsa je hezké město, ale celý jeho půvab zmizel roku 1933, kdy byly zničeny všechny kostely. Místo nich se budovaly školy, nepředstavitelně ubohé, takové moderní králíkárny, a tak to bylo v celém Rusku. Byla to doba všeobecného ničení. Mého otce neustále pokořovali, pravděpodobně proto, že občas pořádal sólové koncerty a ostatní profesoři na konzervatoři mu záviděli. Nakonec ho z konzervatoře vyštvali. V Oděse také zemřel, Sověti ho zastřelili. K tomu se ještě dostanu. Později jsem tím městem občas projížděl, ale přísahal jsem si, že tu nikdy nebudu hrát, a skutečně se tam nikdy žádný můj koncert nekonal. Nikdy!

V letech 1935 a 1936 se lidé báli, kdykoli někdo zazvonil u dveří, hlavně v noci.

V opeře byla doba „čistek“. Mnozí  byli obžalováni, z čehokoli – z nedbalosti, z korupce, výstředností. Na schůzích udával jeden druhého. „Nepřítel lidu“ musel přece být odhalen.

Hlavní režisér opery, ten, který uvedl Křenkovu operu Jonny vyhrává, byl vynikající člověk. Do velkého sálu divadla byla svolána schůze a všichni se museli vytasit s něčím proti němu. Primabalerina, jinak úctyhodná osoba, musela říci: „Tento muž je zmije.“ Také rekvizitář se musel proti němu vyslovit. Bylo mu to tak proti srsti, že když otevřel ústa, omdlel. Ale ta příhoda režisérovi jen přitížila. Vyčítali mu: „Tady vidíte, kam to vede, když pod vámi někdo pracuje!“ V divadle vyvěsili jeho fotografii s nápisem „nepřítel lidu“. Byl propuštěn a na jeho místo nastoupil jeden ničema.

Ta černá můra trvala dlouho, nemělo to konce, a po nějaké době jsem si říkal, že už je toho pomalu dost. Nadto mi hrozila vojenská povinnost. A tak jsem se náhle rozhodl, že všechno opustím, divadlo, rodiče a přátele, a půjdu do Moskvy. Bylo to v roce 1937, v nejhorším roce, bylo mi dvacet dva let. 

Překlad Vlasta Reittererová
(Pokračování)