Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (46)

Deníky o hudbě (27)

4.9.1987 Moskva, nahrávka
Mahler: Symfonie č. 3, dirigent Kurt Adler
Velkolepá nahrávka velkolepého díla. Svým způsobem měřítko. Tahle symfonie byla mým prvním setkáním s Mahlerem, když jsem ji hrál čtyřručně ve studentském kroužku, který jsem založil, s Dimou Gusakovem. Už je to padesát let.

13.9. Moskva, Malý sál konzervatoře
Liszt, večer písní; Galina Pisarenko – zpěv, Alexander Bachčijev – klavír
Krásný večer; s vkusem sestavený program, Galja v dobré formě. Její hlas se k těm romancím výtečně hodí. Bachčijevův doprovod je jemný a ohleduplný. Všechno přispělo k tomu, aby byl koncert korunován úspěchem. Mám v plánu s Galjou nastudovat griegovský program, který pochopitelně vyžaduje něco úplně jiného. Hrdost a chladný severský žár.
Je zvláštní, že většina lidí považuje Griega za sladce sentimentálního skladatele (stačí pomyslet, co se obvykle dělá z jeho Koncertu a moll), zatímco podle mě je v prvé řadě přísný, jako příroda a charaktery lidí tam na severu. Uvidíme, jak nám to s Galjou půjde.

2.10. nahrávka
Debussy: 12 etud, Anatolij Veděrnikov
Tuhle desku jsem slyšel často. Považuji ji za jeden z největších Veděrnikových výkonů. Je smutné konstatovat, že takové desky nejsou tak známé, jak by zasloužily.

1. a 8.10. nahrávky
Händel: Suity pro klavír č. 1 A dur, č. 4 e moll, č. 6 fis moll, č. 7 g moll, Andrej Gavrilov; Suity pro klavír č. 2 Fdur, č. 3 d moll, č. 4 E dur, č. 8 f moll, S. R.; Chopin: Andante spianato a Velká brilantní polonéza op. 22, S. R. (nahrávka z koncertu v Londýně), dirigent Kyrill Kondrašin
Je zajímavé zase jednou slyšet tyhle „historické“ nahrávky. Dobře vím, že je jejich úspěch u posluchačů sporný, což samozřejmě pro obchodníky není nic dobrého (budou mít stejný osud jako Komorní koncert Albana Berga?). Ale proč? Lidé (ve všech zemích) kupují přednostně Bacha, ze zvyku a protože si myslí, že tím dokazují „velkou muzikálnost“. Händela si nevšímají nebo na něj prostě zapomínají. Za života obou skladatelů tomu bylo právě naopak. Händel se vozil v kočáře, všude byl přijímán jako král, a Bach hrál skromně na varhany v Tomášském kostele.
Teď ke Gavrilovovi a Richterovi. Od začátku se mi zdál Gavrilov mnohem zajímavější (i když Richterova hra je celkem bez vady). Všechno je u něj nějak svěžejší, živější, uvolněnější… Žádná námaha. Jen se někdy nechá strhnout fortissimem, a potom do toho moc buší. Kupodivu přátelé, kteří poslouchali se mnou a kterým jsem neřekl, kdo a co hraje, považovali často Gavrilova za mne a naopak. Kdybych to nevěděl, mohl bych oba klavíristy zaměnit také.
Evidentně jsme se vzájemně ovlivnili.
Ať je tomu jakkoli, tyhle suity jsou skutečné poklady, pozlacené, ale skoro bez patiny.
Chopin: To se mi líbilo, ale nevím, zda proto, že mám rád to dílo, nebo proto, že to opravdu bylo dobré.
Paní Čemberdži [manželka skladatele a klavíristy Nikolaje Čemberdžiho, spisovatelka] jásala.

17.10.
Beethoven: Sonáta B dur op. 106 (pro kladívkový klavír), Emil Gilels
Ke své velké ostudě musím přiznat, že moje paměť z téhle interpretace nic neuchovala. Nechápu to!

25.10. nahrávka
Brahms: Klavírní kvartet A dur op. 26, S. R. a členové Borodinova kvarteta
Jedna z mála podařených desek, které jsem nahrál. A na obálce je portrét mladého Brahmse, už velmi statného.

11.11. Doma. Vzpomínkový večer na Annu Pavlovnu Richterovou
1) Projekce starých fotografií rodiny Moskaljových z epidiaskopu, 2) Svjatoslav Richter: 1. sonáta C dur (napsal jsem ji v 10 letech), S. R.; Arioso Bely (kompliment pro mě) z nedokončené opery Bela na text Lermontova (napsal jsem ve dvanácti), Galina Pisarenko; 3) Theophil Richter: Romance na báseň Atanasije Feta „Neopouštěj mě“, Oleg Kagan – housle; Anna Richterová: Sváťa pozoruje oblázky, S. R.; 5) Schumann: Variace ABEGG op. 1; Schumann: Lesní scény op. 82, S. R. (z nahrávek)
Poněkud sentimentální rodinný večer. Jen já, Nina, Ira Naumová a Voloďa Čajkovskij, tedy lidé, kteří maminku znali. Ale nakonec to bylo docela pěkné. Je milé dívat se na staré amatérské snímky, když jich není příliš mnoho a doprovázejí je zajímavé komentáře. Moje dětské skladbičky jsou samozřejmě jen kuriozita, ale Galja zpívala monolog Bely půvabně.
Oleg hrál na housle tatínkovu Romanci. Miniatura, kterou složila maminka, všechny přítomné přátele dojala. Nahrávky Variací Abegg a Lesních scén nejsou nejhorší. Vždycky je mi při takových oslavách trochu trapně, ale přece jen mě těší, že tohle všechno souvisí s mou minulostí, která mi – jak je patrné – není lhostejná.

13.11. Videozáznam: Vladimir Horowitz, poslední romantik
1) Bach – Busoni: Chorální předehra g moll (svým způsobem znamenitá); 2) Mozart: Sonáta C dur KV 330 (dobrá); Schubert: Impromptu As dur op. 90, č. 4 (vulgární); Chopin: Mazurka a moll op. 17, č. 4 (velmi subtilní), Scherzo h moll č. 1 (strašné); Liszt: Consolation Des dur č. 3 (nojo, no…); Schumann: Noveletta F dur op. 21, č. 1 (…); Rachmaninov: Preludium gis moll op. 32, č. 1 (ne, ne); Skrjabin: Etuda cis moll op. 2 (…); Chopin: Polonéza As dur (a kde je noblesa?); Moszkowski: Etuda F dur (skvělá)
… fenomenální, a pobuřující, a vynikající (ve smyslu konzervatoře), a fantastický zvuk, a úplně rozporné. Takový talent! A tak primitivní duch… Tak sympatický člověk, tak velký umělec a tak zabedněný (je slyšet jeho smích a člověk se při tom na něj dívá). A jaký ohromný vliv na vkus mladých klavíristů (ne hudebníků). Všechno je to tak zvláštní… A zlá „Vanda“ [Horowitzova manželka], nejspíš „chápavá“ a ochotná pomáhat, pořád po jeho boku, a bdělá. Co k tomu ještě dodat.

22.11. kazeta z Tours
Berio: Corale, Maryvonne Le Dizes-Richard – housle, dirigent Pierre Boulez
ám tuhle skladbu rád, i způsob, jak ji tahle sympatická dáma hraje. Říkali mi, že je to prakticky nehratelné…, nu, ona to svedla perfektně. Bravo!

24.11. nahrávka
Josef Suk: Asrael, dirigent Václav Talich
Už jsem tuto hudbu slyšel tolikát, ale zůstává pro mě pořád tím, čím na mě zapůsobila poprvé. Pořád mě dojímá, děsí, způsobuje mi otřes. Je absolutně jedinečná, její tragika je tak naléhavá (a Talich!!). Asrael, anděl smrti…

24.12. Vánoce, nahrávka z koncertu v Tokyu
Brahms: Variace na Paganiniho téma, S. R.
Opětovný poslech díla, u kterého je tak těžké, skoro nemožné dosáhnout dokonalosti. Nina se mě ptá: „Proč to tedy hrajete? A tak často?“ Už je to zkrátka jednou mistrovské dílo, pak je to výtečná škola kázně, a za třetí se mi líbí. A nakonec je v mém nadšení pro ně taky malá porce ješitnosti, s níž tuto výzvu přijímám.20.2. 1988 Opera v Hamburku
Mascagni: Cavalleria rusticana; Santuzza: Julia Varady, dirigent – nějaký italský trouba
Přijel jsem schválně do Hamburku, abych viděl Julii Varady, mám s ní mít v Tours koncert s Čajkovského romancemi. Po dlouhém vyjednávání jsme dohodli termín zkoušek, ale z časových důvodů ze všeho sešlo. V roli Santuzzy byla jako zpěvačka i herečka úžasná. A kromě toho mám Sedláka kavalíra rád.

[bez data] Mnichov, nový sál Filharmonie
Skrjabin: Sonáta-fantazie č. 2; Chopin: Sonáta č. 2 b moll, Nokturno Es dur op. 55, č. 2; Ivo Pogorelich
Pravý Pogorelich. Velmi zvláštní, ale čím to je? Dělá to dojem, že neví, co hraje. Není to póza, spíš něco fyzického. Podivná nerovnováha mezi pravou a levou rukou, kterou kolikrát ani není slyšet. O těch nesmyslných a u Skrjabina úplně nepřirozených rubatech nemluvě. Z první věty Chopinovy Sonáty dělá smělou pianistickou etudu, s druhým tématem v plném forte. „Smuteční pochod“ hraje rychle a střední díl jako Bacha (ale zvuk je krásný). Finále se utopilo v pedálu. Konec Nokturna byl jednoduše směšný. Je to zvláštní případ!

12.4. Moskva, televizní vysílání ke 100. výročí narození Heinricha Neuhause
Chopin: Scherzo b moll, Jevgenij Malinin; Skrjabin: Prometheus, báseň ohně (u klavíru S. R.), dirigent Jevgenij Světlanov
Mrzí mě, že Žeňa Malinin vzal ten večer tak málo vážně. Co to mělo být? Zase jednou 2. scherzo, po tisící: proč se tedy muselo hrát tak nezajímavě? Kde je práskání bičem v 5. taktu? – za které mě v Salzburgu v novinách setřeli… Ale ať se podívají do not! A místo vášně v druhém tématu city. Ne, Žeňo, bylo by lepší, kdybys toho nechal. Při Prometheovi jsme byli soustředění a všechno šlo dobře, ale… proč ty odchylky od Skrjabinových tempových údajů; a ve finále, v prestissimo, ta gigantická ritardanda? Světlanov byl podle všeho spokojen.

23.4. nahrávka z koncertu v Kolíně 10.3.1988
Liszt: Mefistův valčík, sedm z Études d’exécution transcendante, S. R.
Zase jedna z mých živých nahrávek, která se mi zdála celkem zdařilá. Jaký omyl! Náladu to sice má; všichni (já ne) věří, že to je ta nejdůležitější je kvalita. Ale ty kiksy, ta přehánění, nedostatek skutečné koncentrace a něco, co asi spočívá v mé hře – zbytečná zatěžkanost – to všechno mě rmoutí (a nejen to). Rád bych to býval zahrál lépe.

31.5. v autě na cestě z Kasselu do Heidelbergu
Beethoven: Koncert č. 4 G dur, Emil Gilels
Gilels přistupuje k tomuto koncertu se vší vážností. V technice a zvuku je bezvadný. Jen jedno mě mýlí: tempo první věty je přehnaně pomalé, všechno je to pak jakési líné, nehybné.

6.6. Heidelberg, Penta-Hotel, videonahrávka „Chopiniana S. Richtera“
Chopin: Polonaise-Fantasie op. 61, Valčík F dur, Mazurky cis moll, C dur, F dur, a moll, Etuda cis moll op. 25, Scherzo D dur, S. R.
videofilm z Kolína
Skrjabin: Prometheus, dirigent J. Světlanov (a S. R.)
Poslouchal jsem a usrkával při tom whisky, protože jsem poslední dva dny byl strašně deprimovaný. Přesto se dá říci, že tahle „Chopiniana“ (takový strašný název) je docela slušná nahrávka. Má dokonce atmosféru a nejsou tam chyby. To mě docela uspokojilo.
Ani Prometheus není žádná katastrofa, ale Světlanovův problém je jeho „ruský“ interpretační styl, který mi vůbec nic neříká (to jeho trvání na monumentalitě…). U Skrjabina to je tak trochu jako by se na katedrálu v Chartres posadily kupole z Donského kláštera.

12.6. Paříž, restaurace Adonis
Sutherland a Callas: Bellini, Donizetti, Gounod, Rossini (Casta diva, Linda de Chamonix, Romeo et Juliette, Lazebník sevillský atd.) ZÁZRAK!!
Po mém koncertě pro UNESCO na památku Arthura Rubinsteina jsem se zase jednou octl v restauraci, která se dřív jmenovala Le jardin d’albran a teď je to L’Adonis. Doprovázeli mě signorina Borromeo a doktor Marteau. Obsluhoval nás šarmantní černoch s copem a menu bylo lahodné. A protože šéf (zmíněný černoch) byl milovník hudby, linuly se na nás z reproduktorů restaurace božské zvuky. Sutherland nebo Callas, nedá se říci, která byla lepší…

15.6. Rue de Lombards
Rimskij-Korsakov: Sněhurka (začátek prologu), Irina Archipova, dirigent Vladimir Fedosejev (pod vší kritiku)
Příšerné! Člověk by si myslel, že je to nudná a špatná hudba. To jsou „umělecké důsledky“ toho, že byl člověk předtím kapelníkem souboru balalajek. Ani Archipová se nemohla prosadit; a což teprve ptačí sbor! Tohle se nesmí dělat. Je hrozné, poslouchat skladby, které máme rádi, v takovémhle provedení.

19.6. Tours, Grange de Meslay
Martial Solal-Trio (jazzové trio)
Brilantní, virtuozní, skutečný svátek… A to všechno je improvizace. Kontrabasová sóla rychle unavila. Sóla hráče na bicí (je také malíř a vystavoval vedle Musseta a fotografie Pierra Lotiho) byla bravurní a hlučná. A potom Solal… výtečné…
Takzvaný nový jazz je ve skutečnosti mnohem staromódnější než to, co jsem slyšel tohoto večera.

23.6. Grange de Meslay
Rossini: Petite messe solenelle, dirigent Claude Panterne
Rossiniho si nijak zvlášť necením (až na předehru k Hedvábnému žebříku a Tarantelu), tohoto večera byl ale výborně proveden, především sopranistka Élizabeth Vidal a tenorista Donald Litaker (takový komický zjev s knírkem; scházel mu jen slamák) byli dobří. Dirigent pracoval zřejmě pečlivě a s velkou obětavostí… Oba klavíristé, Noël Lee a Christian Ivaldi (ale především Ivaldi) byli vynikající (velmi zajímavé bylo jejich sólo). Skladba sama je moc sympatická. Publikum bouřilo, ale ovace patřily především Natalii Stutzmann, která podle mého soudu nebyla nejzajímavější.

1. a 7.7. Flensburg a Neumünster
Bruckner: Symfonie č. 6, dirigent Christoph Eschenbach
Ještě nikdy jsem tuhle symfonii neslyšel a proto jsem poslouchal s obzvláštním zájmem. Eschenbach dirigoval velmi seriózně a citlivě. Šel jsem i na reprízu a nelitoval jsem. Pochopitelně to vyžaduje čas, aby se člověk do Brucknera pohroužil, ani dvakrát to nestačí, tím spíš, že mám poškozený sluch a po každém úseku díla hledám tóninu, a nenacházím ji. Je to k vzteku pro někoho, kdo měl absolutní sluch.

1.9. ostrov Hokaido
Bartók: Tři burlesky, Deszö Ránki
Schválně jsem si Burlesky poslechl, protože je studuju pro program s hudbou 20. století. Ránki je hraje dokonale a velmi vyrovnaně, pedál používá minimálně. Skoro bych začal žárlit. Zase jednou janáčkovský půvab.

19.9. cestou do Nagasaki
Janáček: Taras Bulba, dirigent Václav Neumann; Beethoven: Koncert č. 1 C dur, S. R., dirigent Christoph Eschenbach
Taras Bulba je jedinečné dílo. Jak se mu podařilo vystihnout tu atmosféru strašlivé doby zmatků a zvůle! A je to tak opravdové, že člověk jen žasne.
Beethoven byl natočen v Neumünsteru. Není to vůbec špatné a ani po koncertě jsem nebyl nespokojen. Nejlepší je kadence. Z pěti Beethovenových koncertů je mi tenhle nejmilejší. Tenhle a Schumann jsou mé zamilované koncerty.

září, Yokohama, na silnici do Kamakury
Britten: Rondo alla burlesca, Mazurka elegiaca; Stravinskij: Koncert pro dva klavíry, Vasilij Lobanov a S. R.
Zamračený deštivý den. Právě jsem s Natašou Žuravljovou přistál a sotva jsme nastoupili do auta, nasadili jsme tuhle kazetu, natočenou v Tours. Poslouchali jsme ji za doprovodu hluku z těch širokých silnic, po kterých jsme jeli. Myslím, že to docela ujde, hlavně Stravinského koncert se zvoněním, francouzskými zahradami a benátskými věžemi a fugou k hors d’œuvre. Také Britten dělá docela dobrý dojem.

8.10. Tokyo, záznam z koncertu
Liszt: Polonéza E dur, Nuages gris, Consolation E dur, Uherská raposdie č. 17, Scherzo a pochod, S. R. (příšerné!!)
Po takové nahrávce může člověk jen spustit paže a úplně   ztratit sebedůvěru. Až na Nuages gris je kompletně žalostná. Ale přesto to není zklamání, protože jsem si už během koncertu všiml, že jde všechno k ďasu a nedělal jsem si žádné naděje.

26.10. Tokyo, Studio Sony, nahrávka koncertů z Tokya a Nagasaki z roku 1986
Haydn: Sonáta Es dur č. 62, Schumann: Tři etudy podle Paganiniho capricií č. 4, 5 a 6, Brahms: Variace na Paganiniho téma, S. R.
Když jsem se rozhodl, že svěřím sestřih firmě Sony, vydali jsme se do studia (v gigantické budově velmi čilého a hlučného obchodního domu) a poslouchali jsme dvě a půl hodiny až do úplného vyčerpání. Zástupce firmy Sony se velmi vlichocoval a slíbil, že provede všechny mé požadavky. Po návratu do Moskvy jsem ale zjistil, že to byly jen plané sliby a nic nezměnil. Jeden z příkladů japonské přesnosti a svědomitosti, schované za japonským úsměvem.
Už se zkrátka stalo…
Je to výjimka, ale také zklamání.

listopad, Moskva
Tři klavíristé. Beethoven: Variace na Diabelliho, Taťána Nikolajeva; Beethoven:  Scherzo ze Sonáty Es dur op. 31 č. 3, Chopin: Nokturno Fis dur, Valčík As dur; Chopin-Liszt: Dvě parafráze na polské písně, Josef Hofmann; Bartók: V přírodě, Deszö Ránki
Dáma: Vůbec neví, co hraje. Taková tempa jsou o zdraví; zbytek je nudný a prozaický…
Hofmann: ohromující „perlivá“ hra. Škoda, že u Beethovena chybějí sforzata, která mám tak rád.
Ránki: Jak dílo tak interpretace se mi velmi líbily.

listopad, video (Vídeňská státní opera)
Rossini: Il viaggio a Reims, Montserrat Caballé, Piero Cappuccilli aj., dirigent Claudio Abbado
Rossini, Abbado, premiérový večer ve Vídeňské opeře (je to blázinec). Zvláštní dílo, brilantní a zábavné. Režie byla originální a pobavila, ale občas postrádala vkus. Zpěváci zpívali pořád koloratury a já těm kudrlinkám (hudebně) nerozumím. Možná, že to byla chyba dirigenta, že nasadil příliš rychlá tempa, a také italské tradice, kdy se všecko zpívá rychle se středozemním temperamentem.
Celkově to bylo zajímavé, ale zůstává pachuť nepoctivosti a nesolidnosti. Všechno proto, aby se to líbilo publiku, které mimochodem potleskem divadlo zrovna nebořilo.

28.11. zkouška doma
Theophil Richter: Kvartet F dur, Borodinovo kvarteto
Borodinci si nějak tatínkův kvartet zamilovali a rozhodli se, že ho zařadí do repertoáru. Velmi mě to dojalo, protože to myslí poctivě a objektivně. Mám tu skladbu rád pro její půvab nevyumělkovanost, to jsou kvality, které byly tatínkovi vlastní.

1.12.
Bach: Partita č. 4 D dur, Brahms: Intermezzo A dur op. 118 č. 2
James Ambrose, klavírista z Bostonu
Mladý klavírista mi poslal nahrávku a poprosil mě o posouzení… Bude těžké mu odpovědět. Bach (geniální partita): silné prsty, zvuk. Přehnaně expresivně frázuje. Pochopitelně kašle na repetice. Allemande je příliš pomalu, ale … zjevně ji má rád a vcelku je ta věta přirozená. Brahms: příliš zvuku (pocit monotónnosti), a proč je všechno affetuoso?

12.12. Vídeň, nahrávka koncertu ze 6.12. v Puškinově muzeu
Franck: Klavírní kvintet f moll, Borodinovo kvarteto a S. R.
Tahle nahrávka… se dá poslouchat.
A to dílo + + + + +!!!

16.12. Volksoper ve Vídni
Eugen d’Albert: Nížina
Tato slavná opera klavíristy a skladatele je vynikající dílo a je jen správné, že se na ni nezapomíná. Nástup Eberharda Waechtera na post ředitele Volksoper v tomhle divadle hodně změnil. Je vidět, že je tu teď dobrý soubor a že se pracuje pořádně. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat; divadlo je plné.
Byl jsem tím večerem nadšen.

18.12. Vídeňská státní opera
Massenet: Manon; Edita Gruberová, dirigent Ádám Fischer
Jako ve Státní opeře vždycky, je všechno zaměřeno jen na hvězdy, tady na Gruberovou, která byla v roli „rokokové kokoty“ brilantní, ale zpočátku ne dost spontánní. Ponellova inscenace je poměrně zdařilá (jsou vidět čtyři svícemi osvětlené sály kasina současně).
Znám tuhle operu skoro zpaměti a byl jsem rád, že jsem ji dnes mohl vidět.

25.12. Volksoper ve Vídni
Lehár: Země úsměvů
Zase jeden příjemný večer v Lidové opeře. Opereta (kterou jsem neznal) je půvabná. Byla napsána ve třicátých letech, tedy po Puccinimi, Richardu Straussovi et consorts. Tyhle čínské „úsměvy“ jistě nevzbuzují sympatie a radši tomu nevěříme, ale v dějinách i dneska je tolik podobných příběhů.
Tenor nemohl být lepší, uvolněný, svěží hlas. I ostatní zpěváci byli výteční. Všechno to bylo vkusné. Pěkná exotická inscenace.

(pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv