Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (42)

redakce, 05.07.2015 0:00

Deníky o hudbě (23)

Červen 1983. Na cestách z Brestu (Bělorusko) do Helmstadtu v autě Andrease Lucewicze
Schumann: Sonáta č. 3 f moll. Jean-Philippe Collard
Po všech možných hudebních debatách během jízdy (trvala 17 hodin, problémy při přechodu hranic, víza atd.) mi Andreas přehrál Collardův snímek. Měl jsem dojem, že je to prvotřídní klavírista. Později jsem mínění o něm bohužel změnil.

15. 6. až 9. 7. Paříž–Tours
Čajkovskij, skladby pro klavír, Eric Anther (nahráno na koncertech v Rolandsecku, Tours a Paříži). Rachmaninov: Etudes-Tableaux 33 a 39, S. R.
Je to hodně Čajkovského a Rachmaninova, ale je opravdu radost to hrát. Tady se pozná, co je to pravá ruská duše. Musejí se však zvládnout všechny obtíže tak, aby si byl umělec při hře dokonale jistý. Platí to pochopitelně vždycky – omlouvám se za tu otřepanou pravdu –, protože jinak se hudba k posluchači nedostane. Je těžké přijít s touhle okrajovou hudbou, která se přitom tak snadno poslouchá. Posluchač má často dojem, že to vlastně vůbec není těžké, že to není důležité… Takové hloupé poznámky slýchám od hudebníků doma i v cizině, ani se mi je nechce citovat.25. 6. Tours, Velké divadlo
Ravel: Rhapsodie espagnole. Orchestre de Paris, dirigent Daniel Barenboim
Upřímně řečeno mě toto provedení příliš nenadchlo, a tolik jsem se na ně těšil. Ale možná jsem pořádně neposlouchal, když jsem předtím sám hrál Debussyho Fantazii a Ravelův Koncert pro levou ruku.

26. 6. Grange de Meslay
Saint-Saëns: Sonáta c moll pro violoncello a klavír; Paul Tortelier: Variace na „May Music Save Peace“. Fauré: Sonáta č. 2 pro violoncello a klavír. Bach: Preludium z 1. suity pro violoncello sólo. Paul Tortelier – violoncello, Maria de la Pau – klavír
Monsieur Tortelier, řekněme rovnou, není můj šálek kávy, ale je to přirozeně osobnost, umělec až výstřední, a samozřejmě violoncello ovládá mistrovsky. Saint-Saënsova Sonáta se mi moc líbila a rád bych ji zařadil do svého repertoáru, i když ti idiotští Francouzi o ní k mé zlosti říkají „quelle barbe!“ [jak nudné]. A mně naopak připadala vlažná 2. sonáta Faurého, úplně bez chuti. Proti ní je Debussyho sonáta takový zázrak, že mi až bere řeč. Mademoiselle Maria de la Pau (Tortelierova dcera) v Debussyho preludiu „Co viděl západní vítr“ nenadchla. Bylo to jednoduše špatné.

28. 6. Grange de Meslay
Pocta francouzskému jazzu. Martial Solal Trio
Večeru v Grange de Meslay vládly improvizace, svoboda, rovnoprávnost v rámci pravidel této hudby. Martial Solal mě dokonale zaskočil. Vím dobře, že je to záležitost okamžiku, ale zřídka je dosaženo takové svobody, a tady jí bylo tolik. Část publika se tvářila rezervovaně a byla mírně šokována. Ale já jsem vyváděl a do aplausu vykřikoval hlasité bravo.

2. 7. Grange de Meslay
Rameau: Pygmalion. Les Arts Florrisants, dirigent William Christie
Rameuaova opera je obdivuhodná a byla velmi krásně provedená. Výtečně byl zachován duch doby. Je znát, že umělci zkoušeli svědomitě a s radostí. Dominique Visse je v roli Pygmaliona prostě fenomenální, odpovídá historii, velmi jemný s dlouhými kadeřemi a hlasem někde mezi tenorem a altem. Celá jeho bytost jako obraz a styl oné doby. V mé vzpomínce se stal Rameauovou součástí.

11. 7. – 20. 7. Vídeň. Nahrávky Ericha Anthera ze sálu Gaveau v Paříži
Szymanowski: 2. a 3. sonáta, Šeherezáda, Blázen Tantris, vybrané mazurky, S. R.; Mýty, S. R. a Oleg Kagan; Písně, Galina Pisarenko a S. R.
Poslouchám zase „svého“ Szymanowského. Po mnoha skladbách, které jsem od něj hrál, je jistě pochopitelné, proč mě fascinuje. A fascinuje mě skutečně! Pozvolna, i když velmi pomalu, ho začíná chápat také muzikální publikum – a tedy uznávat (ale v něm je málo hudebníků). Sním o tom – ačkoli se toho bojím – naučit se ještě dvě skladby z Métopes: L’île des sirènes (neuvěřitelně těžké) a Calypso. Ale kdy to bude možné? Je tolik dobré hudby!?!!Srpen–září. Moskva
Zkoušky. Britten: Albert Herring, The Turn of the Screw
13., 14. a 16. 12. Puškinovo muzeum. Prosincové večery, generální zkouška a dvě představení Alberta Herringa, dirigent Vladimir Siva
Pilně jsme na operách pracovali, hudebně i scénicky. Hudebně šlo všechno celkem hladce, jen možná Siva občas nasadil příliš rychlé tempo. Řekl jsem mu to a zdálo se, že se mu to moc nelíbilo. S režisérem Jurijem Borisovem to šlo mnohem hůř. Neměl o věci ani ponětí a nehýbalo se to kupředu. Obrátil jsem se s prosbou o radu na Pokrovského, byl k tomu svolný. Pak jsem si všiml (a nejen já), že Jurij hrál dvojí hru a dělal všechno pro to, aby mé setkání s Pokrovským zmařil. Vyprávěl mi o něm všelicos nepěkného a určitě také jemu o mně. Nic nepostupovalo; kulisy a kostýmy byly katastrofální. Jednou, když Borisov konečně pochopil, že to nedokáže, prohlásil: „Nebudeme to inscenovat, provedeme to koncertantně.“ Prostě z produkce vycouval. V tu chvíli jsem to vzal do ruky sám. Dobře, řekl jsem, „koncertantně“. A hned jsem naplánoval překvapení. Publikum bude myslet, že jde na koncert, ale bude mu nabídnuto nečekané divadlo, jakási improvizovaná šaráda. S Pokrovského souhlasem jsem se rozhodl, že se inscenace ujmu sám.

Když začal totálně idiotský a směšný hlasatel oznamovat jména interpretů, spustil orchestr a přerušil ho, Emma Sarkisjanová přitom běžela sálem, zakopla, upadla a rozsypala balíčky, které nesla. Pak následovala scéna s přivítáním výboru Lady Billow (Sokolenková byla senzační), volba Královny máje (se střídavým osvětlením, aby se podtrhl duševní stav každé z osob), scéna v Herringově domě (Naparin byl v roli dokonalý). Děti (hlavně Maxim Ivaškin) hrály nádherně a s nadšením. Výstup Lady Bilow mezi řadami diváků, její árie, doprovázená harfou, a hádka mezi matkou a synem. O přestávce se divákům jako účastníkům májové oslavy rozdávaly paštičky a bonbony.
Konec přestávky ohlásil lesní roh, nejdřív z prvního patra a pak stále blíž.
Začátek druhého jednání.
K tristanovskému akordu růžovo-fialové osvětlení. Proslovy nad prostřeným stolem byly úžasné (Lemeševová jako učitelka se proměnila v čistokrevnou Angličanku). Nancy Trofimová byla vynikající, zrovna tak malá Šalejevová, která projela sálem na kole (kolo tu hrálo důležitou roli).
Předehra ke třetímu jednání byla potmě. Lidi se svíčkami hledali Herringa v sále mezi publikem (to působí). Ale pak se něco přihodilo. Šalejevová zakopla o jednu starou paní, která jí seděla v cestě.
Svatební scéna a konečně výstup Herringa, zbaveného pout, a hněv Lady Billow, která padla do mdlob, odtáhli ji a posadili do první řady. Když na konci Albertovi přidělili korunu, hodil ji posměšně po ní. Děti mávaly praporky a také publikum, kterému jsme je rozdali. Konec dobrý, všechno dobré.
Musím říci, že mi velmi pomohla Nataša Gutmanová. Dělala mi asistentku režie a hlídala výstupy herců, osvětlovače, zvonění, pohyb dětí. Bez ní bych byl ztracen.
Jurij Borisov se podívat nepřišel. Ale už mi to bylo jedno.

Říjen. Vídeň, restaurace U dvojhlavé orlice (snídaně s Erikem Antherem u baru). Nahrávka
Liszt: Koncerty A dur a Es dur. Walter Lang – klavír
Mám příšernou náladu, dvojnásobnou depresi. Sedím u mramorové desky baru, zdi jsou tmavohnědé a staromódní (měl jsem tu malou restauraci rád, dneska už neexistuje; majitel byl šéfem tureckých lázní v Seilerstätte). Z reproduktorů baru k nám doléhají přerušovaně tóny Lisztových klavírních koncertů a já mám dojem, že klavírista hraje mnohem lépe než já. Proto jsem se zeptal, jak se jmenuje.

Vídeň, u Jörga Demuse. Nahrávka
Haydn: Koncert D dur, Jörg Demus
Proč to hraje tak rychle (doslova dvojnásobné tempo). Neřekl bych, že tím hudba získá. Ach… ta profesorská interpretace a takhle konzervatorní rutina. Pcha!

26. 12. U vánočního stromečku. Nahrávka
Mozart: Sonáta C dur KV 521 (čtyřruční), S. R. a Benjamin Britten; Koncert Es dur KV 482, S. R., dirigent Riccardo Muti
V našem bytě v 16. poschodí ve Velké Bronné ulici se sešli hosté k tradiční oslavě Vánoc. Kvůli požitku… Kvůli hudbě… Disciplíně svého druhu… A Mozartova hudba, andělská a jasná: čtyřruční sonáta, natočená s Brittenem při koncertě v Aldeburghu. Pokud si dobře vzpomínám, neměli jsme víc než tři zkoušky! Pak moje nová nahrávka Mozartova koncertu s Brittenovou kadencí v první větě za řízení Mutiho, mého italského chráněnce, který je dnes hvězdou mezi hvězdami. Brittenova kadence je sporná. Brittenova kadence je skvělá! A kupodivu ji hraji lépe než celý koncert. Kdyby to mohl Ben slyšet, jistě by se usmíval a mlčel. Byl to takový sympaťák!

31. 12. Silvestr, hudební večírek
Britten: Introdukce a Rondo alla burleska; Mazurka elegiaca, op. 23, pro dva klavíry, Alexander Slobodjanik a S. R.; Sonáta pro violoncello a klavír C dur, op. 65, Nataša Gutmanová a S. R.
Jedinečný silvestrovský večer s mnoha cizími hosty, dokonale improvizovaný. Lisa Wilsonová z Londýna, další hudebníci z Evropy, kteří za celý večer nepromluvili. A naše věrná Midori, bez níž v Japonsku neudělám jediný krok. Právě tak zvláštní a riskantní bylo mé první vystoupení se Slobodjanikem, ale bohudík jsme nevykolejili. Potom (kvůli souhře) nebezpečná Brittenova sonáta s Natašou. A nakonec stůl ve velkém pokoji se dvěma křídly… Nedalo by se říci, že by se to s pořádkem přehánělo. Víno, alkohol, saláty a všelijaké dobroty. A pak špinavé nádobí ve dřezu v Ninině kuchyni. Harmonie toho večera ve Velké Bronné skutečně nevládla.

11. 4. Nahrávka
Beethoven: Kvintet pro klavír, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot Es dur, op. 16, Rudolf Serkin a Dechový soubor orchestru z Filadelfie
Jak je v podání tohoto vynikajícího souboru s Rudolfem Serkinem přesvědčivý Mozart, tak málo to naopak platí o Beethovenovi. Může za to především příšerně pomalé tempo druhé věty. Působí to tak lopotně a nepřirozeně, proč si takoví hudebníci nedají tu práci, nepřečtou si skladatelovy interpretační poznámky a nedrží se jich? Nebo je to snad důsledek nějaké z těch idiotských tradic? Působí to jako zpomalený film. Hudba přitom umírá a my s ní.

10. 5. Paříž, sovětské velvyslanectví
Jelena Obrazcovová (při koncertě S. R.), Massenet, Bizet, Rachmaninov, Mascagni (árie)
Dáma s nepopsatelným účesem, sympatická a prostá, nebo se za prostou vydávající, vyslovila přání podílet se na mém recitálu. Zpívala svým krásným, trochu příliš mocným operním hlasem, ale myslím, že to, co přitom měla v hlavě, příliš nevážilo.20. 5. V autě z Mnichova do Vídně, nahrávka
Bach: Goldbergovské variace, Alexis Weissenberg
Weissenberg (tvrdí, že je mým nadšeným obdivovatelem) podal neobyčejný výkon, k němuž mu lze gratulovat. Je to důkaz jeho poctivosti, svědomitosti a lásky k tomuto dílu. Jen kdyby jeho prsty tu a tam na konci rychlých variací neutíkaly; to Bachově hudbě ubližuje. Ale myslím si prostě, že mu to dělá problém.

25. 5. Na cestě Itálií z Bergama do Bolzana
Debussy: Bergamská suita, Alexis Weissenberg
Myslím, že mnozí klavíristé, jestli ne všichni, hrají Bergamskou suitu takhle. Pianisticky je to zahráno dobře… Ale není to Debussy (mohl by to být Chopin nebo Rachmaninov). Po impresionismu ani stopa. Vzpomínám si na jednu kanadskou kritiku na můj koncert, na němž jsem tuto suitu hrál: „Hraje tak nemateriálně, že ani není slyšet.“

Deutschlandsberg (Štýrsko), záznam koncertu
Brahms: Variace na uherskou píseň D dur, op. 21, č. 2, S. R.
Naučil jsem se tyhle variace teprve nedávno a mám je moc rád. Myslím, že už se od Brahmse nic učit nebudu (kromě Tria H dur a Variací D dur, op. 21, č. 1). V Deutschlandsbergu je při koncertech vždycky velmi příjemná atmosféra. Důvody jsou: malý sál, paní Barbara Faulend-Klauserová, neoficiální rámec, malé město atd. … Ve dne už to město tak sympatické není.

15.–18. 6. Paříž, nahrávka
Indická hudba pro strunné nástroje surashringar a surhabar
K poslechu téhle hudby musím vynaložit veškerou svou trpělivost. Chápu, že je to zajímavé (pro ducha) a že na tom něco je, ale to všechno kolem mně rozptyluje a ruší mé myšlenky (pokud se mi vůbec podaří si něco myslet). Rozpoznávám umění hry, ale… Nedá se nic dělat. Je to, jako bych u toho nebyl. (Evropa? Orient přece obdivuji…?)