Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (52)

Deníky o hudbě (33)

22. 1. 1994 Tokio
Představení divadla No: Pád do propasti; Kurt Weill: Přitakávač (libreto Bertolt Brecht)
Divadlo No je něco úplně zvláštního, pro Evropana podivného a cizího, ale svou krásou a konvencemi je to zcela výjimečné. Jako už dřív, byl jsem i tentokrát hluboce dojat originálními rytmy a sprechgesangem. Kostýmy odpovídají jiným kritériím krásy a nevím, jak bych se k nim vyjádřil. Je to svého druhu něco absolutního.
Ale v druhé půli večera dávali tuhle ohavnou Weillovu operu, která patří do popelnice. Je to urážka umění. Japonci se velmi snažili, ale vylezl z toho jen chumel banalit…

24. 2. Okayama, nahrávky
Bach: Francouzská suita č. 2 c moll, S. R. (nahrávky z Budapešti Stradivarius a z Rolandsecku Philips)
Tohle opravdu není špatné, jak to z Budapešti, tak to z Rolandsecku. Aspoň jak já to slyším. Co tomu řeknou ostatní, nevím. Vzpomínám si, že mi před dlouhou dobou Annie Fischer po jednom koncertě v Budapešti na rovinu řekla, že se jí to nelíbilo, a určitě právem. Je dobře, když má někdo odvahu takhle z očí do očí říci pravdu. Já to vždycky neumím. Tahle suita je extrémně těžká; konečně to začíná vypadat k něčemu.

Kjótó, nahrávka
Bach: Toccaty č. 1 d moll a č. 7 G dur, S. R. (nahrávka Philips)
Kupodivu na mě obě toccaty udělaly dobrý dojem. Možná proto, že jsem je dlouho nehrál, a tu hudbu jsem zapomněl, takže se mi zdálo, že neposlouchám sebe, ale nějakého jiného klavíristu. Tak to bude.

1. 3. nahrávka
Grieg: Lyrické kusy, S. R.
Lyrické kusy jsem letos hrál hodně a s takovým potěšením, že mi přijde zatěžko si tu nahrávku poslechnout. Nemám k tomu zkrátka chuť. Přesto jsem to udělal, z profesionálního zájmu, ale bez radosti a vůbec jsem nezaznamenal Griegovu svěžest.
Všechno je tak nějak v pořádku, ale totálně nezajímavé. Představuju si ty nepříjemné debaty, kterým budu kvůli téhle desce zase vystaven. Mrzutá situace.

2. 3. kazeta z koncertu v Kjótu
Grieg: Svatba na Troldhaugenu, S. R.
Nebyl jsem si jist, jestli v téhle skladbě neustále nerozmazávám tóny (15 nebo 19krát). Přesto jsem se odhodlal si nahrávku z posledního svého koncertu v Kjótu poslechnout, mám ho ještě v dobré paměti. Nahrávka se mi líbila, žádný falešný tón jsem tam neslyšel. Ale možná mě šálí sluch? V tomhle věku je možné všecko.

3. 5. Hamburk, Státní opera
Prokofjev: Popelka; režisér: John Neumeier, scéna: Jürgen Rose
Sled hudebních čísel úplně změněn; choreograf se choval k partituře podle svého. V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že choreografie charakterních tanců byla talentovaná. Právem ohlásili Popelku jako balet od Neumeiera. Všechno důsledné, až na hudbu, ta byla použita jen jako materiál. Bez kapky studu tenhle Neumeier triumfuje a nechá se oslavovat nad troskami Prokofjevovy nádherné partitury. Kdy už ta svévole – mezitím se stala zvykem – konečně vezme za své? Nebyla ale obětována jen hudba, také příběh. Popelka neztratí střevíček. Stačí, že sedí na stromě. A kromě toho je Popelka, podle choreografových poznámek v programu, „Kordélie a Hamlet, a taky Anna Franková“…! Rozčiluje mě, že se odnikud neozval protest. Dnes se utrácí obrovské sumy na takové sprosťárny, v kterých navíc hrají, zpívají a tančí vynikající umělci. Vynikající umělecká díla se vystavují vandalismu režisérů bez talentu, kteří na to nemají vůbec právo.
Asi bude lepší, když už do opery a divadla vůbec nebudu chodit.

7. 5. Berlín, Filharmonie
Schumann: 2. symfonie C dur, dirigent Kurt Masur
V první části koncertu jsem hrál Mozartův Koncert Es dur KV 271, a asi ne úplně špatně.
Masur dirigoval báječně. Schumannova symfonie byla zahrána se skutečným nadšením a precizně, a já vím, že to není snadné. Byl jsem dílem i jeho provedením velmi dojat, bylo to provedení zcela ve skladatelově duchu.

září, ve vlaku z Kasselu do Mnichova, nahrávka koncertu z Wildbad Kreuthu
Max Reger: 12 variací a fuga na Beethovenovo téma op. 86 pro dva klavíry, Andreas Lucewicz a S. R.
Už dávno jsem chtěl Regerovy Variace hrát. S Gavrilovem z toho nic nebylo, ještě horší to bylo s Alexandrem Slobodjanikem…
Mé rozhodnutí hrát s Andreasem Luczewiczem vyvolalo u Niny Dorliac protesty a u Nataši Gutman námitky. Ale práce ukázala, že jsem měl pravdu já.
Hráli jsme Regerovy Variace na Kaganově festivalu. Napoprvé to bylo opravdu velmi dobré a všechny rouhačské hlasy o Andreasově údajně ošklivém a tvrdém tónu jsme umlčeli.
Ale přesto si myslím, že je trochu brzo na to, aby tahle nahrávka vyšla, i když je Nina pro. Jsem přesvědčen, že to na dalších koncertech zahrajeme ještě lépe.

25. 11. nahrávka
Hugo Wolf: Corregidor, 1. dějství, dirigent Gerd Albrecht, Lucas – Dietrich Fischer-Dieskau
Nelíbilo se mi to… Hudba mi připadá druhořadá a nezajímavá. Když se někdo pokouší uplatnit wagnerovské principy v komické opeře, vždycky něco nehraje. Stejně jako v Lazebníku bagdadském Petera Cornelia… V té Humperdinckově pohádce je to mnohem živější a zajímavější. Ani jsem si nedokázal poslechnout další jednání. Ale za to můžou nahrávka, můj gramofon a moje uši.

Albano Terme, nahrávka kolekce Philipsu
Brahms: Variace na Paganiniho téma (dva sešity), S. R.
Bylo by bývalo lépe, kdyby tahle nahrávka nevyšla… Jednání firmy Philips, zveřejnění řady mých (údajně mnou autorizovaných) nahrávek s faksimile mého podpisu na přebalu – nahrávek, které jsem nikdy neslyšel, to je víc než pochybné… Je to prostě skandál.
Jak k tomu došlo? To je tajemství. Pro mě… Ať je to, jak je to, ten Brahms je amatérský snímek, neprofesionální: Když jsem hrál silně, tak to na mixážním pultu stáhli atd… A interpretace taky není uspokojivá. Druhý sešit je o něco lepší.

prosinec, Asolo, videokazeta
Richard Strauss: Rosenkavalier, dirigent Carlos Kleiber, Maršálka – Gwyneth Jones, Octavian – Brigitte Fassbaender, Sofie – Lucia Popp, Ochs – Manfred Jungwirth, Faninal – Benno Kusche, Tenor – Francisco Araiza, režie Otto Schenk
Poprvé jsem tuhle operu viděl na jevišti ve Vídni. Seděl jsem v lóži, vlevo nebo vpravo, podle toho, odkud se to pojmenovává (pořád si to pletu) a viděl jsem celý orchestr. Maršálku zpívala Hilde Zadek, Octaviana Irmgard Seefried.
Podruhé to bylo nezapomenutelné představení v Salcburku, dirigoval Karajan (a nedopustil straussovská rubata). V obsazení byly Elisabeth Schwarzkopf, Sena Jurinac a Anneliese Rothenberger.
Potřetí v Londýně s Lisou della Casa. Průměrné.
Počtvrté v Mnichově se stejným obsazením jako teď na videu, s Carlosem Kleiberem u pultu. Gwyneth Jones mě uchvátila, jako zpěvačka i jako herečka; Fassbaender je pořád přesvědčivá (jaká škoda, že se k divadlu obrátila zády). Lucia Popp se mi nelíbila.
Vynikající inscenace, ale také Schenk se chce stáhnout a vytýkají mu, že je staromódní. Kleiber diriguje, jako by si hrál. Ať dělá, co dělá, všechno se mu daří. Je to ohromující.

prosinec, Milán, La Scala
Wagner: Valkýra; Siegmund – Plácido Domingo, Sieglinde – Waltraud Meier atd., dirigent Riccardo Muti
Talentovaný Riccardo Muti se odvážil předvést ve Scale Valkýru. Šlo to dobře a po druhém dějství jsem za ním šel do šatny, abych mu gratuloval k úspěchu. Přišlo tam mnoho lidí, aby mu vzdali čest. Falešná a oficiální nálada, typické divadlo. Ale to není důležité.
Dokonalý úspěch. Hudebně a pěvecky bylo všechno patřičně na výši, seriózní a poctivé. Domingo pochopitelně není wagnerovský hrdina, ale je to velký umělec. Ostatní řádně studovali role a je těžké hledat na něčem takovém mouchy.
Přesto se mi to všechno zdálo tak nějak cizí, hlavně režie [Andre Engel], která se k hudbě moc nehodila, i když byla poctivě promyšlená. Ale nebylo to to, co by si Wagner přál. Bylo to zajímavé, ale ne to pravé.

duben 1995 (někde na cestách)
Haydn: Sonáta č. 14 F dur , S. R. (nahrávka koncertu ve Wildbad Kreuth v červnu 1994)
Poslední dobou vyšlo tolik mých nahrávek, že už se jich ani nedopočítám… Vůbec se mi to nelíbí. Takové množství všechno znehodnocuje. A pak se ještě K. a M. přidají k téhle vlně a snaží se mě všude a všemožně natáčet. Možná to je dobré, ale proč tolik? A já? Když ani nemám čas si to sám poslechnout?

Pinneberg
Maria Callas, film Tonyho Palmera
Takový film o velké umělkyni je mnohonásobný hřích. Víc se zabývá jejím životem než jejím uměním. Vzniká tak něco nesmyslného a prozaického. Setkáváme se s jejími manžely Meneghinim a Onassisem, a dokonce s Winstonem Churchillem. Ale svědectví Di Stefana (už byl hodně starý), Viscontiho a Zefirelliho vítám, ta jsou zajímavá.
Na závěr je vidět Vasso Devetsi, jak vystupuje z letadla a nese urnu s jejím popelem. Nevkusněji už to snad ani nejde.
Sled scén a vůbec struktura filmu jsou nedůsledné. Je to bohužel jen řada nudných sekvencí, v nichž hrdinku obklopují novináři a fotografové. Callas je filmována pořád stejným způsobem, v popředí je hlavně její afektované chování, a pořád má na sobě stejnou, ne právě slušivou toaletu. Scén, ve kterých zpívá, je málo a jsou to jen útržky. Jen modlitba Tosky je tam celá.
Ten film dělali hudlaři, takového tématu nebyli hodni.
Poslední Mariina slova, když jsem opouštěl po své jediné návštěvě její pařížský byt (s Jacquesem a Christianem) a scházel jsem po schodech, byla: „Nezapomeňte na mě a nepřetrhněte pouto, které nás spojuje…“ Ale přesto se přetrhlo. – Amen. –

někde, nahrávka koncertu ve vídeňském Konzerthausu 1993
Saint-Saëns: Koncert č. 2 g moll op. 22, S. R., dirigent Oleg Caetani
Hrál jsem ten koncert tehdy poprvé, myslím, že je extrémně těžký a pokud jde o virtuozitu, hodně choulostivý, ale hudebně velice půvabný…
Měl jsem z toho strach, ale když jsem slyšel nahrávku, zjistil jsem, že to napoprvé „na starého muže nebylo tak špatné“ (citát Vladimira Horowitze, když zahrál – špatně – první Chopinovo Scherzo).
Caetani pochopitelně moc zajímavý není a rytmicky je celkem formální. Není to nahrávka pro zveřejnění.

28. 6. Paříž
Hlas duše, portrét Dietricha Fischera-Dieskaua, film Bruna Monsaingeona
Kdo film uvidí, pochopí, k čemu se ten velký umělec za svůj život dopracoval. Je to zcela výjimečné a skoro neuvěřitelné.
Režisér Bruno Monsaigneon odvedl tu obtížnou práci kolosálně. Podařilo se mu sjednotit všechny dosažitelné dokumenty různých období, takže poskytují představu o šíři Dieskauových aktivit, nejprve v opeře, potom jako písňového interpreta.
Jsou tam výňatky z nádherných provedení Mozartových oper (Don Giovanni), z Verdiho (markýz Posa), Wagnera (Wolfram, Hans Sachs) a Richarda Strausse (Mandryka v Arabelle). Především ale skvělý Verdiho Falstaff. Nedá se to všechno vypočítat.
Jaké jsou to vynikající, skvěle nasvícené scény, když je vidět v detailu pěvcova oduševnělá tvář při zpěvu! Řekněme rovnou, že tenhle film vyčerpává všechno, co mohlo být řečeno: od rad pro Julii Varady, kterou doprovází na klavíru při árii Verdiho Amélie, až k radostné inscenaci Figarovy svatby; od závěrečné scény Dona Giovanniho až k duetu Leara a Kordélie (s Varady) v opeře Ariberta Reimanna.
Fischer-Dieskau hovoří hodně o své cestě ke zpěvu, o svém uměleckém zrání, o zvláštnostech při zpívání Wagnera, který žádá dokonalou integraci do orchestrálního pletiva, a zvláště o Schubertovi s mnoha názornými příklady a o Bachovi.
Vystupuje tam celá řada dirigentů, s nimiž spolupracoval (Furtwängler, Solti a Böhm), klavíristé (Pollini, Brendel, Gerald Moore, Barenboim). A také je natočen, jak sám diriguje – a velmi přesvědčivě – na zkoušce Schubertovu symfonii, jak maluje a jak učí.
Pro mě osobně je v tom jeden problém: Zdá se mi skoro nemožné slyšet a vidět tolik hudby najednou.
Přestože jsem se snažil, nepodařilo se mi to všechno pojmout. Myslím, že je to chyba Bruna Monsaingeona.
Bruno, všeho s mírou!

říjen, Paříž
Rudolf Nurejev (životopisný dokumentární film)
Moc se mi líbila část o dětství v Baškirii, o začátku kariéry v Leningradu s příspěvky jeho učitelky a Nataši Dudinské (od té doby, co přestala tančit, pořádně přibrala), o jeho útěku za hranice a jeho úspěších; i epizoda s půvabnou Margot Fonteyn.
Nejsem žádný velký Nurejevův obdivovatel, jako baletu vůbec, ale musím uznat, že se v druhé polovině filmu, po příšerné Dámě s kaméliemi na hudbu Lisztovy Sonáty h moll, projevil jako velmi talentovaný choreograf. Jeho choreografie jsou hudebně autentické, s tím se člověk setkává málokdy. Velmi se mi líbilo adagio z Louskáčka, Stravinského Apollon a múzy a Schönbergův Pierrot lunaire. Celkově to byl zajímavý životopis.

kazeta koncertu v Tokiu
Mozart: Koncert B dur KV 456, S. R., dirigent Rudolf Baršaj
To je dobré, hlavně druhá a třetí věta. Mohu to autorizovat k vydání a Baršajovi v tomto smyslu napíšu. S ním se vždycky dalo seriózně pracovat. Ale bohužel není snadné najít společné termíny.

2. listopadu
David Oistrach, národní umělec? film Bruna Monsaigneona
Tenhle Monsaigneonův film se mi líbil ještě víc než ten o Fischeru-Dieskauovi. Není tak přecpaný a je z toho cítit režisérova láska k tématu. Od začátku nás polapí zlatý hlas houslí v rukou velkého umělce. Ani ve snu by si člověk nedokázal představit takhle krásný tón. Na světě neexistuje nic srovnatelného.
Ve filmu je hodně hudby: úryvky z Čajkovského Houslového koncertu, výtečně interpretovaného (každý tón, i ty v těch nejrychlejších pasážích, je dokonale artikulován a je všechno slyšet, všechno je absolutně poctivé, žádné vychloubání); ta šíleně těžká kadence ze Šostakovičova Druhého koncertu; malé skladby pro housle. Celek je hudebně velmi rozmanitý, ale v Oistrachových rukou je to jednotné a uvedené v bezvadnou souvislost.
Vidíme zcela mladého Oistracha jako žáka Stoljarského v Oděse (také operu a přístav), před a po soutěži v Bruselu; také vidíme jeho ženu Tamaru Rotarjovou (byla, mimochodem, žačkou mého otce), syna Igora, který se s věkem velmi změnil a hovoří jako otec.
Oistrachův žák Gidon Kremer, na sebe příliš upozorňuje; jeho vyprávění se mi nelíbilo.
Svědectví Gennadije Rožděstvenského je velmi vyvážené a zevrubné. Škoda, že je tak ošklivý…
Ale Yehudi Menuhin svým vyprávěním opravdu strhne, tak opravdové a vřelé je jeho přátelství k velkému hudebníkovi.
Také Rostropovič přichází se svou troškou do mlýna. Jako obvykle, ať mluví, nebo hraje, tryská z něj temperament.
Také se ve filmu objeví fotografie z premiéry Šostakovičovy Houslové sonáty, na které je skladatel s Oistrachem a se mnou. Vzpomínám si, že když jsme skončili, táhli jsme Dmitrije Šostakoviče na pódium, aby se poděkoval, a on nám pošeptal: „Bojím se, že to bude skandál, bude to skandál.“ Měl strach, že propadne. Všechny ty dokumenty – jejich hledání a řazení muselo si pro jejich jedinečnost vyžádat hodně přemýšlení – jsou v celé vynikající přísné struktuře filmu sestaveny s fantazií. Ale hlavní věc je zázrak David Oistrach a jeho hudba. Zůstane největším světovým houslistou. Nesrovnatelným. Jsem tak šťasten, že jsem s ním mohl hrát!
P. S. Samozřejmě že jsou ve filmu narážky na obtíže, s jakými se setkávali umělci v sovětském režimu, na nebezpečí, která hrozila, na nátlak, kterému byli vystavováni (stranická příslušnost atd.). Pravda zůstane pravdou, ale to je podle mého názoru koneckonců tváří v tvář takovému hudebnímu obru vedlejší. Poděkujme režisérovi, že vytvořil takový skvělý film.

11. 11. 1995, nahrávka koncertu z roku 1978 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře
Hindemith: Sonáty pro housle a klavír č. 1 E dur, č. 2 d moll, č. 3 e moll, č. 4 C dur; Oleg Kagan a S. R.
Překvapení, tahle kazeta, a radost! Od prvního tónu jsem tou hudbou zaujat, úplně jsem na ni zapomněl. A taková svěžest a virtuozita interpretace! Jaký byl Oleg vynikající houslista! Myslím, že vydání můžu autorizovat…
Hráli jsme tenkrát ty sonáty teprve počtvrté. Potom už nikdy. Proč? Prostě proto, že byly jiné koncerty, s jinými programy; a pak Oleg opustil tento svět.

* * *

Na závěr našeho seriálu
Soustavné deníkové zápisky zde končí. 1. srpna 1997 opustil tento svět i Svjatoslav Richter. Kromě postřehů na základě vlastních hudebních zážitků, poznámek o vlastní práci, sebekritických i kritických úvah v těchto denících, vedených v letech 1970–1995, si mezi roky 1940 a 1995 vedl záznamy o všech svých vystoupeních a jejich programech. Během padesáti pěti let aktivní kariéry Svjatoslava Richtera činí celkový součet jednotlivě provedených skladeb (to jest včetně repríz) závratnou sumu 27 000 na téměř 3 600 koncertech na tisíci různých místech. Znamenalo to někdy až sto vystoupení za rok a dokonce i víc, a každoročně přibylo kolem dvaceti nově nastudovaných děl. Z toho 833 skladeb (drobných i velkých děl) hrál za život alespoň jednou (s výjimkou posledních let života) zpaměti. Je třeba také připočíst asi 600 písní, při nichž Richter doprovázel různé pěvce.

Richterova aktivita byla značná už v letech 1930–1937, i když tehdy vystupoval převážně při soukromých příležitostech, jako doprovazeč zpěváků, v klubech, rekreačních střediscích a dělnických kulturních zařízeních, převážně v Oděse a okolí. Působil také jako korepetitor a v této funkci hrál například cca 37krát klavírní sólo v Glazunovově baletu Raymonda. V letech 1934–1937 uskutečnil množství vystoupení v kolchozech a vojenských kasárnách.

„Můj první opravdový koncert se konal v Ústředním paláci inženýrů v Oděse 19. března 1934, s čistě chopinovským programem,“ zaznamenal si Svjatoslav Richter.

Během války absolvoval roku 1943 koncerty v lazaretech a u armádních posádek (Archangelsk, Molotovsk [dnes Severodvinsk], Murmansk).

První koncert Richterův v zahraničí se – podle jeho vlastních záznamů – uskutečnil 5. května 1950 v Teplicích v Čechách, téhož roku však především vystoupil na festivalu Pražské jaro – 23. května s Českou filharmonií za řízení Kyrila Kondrašina (Mozart: Klavírní koncert d moll, Schumann: Koncertní skladba op. 92, Brahms: Klavírní koncert B dur), a 29. května v recitálu s díly Čajkovského, Musorgského a Rachmaninova. „Svjatoslav Richter nejenže zvládl technicky obtížné úkoly skladeb, ale ukázal na nich, do jaké bohatosti výrazu, hloubky a citu dovede rozvinouti svou hru. Jeho umění strhlo přeplněnou Smetanovu síň k bouřlivým ovacím sovětskému umělci,“ napsalo Rudé právo.

V Richterových programech se nejčastěji objevovali skladatelé: Chopin, Rachmaninov, Debussy, Beethoven, následovali Prokofjev a Schumann a těsně za nimi Bach a Brahms. Nejčastěji hranou skladbou bylo Rachmaninovovo Preludium gis moll op. 32 č. 12, které hrál 319krát.

Poslední recitál uskutečnil Svjatoslav Richter 30. března 1995 v Lübecku s programem tří Haydnových sonát a Variacemi a fugou na Beethovenovo téma Maxe Regera.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová