Patricia Guerrero a Arcángel na festivalu Ibérica

Teplé letní dny, které dorazily s novým měsícem do našich krajin, vypadají jako speciální objednávka pro festival iberoamerických kultur Ibérica, který v těchto dnech probíhá v Brně, Praze a Boskovicích. Dvanáctý ročník nabízí účastníkům koncerty i množství workshopů, na nichž láká především na stále populárnější flamenko. Když se u nás řekne flamenko, jeho první podobu, kterou si zřejmě každý představí, je tanec. Druhou asociací bude flamenková kytara, s níž české publikum několikrát okouzlil loni zesnulý hudebník Paco de Lucía. A nakonec možná také zpěv. Rozhodně jsou to složky, které dnes všechny k umění flamenka patří a festival Ibérica je nejlepší příležitostí, jak se s nimi seznámit, ať už na koncertech nebo prostřednictvím workshopů. Nabídka festivalových workshopů je co do stylů samozřejmě mnohem pestřejší, ale na flamenko „slyší“ návštěvníci nejvíce.

Hlavními tvářemi letošního ročníku jsou zpěvák Francisco Arcángel Ramos a tanečnice Patricia Guerrero, kteří se spolu s dalšími třemi hudebníky představili v Praze, pro již je to také jediná ochutnávka festivalu, který má své středisko tradičně na Moravě. Představení koncertního charakteru Olor a Tierra / Vůně země bylo uvedeno v prostorách Divadla Archa, kde přes zuřivě chladící klimatizaci rozehřálo srdce diváků až k závěrečnému potlesku vstoje. Návštěvníkům se dostalo trochu od zpěvu, tance i instrumentální hry. Spolu s avizovanou dvojicí vystupoval kytarista Dani de Morón a duo Los Mellis, jako zpěváci a palmeros, kteří doprovázejí vystupující umělce tleskáním a podupáváním, které nahrazuje instrumentální rytmický doprovod.Připomeňme jen, že umění flamenkové kytary je přitom ze všech složek nejmladší, vyvíjelo se ostatně stejně jako samotný hudební nástroj, který má svou současnou podobu až od počátku osmnáctého století. Kořeny flamenkového zpěvu i tance jsou nadmíru spletité a sahají k mnoha vlivům, kde bychom se historicky dobrali ke starým Řekům a Římanům, Arabům okupujícím Pyrenejský poloostrov ve středověku až k cikánským kočovníkům, kteří do Španělska připutovali ze severní Indie někdy v polovině 15. století. Andaluská a cikánská lidová kultura se vzájemně ovlivňovaly a přijímaly stále nové vlivy, ačkoli neztrácely identitu. I dnes se ještě rozlišuje flamenco gitano a flamenco andaluz, ale nejmladší generace umělců neváhá kombinovat dědictví minulosti po svém, byť stále s velkou úctou.

Když se však na koncert flamenkového zpěvu, hudby a tance vydáte jako diváci, není mnoho prostoru pro analytické úvahy a přemýšlení o historii. Tak jako vychází flamenková kultura z pocitů a z nejvnitřnějších pudů, neovladatelné touhy po vyjádření, tak je i ideální ji místo poslouchání a sledování raději cítit. To, co je na flamenkových umělcích nejpůsobivější, je – kromě výtečné techniky – osobní vklad, který do svého vystoupení dávají. A to je i případ představení Olor a Tierra, které je poctou a oslavou Andalusie a jejího folklorního dědictví.

Představení čeká dnes ještě diváky v Brně, kde bude uvedeno na nádvoří hradu Špilberk jako slavnostní zakončení festivalu. Na co se mají připravit? Program sestává z výstupů Arcángela doprovázeného Danim de Morónem na kytaru, samostatných instrumentálních skladeb a tří tanečních výstupů Patricie Guerrero (jsou působivé, ale domnívám se, že diváci jich očekávali více). O Arcángelovi se píše jako o hledači cesty mezi tradičním flamenkem a novými cestami, v tomto případě se vydává spíše tou první. Zpívá pohnutým zastřeným, ale nikoli chraplavým hlasem, který se zachvívá v drobných intervalech oživujících někdejší orientální melodiku. Diváci nemají k dispozici žádné vodítko co do obsahu, ani texty, ani názvy jednotlivých písní, přesto je výmluvná sama nálada skladeb a procítěnost projevu, ve kterém je obdiv, úžas, stesk, city čitelné beze slov.Program zřejmě postupuje od historicky staršího k novějšímu repertoáru, od tklivějších skladeb k dynamičtějším a podobnou dramaturgickou linku mají i taneční vložky mladé flamenkové divy. Granadské rodačce je pětadvacet let, ale ve svém vystoupení obsáhla ve třech sólech tři etapy života ženy. I kostýmy vybrané pro každý výstup tento dojem potvrzují – tanec tak oproti hudbě v čase couvá, od zralosti k nespoutanému mládí. V prvním výstupu se Patricia představí v jednoduchých černých šatech, jejichž sukně je zdobena jen dvěma volány a převázaná lehkou zástěrou. V tanci vyzařuje emancipaci, bojovnost, neústupnost, energii. Ztělesňuje sebevědomou ženu, možná matku, paní domu, která si zjednává pořádek. V razantních gestech a přísné tváři nevidíte dívku, kterou ve skutečnosti je. Druhý výstup představuje ženu mladou, vášnivou, svůdnou. Bohatší šaty mají na černém podkladu červený vzor a pohyby vyzařují divočejší energii. Ačkoli pohled tanečnice směřuje téměř stále do země, kterou rozechvívají údery podpatků, tělo hovoří vyzývavou řečí.Zlatý hřeb večera je tanec mládí. Široký úsměv, květy ve vlasech, bílé šaty a šátek s třásněmi, široká sukně s volány podšitými červenou barvou, s charakteristickou nabíranou vlečkou bata de cola. Její ovládání je samo o sobě úchvatnou technikou, v níž se snoubí elegance s hravostí. V závěrečném čísle tanečnice Patricia Guerrero předvedla největší proměnu představovaného charakteru, snad pro ni nepřirozenější polohu. Energie tance zůstala stejná, ale náhle směřovala více do prostoru, stejně tak jako její pohled, tento tanec byl oslavou mládí, jara, počátku a vitality. „Španělský tanec, to je tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburín a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla,“ psal kdysi Karel Čapek. I když se program obešel bez kastanět a dalších charakteristických nástrojů a doplňků, pocity vzbuzoval podobné. Razantní pohyby v kontrastu s elegancí těla, sotva postřehnutelné kroky kmitajících střevíců. Nadšené publikum si vyžádalo přídavek – dialog mezi zpěvákem a tanečnicí, která na jevišti uniká jeho svodům. Asi je skutečně program nebo překlad zbytečná věc, tady se nemůže stát, že by divák nepoznal, jaká situace či nálada na jevišti zavládla.Jedna věc však část diváků přece jen připravovala o plnohodnotný zážitek, a to je překvapivě výběr prostoru. Aby se obecenstva vešlo na koncert co nejvíce, bylo hlediště Divadla Archa přestavěno a místo klasických stupňovitých řad usedli všichni diváci na židle v parteru. Ano, správně, nejméně polovina publika, která seděla dále od vyvýšeného mělkého jeviště, viděla tanečnici skoro stále jen od pasu nahoru, takže práce nohou mu naprosto unikla. Je to úlitba možnosti mít k dispozici moderní prostor pro velké množství lidí, ale pokud vezmeme v úvahu, že se přišli dívat mimo jiné na tanec, nebylo to úplně nejlepší řešení.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Ibérica 2015
Olor a Tierra
Zpěv: Francisco Arcángel Ramos
Hudebníci: Dani de Morón a duo Los Mellis
Premiéra duben 2014 Dutch Flamenco Biënnale Amsterdam
(psáno z reprízy 2. 7. 2015 Divadlo Archa Praha)

Tanec – Patricia Guerrero

www.iberica.cz
www.divadloarcha.cz

Foto festival Ibérica, Luca Fiaccavento

Hodnocení

Vaše hodnocení - Olor a Tierra -F.A.Ramos, P.Guerrero (Ibérica Praha 2.7.2015)

[yasr_visitor_votes postid="174406" size="small"]

Mohlo by vás zajímat