Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (42)

  1. 1
  2. 2

Deníky o hudbě (23)

Červen 1983. Na cestách z Brestu (Bělorusko) do Helmstadtu v autě Andrease Lucewicze
Schumann: Sonáta č. 3 f moll. Jean-Philippe Collard
Po všech možných hudebních debatách během jízdy (trvala 17 hodin, problémy při přechodu hranic, víza atd.) mi Andreas přehrál Collardův snímek. Měl jsem dojem, že je to prvotřídní klavírista. Později jsem mínění o něm bohužel změnil.

15. 6. až 9. 7. Paříž–Tours
Čajkovskij, skladby pro klavír, Eric Anther (nahráno na koncertech v Rolandsecku, Tours a Paříži). Rachmaninov: Etudes-Tableaux 33 a 39, S. R.
Je to hodně Čajkovského a Rachmaninova, ale je opravdu radost to hrát. Tady se pozná, co je to pravá ruská duše. Musejí se však zvládnout všechny obtíže tak, aby si byl umělec při hře dokonale jistý. Platí to pochopitelně vždycky – omlouvám se za tu otřepanou pravdu –, protože jinak se hudba k posluchači nedostane. Je těžké přijít s touhle okrajovou hudbou, která se přitom tak snadno poslouchá. Posluchač má často dojem, že to vlastně vůbec není těžké, že to není důležité… Takové hloupé poznámky slýchám od hudebníků doma i v cizině, ani se mi je nechce citovat.25. 6. Tours, Velké divadlo
Ravel: Rhapsodie espagnole. Orchestre de Paris, dirigent Daniel Barenboim
Upřímně řečeno mě toto provedení příliš nenadchlo, a tolik jsem se na ně těšil. Ale možná jsem pořádně neposlouchal, když jsem předtím sám hrál Debussyho Fantazii a Ravelův Koncert pro levou ruku.

26. 6. Grange de Meslay
Saint-Saëns: Sonáta c moll pro violoncello a klavír; Paul Tortelier: Variace na „May Music Save Peace“. Fauré: Sonáta č. 2 pro violoncello a klavír. Bach: Preludium z 1. suity pro violoncello sólo. Paul Tortelier – violoncello, Maria de la Pau – klavír
Monsieur Tortelier, řekněme rovnou, není můj šálek kávy, ale je to přirozeně osobnost, umělec až výstřední, a samozřejmě violoncello ovládá mistrovsky. Saint-Saënsova Sonáta se mi moc líbila a rád bych ji zařadil do svého repertoáru, i když ti idiotští Francouzi o ní k mé zlosti říkají „quelle barbe!“ [jak nudné]. A mně naopak připadala vlažná 2. sonáta Faurého, úplně bez chuti. Proti ní je Debussyho sonáta takový zázrak, že mi až bere řeč. Mademoiselle Maria de la Pau (Tortelierova dcera) v Debussyho preludiu „Co viděl západní vítr“ nenadchla. Bylo to jednoduše špatné.

28. 6. Grange de Meslay
Pocta francouzskému jazzu. Martial Solal Trio
Večeru v Grange de Meslay vládly improvizace, svoboda, rovnoprávnost v rámci pravidel této hudby. Martial Solal mě dokonale zaskočil. Vím dobře, že je to záležitost okamžiku, ale zřídka je dosaženo takové svobody, a tady jí bylo tolik. Část publika se tvářila rezervovaně a byla mírně šokována. Ale já jsem vyváděl a do aplausu vykřikoval hlasité bravo.

2. 7. Grange de Meslay
Rameau: Pygmalion. Les Arts Florrisants, dirigent William Christie
Rameuaova opera je obdivuhodná a byla velmi krásně provedená. Výtečně byl zachován duch doby. Je znát, že umělci zkoušeli svědomitě a s radostí. Dominique Visse je v roli Pygmaliona prostě fenomenální, odpovídá historii, velmi jemný s dlouhými kadeřemi a hlasem někde mezi tenorem a altem. Celá jeho bytost jako obraz a styl oné doby. V mé vzpomínce se stal Rameauovou součástí.

11. 7. – 20. 7. Vídeň. Nahrávky Ericha Anthera ze sálu Gaveau v Paříži
Szymanowski: 2. a 3. sonáta, Šeherezáda, Blázen Tantris, vybrané mazurky, S. R.; Mýty, S. R. a Oleg Kagan; Písně, Galina Pisarenko a S. R.
Poslouchám zase „svého“ Szymanowského. Po mnoha skladbách, které jsem od něj hrál, je jistě pochopitelné, proč mě fascinuje. A fascinuje mě skutečně! Pozvolna, i když velmi pomalu, ho začíná chápat také muzikální publikum – a tedy uznávat (ale v něm je málo hudebníků). Sním o tom – ačkoli se toho bojím – naučit se ještě dvě skladby z Métopes: L’île des sirènes (neuvěřitelně těžké) a Calypso. Ale kdy to bude možné? Je tolik dobré hudby!?!!Srpen–září. Moskva
Zkoušky. Britten: Albert Herring, The Turn of the Screw
13., 14. a 16. 12. Puškinovo muzeum. Prosincové večery, generální zkouška a dvě představení Alberta Herringa, dirigent Vladimir Siva
Pilně jsme na operách pracovali, hudebně i scénicky. Hudebně šlo všechno celkem hladce, jen možná Siva občas nasadil příliš rychlé tempo. Řekl jsem mu to a zdálo se, že se mu to moc nelíbilo. S režisérem Jurijem Borisovem to šlo mnohem hůř. Neměl o věci ani ponětí a nehýbalo se to kupředu. Obrátil jsem se s prosbou o radu na Pokrovského, byl k tomu svolný. Pak jsem si všiml (a nejen já), že Jurij hrál dvojí hru a dělal všechno pro to, aby mé setkání s Pokrovským zmařil. Vyprávěl mi o něm všelicos nepěkného a určitě také jemu o mně. Nic nepostupovalo; kulisy a kostýmy byly katastrofální. Jednou, když Borisov konečně pochopil, že to nedokáže, prohlásil: „Nebudeme to inscenovat, provedeme to koncertantně.“ Prostě z produkce vycouval. V tu chvíli jsem to vzal do ruky sám. Dobře, řekl jsem, „koncertantně“. A hned jsem naplánoval překvapení. Publikum bude myslet, že jde na koncert, ale bude mu nabídnuto nečekané divadlo, jakási improvizovaná šaráda. S Pokrovského souhlasem jsem se rozhodl, že se inscenace ujmu sám.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jacel

Srdecne Vam dekuji,za tyto preklady Richterovych zapisku.Netrpelive cekam na kazdy.Je to velmi zajimave a z pohledu dnesni doby a nazoru na intrepetaci velmi poucne.Jeste jednou diky.Milos Jahoda