Operní panorama Heleny Havlíkové (52)

  1. 1
  2. 2

Týden od 28. listopadu do 4. prosince 2011

 – Budějovický Don Pasquale pouze jako fraška
 – Rodelinda z MET jako střet baroka a realismu
 – Inspirace pro dny příští

***

Budějovický Don Pasquale pouze jako fraška

Budějovická opera uvedla premiéru  Donizettiho Dona Pasquala. Tato komická opera se přesně hodí do komorního prostoru Jihočeského divadla. Budějovický operní soubor ostatně v minulosti vynikal právě inscenacemi buffo oper, které u nás bývaly dramaturgickými objevy  – připomeňme Paisiellovy Astrology, Gassmannovu Kritickou noc, Gluckovy Poutníky do Mekky, Salieriho Falstaffa nebo Lest a lásku Josepha Haydna. Budějovičtí je navíc uměli skvěle rozehrát, což vyniklo zejména v atraktivních prostorách českokrumlovského zámku, kde byly uváděny.

I v Donu Pasqualem Miloslav Veselý – režisér, zároveň šéf opery a jako sólista častý protagonista právě takových inscenací – postavil nastudování na vyostřeně charakterizovaných postavách a živě rozehraných situacích. Jenže: Don Pasquale sice vychází z typických principů komedie dell’arte, pro kterou je příznačný hrubozrnný humor. Donizetti ale svou hudbou tolikrát obehranou anekdotu o obstarožním skrblíkovi, jehož choutky po manželství jeho mladá ženuška pořádně vytrestá, zjemnil. Miloslav Veselý se ve své režii držel humoru spíše drsnějšího a inscenaci pojal jednostranně jako frašku. Don Pasquale je přitroublý, zjevem odpudivý ješita, kterému basista Jevhen Šokalo dodal humor založený na protikladu stařecké nemohoucnosti, kterou jako mávnutím kouzelného proutku vystřídá mrštnost směšná tím, jak se poskakuje před svou nastávající jako mladík. Jevhen Šokalo má s tímto typem rolí velké zkušenosti a také tentokrát uplatnil svůj zvučný bas i jeho pohyblivost zejména v „upovídaném“ prestu s doktorem Malatestou. Ten byl v podání Alexandra Beně s jeho měkkým lyrickým barytonem nenápadným strůjcem celé intriky. Pro Marii Fajtovou s pohyblivým jiskřivým sopránem, hereckým temperamentem i atraktivním zjevem je Norina ideální rolí. Po pěvecké stránce zvládla part s přehledem. Škoda že režisér tuto vdovu, která je pro svou lásku k Ernestovi ochotna napálit Pasquala jako upejpavá puťka, aby se po sňatku proměnila v lítou dračici, opět pojal jednostranně a až ordinérně: v síťovaných punčochách a minisukních je redukována na vyzývavou afektovanou potvoru. Lyričtější části této role tak v této koncepci zanikaly.Výborně zafungoval nápad sehrát úvodní výstup Noriny So anch’io la virtù magica nikoli jako četbu knihy, ale jako studium nové role s pomocí garderobiérky a nápovědky v herecké šatně Noriny. Zamilovaný Ernesto Tomáše Kořínka sice vstoupí na jeviště jako zdatný tenista, ale celkově se mu nepodařilo rozpohybovat tuto postavu nad rámec poněkud toporného sentimentálního zamilovaného tenoristy. Obtížný vysoko posazený a částečně prokrácený part zvládl otevřeným kantabilním tenorem – ovšem bez propracovanější dynamiky a výrazu. Vyznění vtipu, lehkosti, jiskrnosti i noblesy a jemné melancholie Donizettiho operních partitur nekompromisně vyžaduje perfektní hudební interpretaci. Ani zkušenému dirigentovi Janu Zbavitelovi se bohužel v Donu Pasqualovi  nepodařilo tyto požadavky naplnit a zejména ve smyčcové skupině vázla souhra. Celkově tak převážil dojem zatěžkané frašky.

***

Rodelinda z MET jako střet baroka a realismu

Dalším přímým přenosem z Metropolitní opery do kin byla Rodelinda Georga Friedricha Händela v obnoveném nastudování inscenace původně z roku 2004. Barokní opera není pro repertoár této newyorské scény právě typická. Dnešní standardy tzv. poučené interpretace barokních oper vyžadují dobové verze nástrojů s jiným, měkčím zvukem; a dnes nesplnitelnou podmínku – obsazení některých rolí kastráty, kvůli nimž vlastně mnohé opery v barokní době vznikaly a jejichž popularita byla srovnatelná s dnešními popovými hvězdami.

Georg Friedrich Händel (1685-1759) byl nejen geniální skladatel, ale také „podnikatel v opeře“, což byla role, v níž se mu tolik nedařilo, ale londýnská premiéra Rodelindy v roce 1725 spadá do šťastného období, kdy se Händelovi dařilo a měl u publika úspěch. Libreto Nicoly Francesca Hayma se opírá o skutečné historické postavy ze sedmého století, kdy na území dnešní Itálie existovala říše Langobardů. Händel dodal aktérům komplikovaného příběhu ztráty a znovunabytí moci přesné psychologické charakteristiky natolik, že i dnes patří Rodelinda k Händelovým nejčastěji uváděným operám.

Hudební nastudování bylo v MET svěřeno uznávanému znalci barokního stylu Harrymu Bicketovi. O skutečném znění jsme se ale mohli jen dohadovat, protože hudební režie pouštěla do kin nepřirozeně masivní zvuk. A bylo škoda, že se slídivé záběry kamer a rozhovory o přestávkách více nevěnovaly právě orchestru a jeho nástrojům s rozdíly oproti jejich dnešním verzím.

Kastráty nahradili kontratenoristé; popularity svých kolegů, jejichž mužství bylo obětováno kvůli nepřirozené artistní virtuozitě lidského hlasu, sice nedosahují, ale patří ve svém oboru ke světové špičce: Andreas Scholl jako vypuzený a domněle mrtvý král Bertarido a Iestyn Davies v roli jeho důvěrníka Unulfa předvedli intonačně i výrazově perfektní výkony, jejichž intenzita v průběhu opery gradovala.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Don Pasquale (JD České Budějovice)

[yasr_visitor_votes postid="11958" size="small"]

Vaše hodnocení - Händel: Rodelinda (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="11960" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments