Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (32)

Deníky o hudbě (13) 

19. 4. 1976. Nahrávka 
Bach: Janovy pašije, dirigent Karl Richter
Je těžko rozhodnout, zda jsou lepší Matoušovy nebo Janovy pašije. Mně se zdá, že Janovy pašije jsou snazší na poslech, protože nejsou tak hutné. Z toho plyne otázka: Je lepší to snazší, nebo to obtížnější? Odpovědi budou různé, podle typu posluchačů, a všichni budou mít pravdu.

21. 4. Nahrávka
Bach: Janovy pašije, dirigent Karl Richter
Začala naše velikonoční večerní setkání, při nichž se stalo zvykem (tady u nás stejně jako ve zbytku světa) poslouchat Bachovy pašije. Lidé jsou dnes po takové hudbě celí žhaví a vychvalují ji do nebes. Představuje pro ně určitě důležitý kontrast k žalostné realitě.

22.–24. 4. Nahrávka
Bach: Matoušovy pašije. Dietrich Fischer-Dieskau, Peter Pears, Elisabeth Schwarzkopf, Christa Ludwig, Niccolai Gedda, Walter Berry, dirigent Otto Klemperer
Slavili jsme pašijový týden poslechem extrémně suché nahrávky Matoušových pašijí s Otto Klempererem. Dbal jsem na to, aby i všechno kolem nás doma tomu odpovídalo – střídmá strava, málo řečí – aby tak večery získaly na významu, který nám zůstane v paměti. K hudbě není co říci. Ta hovoří sama za sebe.

25. až 27. 4. Velikonoční neděle, pondělí a úterý. Nahrávka
Bach: Magnificat, dirigent Kurt Thomas
Slavili jsme velikonoce krásně a skvostně. Abychom mohli pozvat všechny své přátele, potřebovali jsme tři večery. Stůl se prohýbal pod dobrotami. Byl vyzdoben malovanými kraslicemi a kyticemi fialek a sněženek. Atmosféra velikonoční radosti; Bacha jsme si poslechli třikrát.

29. 4. Vzpomínka na Theophila Richtera k jeho 104. narozeninám. Nahrávka
Bruckner: Symfonie č. 8 c moll, dirigent Wilhelm Furtwängler
Zase jsme si poslechli tuto skvělou Brucknerovu symfonii – jeho nejlepší –, kterou jsem už dlouho neslyšel. Furtwängler volí extrémně pomalá tempa, tak pomalá, že asi skladatelovým záměrům neodpovídají, ale… Je to tak velkolepé a přesvědčivé, že to nepřipouští debatu. Je to jedinečné, zázrak…

26. 5. Nahrávka
Brahms: Sonáta e moll pro violoncello a klavír. Grieg: Sonáta a moll pro violoncello a klavír. Mstislav Rostropovič a S. R.
Tuhle nahrávku z Aldenburghu nemám rád a považuju ji za málo podařenou. Sláva měl takový strach, že bych ho mohl překrývat (!), že mě donutil zavřít klavír. Výsledek: je to strašlivě nevyrovnané, a ještě k tomu to působí opatrnicky a schází harmonie a celé to dopadlo špatně. Bídná nahrávka.

2. 7. Tours, Grange de Meslay
Bartók: V přírodě (1926). Brahms: Čtyři skladby op. 119, Rapsodie g moll op. 79 č. 2. Schubert: Sonáta G dur op. 78 (D 894). Radu Lupu
U tohoto klavíristy je všechno propočítané, odvážené, nic neočekávaného, žádné překvapení. Menu je servírováno na velkém podnose, ale jeho složení znáš už předem. Tak to bylo i u Schubertovy Sonáty G dur – bezvadné a vyvážené. Taková interpretace ničím nepřekvapí, všechno je na svém místě. Ale je to opravdu zajímavé? Právě že ne! Nic se nerozechvěje a posluchač (já tedy určitě) zůstane chladný.

9. 7. Grange de Meslay
Prokofjev: Sonáta č. 8 B dur op. 84. Chopin: Balada f moll op. 52. Tři mazurky (cis moll, As dur, f moll), Scherzo č. 2 b moll op. 31. Skrjabin: Sonáta č. 5 op. 53. Stanislav Neuhaus
Ten koncert mě pobouřil a nebylo divu: V noci předtím šel klavírista po pořádné pitce se svým žákem Lupu spát teprve v 6 hodin ráno. V takovém případě by měl raději odřeknout než hrát. V Prokofjevovi některé stránky přeskočil a to ostatní dopadlo podobně. Nakonec mě a Ninu prosil za prominutí, ale zároveň chtěl můj souhlas s přenosem jeho koncertu francouzským rozhlasem.

4. 7. Grange de la Besnadière
Varhanní koncert Jiřího Reinbergera
Bach a varhany. Co k tomu dodat? Ano, poslouchal jsem; bylo to určitě výtečné, každopádně korektní. Ale já za to nemohu, nemám talent na poslech varhanní hry, ostatně právě tak je to u mě se smyčcovými kvartety.

6. 7. Grange de Meslay
Scarlatti, tři sonáty. Ravel: Pavana z Kašpara noci. Skrjabin: Sonáta Fis dur č. 4. Čajkovskij: Variace F dur. Balakirev: Islamej. Chopin: Nokturno Des dur. Paganini – Liszt: Campanella. Andrej Gavrilov
Toto matiné Francouzi ani nezaznamenali – přišlo asi 30 lidí. Zapomněli zavřít vrata a ve stodole běhal pes… Přesto to byl nejlepší koncert celého festivalu. Slyšel jsem tohoto mladého klavíristu poprvé a byl jsem jeho talentem skutečně nadšen. Má temperament (někdo si myslí, že až moc, ale podle mě právě tolik, kolik je třeba), formát, brilantní techniku. Všechno dohromady ve mně vyvolalo dojem, že je možná nejnadanější ze své generace. Skrjabina hrál ideálně, Ravela právě tak. Gavrilov triumfoval.

Červenec, Vídeň, Městská hala
Leonard Bernstein: Candide (generální zkouška)
Tento muzikál je určitě dílem nadaného hudebníka, ale v hudbě není nic nového ani čerstvého. Už forma muzikálu je mi velice nesympatická a byla ode mě hloupost tam jít.2. 8. Mnichov, Státní opera
Verdi: Falstaff. Dietrich Fischer-Dieskau, Kirschberg, Reri Grist, Fassbaender aj., dirigent Wolfgang Sawallisch
Fantastické představení. Sawallisch se předvedl v nejlepším světle; všechno přesné, dokonalé, jasné a správné… Ale Fischer-Fieskau je událost. Inscenace je velmi pečlivě nastudována. Závěrečná fuga působivě korunuje dílo. Všichni zpěváci na nejvyšší úrovni. Uvědomil jsem si, že tenhle Verdi není pravý Verdi, vzdor všemu mistrovství. Je to spíše Verdiho hlava než srdce.

4., 5., 7., 9., 10. a 11. 8. Bayreuth, Festspielhaus
Wagner: Prsten Nibelungův, režie Patrice Chéreau, dirigent Pierre Boulez

Wagner: Zlato Rýna (4. 8.): Hans Sotin, Yvonne Minton, Heinz Zednik, Zoltán Kelemen
Konečně exaktnější, poctivější, čistější, transparentnější provedení díla (i když bez kouzel), kterému dávám přede všemi přednost. Pierre Boulez si zaslouží největší chválu. Patrice Chéreau naopak; nemám ho rád, i když je v jeho práci několik zdařilých scén. Zlato Rýna je skvěle zazpíváno, od začátku do konce, což je o to podivuhodnější, že režie – skutečně falešná a permanentní nesmysl – hudbu zřetelně ruší a zpěváky velmi obtěžuje.

Valkýra (5. 8.): Hans Sotin, Peter Hofmann, Hannelore Bode, Roberta Knie, Yvonne Minton
Valkýra je ze všech večerů ve všem všudy nejlepší. Peter Hofmann je fenomén. Wagnera umí velmi dobře zpívat i hrát a na jeho Siegmunda se nezapomene (kromě džínů atd….). Yvonne Minton je jako Fricka právě tak vynikající. V inscenaci mnohé šokuje (říkat tomu „šokovat“ je ovšem přehnané, je to zkrátka špatná inscenace). Jízda valkýr se například odehrává v ambulanci, kde jsou ošetřováni zranění hrdinové. Jedna scéna je však určitě dobrá, „zázrakohně“, kde scéna a hudba dokonale harmonují: plynové plamínky se zakmitají a zase mizí. Boulezovi jsem po představení gratuloval, měl velmi dobrou náladu.

Siegfried (7. 8.): Hans Sotin, René Kollo, Henz Zednik, Roberta Knie
Nemohu říci, že by mě ten zářivý hrdina (Kollo) přesvědčil; Hofmann by mi byl milejší. Zednik jako Mime byl mnohem přesvědčivější. Chéreauův nápad, že Wotan Siegfriedovi pomáhá – právě tak jako ve Valkýře – je nepochopitelný. Úplně to mění smysl díla. Scénická výprava je celkem mizerná… Ale koneckonců, hudba je nádherná.

Soumrak bohů (9. 8.): Jess Thomas, Roberta Knie, Bengt Rundgren, Yvonne Minton
Tady je to ještě horší… Jak se může takové haraburdí Boulezovi líbit? Vládne tu svévole (nejdřív byla Erda v pytli, pak sudičky… čertví proč!), z Hagena se stal, nechápu proč, příslušník dělnické třídy v modrých montérkách, ale Siegfried a Gunther mají smoking (na lovu!!). Hagenova poslední slova („Pryč od prstenu!“) se nezpívají. Chéreauovo „chytré“ zdůvodnění: „Zlo existuje na světě dál.“ Jak originální!

10. 8. Bayreuth, Festspielhaus
Wagner: Parsifal. Bernd Weikl, Karl Ridderbusch, Theo Adam, Peter Hofmann, Franz Mazura, Eva Randová, dirigent Horst Stein, režie Wolfgang Wagner
Poprvé slyším Parsifala v divadle… Hudebně je Steinovo nastudování poctivé, zcela ve wagnerovské tradici, ale bez osvícení. I režie je ze stejného těsta. Přesto to na mě zapůsobilo. Peter Hofmann sem dokonale sedí: krásný, statný zjev, mladý, tvář, které věříme středověk. Theo Adam je jako Gurnemanz přesvědčivý, i Eva Randová jako Kundry. Sbor je působivý. Dobré představení, ale nic víc. Od Parsifala očekávám víc.

11. 8. Bayreuth, Festspielhaus
Wagner: Tristan a Isolda. Spas Wenkoff, Kurt Moll, Catarina Ligendza, Donald McIntyre, Yvonne Minton, dirigent Carlos Kleiber, režie August Everding
Obávám se, že už v životě takového Tristana neuslyším. To byl pravý Tristan. Carlos Kleiber přivedl hudbu do varu, a trvalo to po celý večer (a vyvolalo nekonečné ovace). Bezpochyby je to nejlepší dirigent dneška… Všichni zpěváci byli právě tak na wagnerovské výši a nadchli nás. „Hvězdná hodina“ v pravém smyslu slova. Režie a výprava byly na můj vkus spíše průměrné a v lecčem obvyklá klišé, ale vůbec to nevadilo. Kosťa Metaxas mě po představení přemluvil, abych své dojmy sdělil dirigentovi. Vypadal dost deprimovaně a sám se sebou nespokojený. Řekl jsem mu svůj názor a on náhle vyskočil radostí skoro do vzduchu jako dítě: „Takže to bylo opravdu dobré?“ Takový titán a tak sám sebou nejistý!

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv