Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (38)

redakce, 20.03.2015 0:00

Deníky o hudbě (19)

28. a 30. 7. 1980 Palác Archangelskoje u Moskvy
Händel: Suity č. 1 A dur, č. 4 e moll, č. 6 fis moll, č. 7 g moll, č. 15 d moll, č. 10 d moll, č. 13 B dur, č. 11 d moll. Přídavky: Capriccio g moll, Fughetta D dur, Aria d moll. Andrej Gavrilov
Palác Archangelskoje má přísnou a majestátní krásu. Síně jsou vyzdobeny nádhernými sochami a obrazy. Od vstupní brány je vidět dlouhé symetrické nádvoří ve francouzském stylu, na jeho konci vede zábradlí prudce k řece Moskvě. Oválný sál, kde se konaly naše koncerty s Händelovými suitami, je v centru budovy. Publikum přijelo pochopitelně z Moskvy (bohužel hodně oficiální). Starala se o nás Táňa Skorobogatová (už v Archangelském nepracuje a určitě byla vystřídána proto, že je vynikající a inteligentní organizátorka, a to se u nás necení). Koncerty se konaly v pozdním odpoledni a končily se soumrakem. Andrej se při té příležitosti ukázal v nejlepším světle. Byli jsme stejně naladěni a měl velký úspěch. Zdá se, že má publikum tyhle koncerty rádo, protože je nádavkem k hudbě ještě obklopeno krásou. Když si pomyslíme, že tu kdysi kníže Sumarokov hrál tenis; a kdo byli jeho hosté? Aristokratická smetánka. Ale to všechno je minulost. V bočním sále trůní socha překrásného nahého muže, uštknutého hadem.

1. 8. Moskva, zkoušky
Szymanowski: Zpěvy zamilovaného muezzina op. 42, Píseň na text Jamese Joyce op. 54, Písně z Kurpie op. 58. Galina Pisarenko – zpěv, S. R. – klavír. Janáček: Concertino pro klavír a komorní soubor, u klavíru S. R., dirigent Jurij Nikolajevskij
Na cyklu Szymanowského jsem s Galjou hodně pracoval, zpívá ho polsky (Nina Dorliac ho svého času zpívala francouzsky). Je to strašně těžký a osobitý cyklus, obtížný intonačně a také kvůli ornamentice, která žádá celou paletu výjimečně jemných barev. Klavírní doprovod je náročný jako u sólových děl. Concertino je zvláštní dílo plné humoru. (Slyšel jsem, že Janáček při kompozici myslel na zvířata, je tu určité spojení s Liškou Bystrouškou. Z ní mám zvláště mám rád „apoteózu“, svého druhu hymnus na les a přírodu.) Celé je to hudební kuriozita. Zkoušeli jsme to na nadcházející turné v Polsku.

4. 8. Velký sál konzervatoře, zkouška
Schnittke: Koncert č. 3 pro housle a komorní orchestr. Oleg Kagan, Soubor sólistů Moskevské konzervatoře, dirigent Jurij Nikolajevskij
Koncert je Olegovi věnován. Dá se říci, že je spíš v dur a poměrně transparentní. Udělal na mě vynikající dojem, velmi mě zaujal a zdá se mi, že se k Olegovi dokonale hodí. Suverénní provedení jak od sólisty, tak od orchestru. Je těžké ještě něco k tomu dodat, protože už uplynula nějaká doba, co jsem tu zkoušku slyšel. Píšu „hvězdičku“, protože mi je ta skladba velmi sympatická a Olega mám moc rád. Tak prosím!Září. V autě a pak u A. Gavrilova, magnetofonový pásek
Prokofjev: Tři úryvky z Romea a Julie. Andrej Gavrilov
Andrej má zvyk hrát lidem, kteří se u něj zastaví, své vlastní nahrávky. Šťastný chlapec, dělá mu to takovou radost! Já když se slyším, tak trpím, a nemůžu proti tomu nic dělat. Z těch třech skladeb se mi nejvíc líbily Masky. Elegantní a rázné.

23. 9. Varšava. Sál Filharmonie
Witold Lutosławski: Dvojkoncert pro hoboj a harfu a 11 nástrojů (1980). Heinz Holliger, Ursula Holliger, dirigent Witold Lutosławski
Je to obdivuhodné a v každém ohledu osobité dílo. Lutosławského moc neznám. Kdysi dávno (1953?) jsem slyšel jeho Koncert pro orchestr s Witoldem Rowickim a také Bukoliku pro violu a violoncello. Myslím, že je mezi soudobými skladateli jednička. Ve Varšavě jsem se s ním přirozeně setkal a také při Brittenově festivalu v Aldeburghu. Působí velmi seriózně: je to uzavřený muž asketického vzhledu, v nitru však skrývá něžnou a zranitelnou duši. Interpreti hráli ten výjimečný, fascinující koncert nedostižně. Bravissimo!

11. 9. Moskevská univerzita
Schnittke: Koncert č. 3 pro housle a komorní orchestr. Oleg Kagan, dirigent Jurij Nikolajevskij
Tentokrát jsem Schnittkeho koncert neměl slyšet, protože to bylo těsně předtím, než jsem hrál Bergův Komorní koncert (schoval jsem se za jeden tlustý sloup). Zase se mi moc líbil (možná ještě víc), ale… Při Bergovi jsem pak úplně ztratil soustředění, bylo to strašně špatné. A ještě k tomu se to přeneslo na ostatní hudebníky. Přísné pravidlo: před vlastním výstupem nic neposlouchat, ať je to cokoli; vede to přímo ke katastrofě.

11. 9. Po koncertě na univerzitě, nahrávka
Berg: Komorní koncert, S. R., Oleg Kagan, dirigent Jurij Nikolajevskij
Abych na ten strašlivý koncert na Moskevské univerzitě zapomněl a přesvědčil se, že jsme (a já) toho Berga přece jen nehráli tak špatně, donutil jsem se ještě téhož večera poslechnout si slavnou pařížskou nahrávku. I když dostala od francouzského hudebního tisku pět hvězdiček, byla skoro ihned vyřazena z katalogu, protože ji nikdo nekupoval. Za jedinou platnou a správnou je považována Boulezova nahrávka se Saškou Gavrilovem a Barenboimem. Názor Fischera-Dieskaua na naši nahrávku: „Konečně a jedinkrát jsem tomuhle dílu porozuměl…“

25. 9. Velké divadlo
Schönberg: Mojžíš a Áron. Deutsche Oper am Rhein, dirigent Gríša Barfuss
Schönberg ideálně provedený s německou (skoro maniakální) exaktností, ohromný výkon, a přece… Je jisté, že se ta námaha vyplatí? Hudba je to tak komplexní, tak těžká na to, aby ji člověk hned pochopil, že je skoro nemožné uchovat si v paměti jeden jediný takt, jednu jedinou harmonii. Povstává z toho podivný rozpor. Musí se uznat, že němečtí pěvci pracovali až na hranici lidských možností (citát: „Němce nemohu vystát.“ Saša Gabričevskij). Kvalita režie nebyla v ničem pozadu. A najednou, dvě poslední stránky partitury: absolutní nádhera (v tom je konec Bartókova Modrovousova hradu podobný). Nutí to k zamyšlení.

21. a 22.10. Berlín, Apollonův sál Německé státní opery
Händel: Suity č. 1, 4, 6, 7 a č. 15, 10, 13, 11. Andrej Gavrilov
Když jsme šli na Gavrilovovův první (odpolední) recitál, viděli jsme u pokladny frontu na lístky. Paní Gondová, která se starala o organizaci, řekla, že je koncert vyprodaný a tihle lidé už se tam nedostanou. Když jsme pak nakoukli do sálu, viděli jsme, že je prvních šest řad úplně prázdných. Koupilo je sovětské velvyslanectví, ale nikdo z nich nepřišel. Do zákulisí přišel zástupce velvyslanectví, totální omezenec, a vykládal, že byla dopoledne nějaká schůze, ale že na můj večerní koncert určitě všichni přijdou. Ten idiot to Andrejovi řekl v okamžiku, kdy šel na pódium. Andrej zbledl… V sále – pěkný klasicismus – to ještě páchlo po zkažených rybách.

Mnichov, záznam koncertu ze Salzburgu
Schubert: Sonáta C dur (nedokončená). Prokofjev: Legenda, Prchavé vidiny, Tanec, Valčík, Pět kusů z baletu Popelka. S. R.
Určitě jsem ten program hrál takhle. Zdál se mi naprosto přijatelný; kdy to ale bylo? Kolik vody od té doby uplynulo? Poprvé jsem hrál Schubertovu Sonátu C dur v sále paláce de Chaillot v Paříži. Měla u Pařížanů obrovský úspěch, uvedla je v úžas… Ty rozkošné Prokofjevovy kousky už hraju dlouho. Sergej Sergejevič kritizoval mou interpretaci Tance: „Nehrajete to správně.“ A jak tedy? Na to neodpověděl. Popelka se mi jako balet líbí nekonečně víc než Romeo. Mladá Plisecká byla jako Podzimní víla úžasná; ale v gavotě a valčíku to byla Ulanova!

4. 11. Nantes, restaurace Roma (vedle domu, kde se narodil Jules Verne), nahrávka
Verdi, sbory z Aidy, Trubadúra, Lombarďanů atd.
Příjemný a sympatický večer. Často, když člověk slyší na neočekávaném místě neočekávané věci, působí to svěžeji než na koncertě, kde se něco z vjemu ztrácí tím, že to očekáváme. Když jsme jedli, proběhla kolem malá toulavá kočka. Najednou začala hrabat v Ninině kabelce, vylezla s cigaretou, nakonec skočila na obraz, který se utrhl z háčku a spadl s ní na zem. Strašně jsme se nasmáli.25. 12. Velké divadlo
Šostakovič: Kateřina Izmajlovová, dirigent Gennadij Rožděstvenskij, režisér Boris Pokrovskij
Zase jsem jednou udělal chybu. Dávno jsem si přísahal, že už do Velkého divadla nevkročím… No, vkročil jsem… A draze jsem za to zaplatil. Kompletní bláznovství! Z čistě hudebního hlediska to bylo perfektní, ale nezanechalo to žádný dojem (od Rožděstvenského, který je zkrátka mechanická loutka, se také nic jiného nedalo čekat). Pokud jde o samotnou inscenaci, přítel Pokrovskij se překonal… Ale takový horor jsem přesto nepředpokládal. Jestli jsem to dobře pochopil, měl ten osvícený nápad, že smíchá obě Kateřiny (Leskovovu předlohu a Ostrovského Káťu) a výsledek si lze snadno představit! V celém představení měly jen tři okamžiky něco společného s uměním: nečekané, nádherné houslové sólo (hrál Serjoža Giršenko) při noční milostné scéně, lucerny při transportu v posledním jednání a role Sonětky, kterou dojemně a přesvědčivě hrála Taťána Jerastová. To bylo tak všechno…
P. S. A ty dekorace! Proč tam byl místo Mcenska moskevský Kreml, a ještě k tomu krvavě rudý?

8. ledna 1981, nahrávka
Liszt: Sonáta h moll (New York), Funérailles (Budapešť), Fantazie na uherské lidové melodie (Budapešť), S. R., dirigent János Ferencsik
Když jsem hrál v Carnegie Hall Lisztovu Sonátu, nepozval náš americký impresário Hurok ani jednoho hudebního kritika newyorského tisku, a tak ten velmi dobrý koncert prošel úplně bez povšimnutí. Rachmaninovova dcera Irina Sergejevna Volkonská mi udělala radost a přišla, říkala mi lichotky a haněla slavného newyorského kritika Harolda Schonberga, který se vůči mně projevoval extrémně nepřátelsky. Vydání téhle desky s Lisztovými skladbami se už dlouho zdržuje kvůli technickým nedostatkům, ale je to jedna z mých skutečně podařených. Sám ji rád poslouchám a to se nestává často.

14. 1. nahrávka
Berlioz: Grande messe des morts op. 5, sólista Peter Schreier, dirigent Charles Munch
Vždycky jsem byl toho mínění, že je tohle dílo nejvýznamnější a nejkrásnější ze všeho, co Berlioz napsal, a nahrávka Charlese Muncha jeho nejlepší interpretace. Berlioz má kolosální odvahu, ale mnohdy ji zneužívá; tady však ne, tady vládne harmonie a rovnováha. Nejmilejší jsou mi první a poslední čísla s motivem, který se opakuje v sopránu jako „prodleva“. Velkolepé a smělé jsou Lacrimosa a Sanctus, tak jak je zpívá mladý Schreier.

15. 1. nahrávka
Wagner: Lohengrin, dirigent Eugen Jochum
Dnes jsme se ponořili do čistého pramene hudebně-literárního zázraku Richarda Wagnera. Přirozeně ví celý svět, o čem tahle „romantická“ opera je. Ale když má člověk to štěstí, že ji zná od dětství do všech detailů (podobných detailům gotické katedrály), tak má před ostatními obrovskou přednost. V tomto případě jsem měl výjimečné štěstí a mohu říci, že velikosti tohoto ideálního díla rozumím v celé jeho podstatě.
P. S. Někdy mám pocit, že bylo třetí dějství napsáno před prvním a druhým, ale mohu se mýlit… A nemám nikoho, koho bych se zeptal.

16.1. Studio gramofonové firmy Melodija. Poslech nahrávek
Liszt: Funérailles, Fantazie na uherské lidové melodie, Sonáta h moll. S. R.
Ta nahrávka má spoustu technických nedostatků, které mi ale vůbec nevadí. Pro mě je zajímavá a považuji ji za výjimečně zdařilou. Jenže problémy technického rázu vydání pořád zdržují. Ano, ve Funérailles je klavír nevalný, ale to ostatní! Fantazie jednoho nadšením skoro zvedne ze židle (s prominutím). Sonáta je bez poskvrnky od začátku do konce a má vzlet a atmosféru, které jí přinesou úspěch. Co je potřeba víc?