Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (52)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

prosinec, Asolo, videokazeta
Richard Strauss: Rosenkavalier, dirigent Carlos Kleiber, Maršálka – Gwyneth Jones, Octavian – Brigitte Fassbaender, Sofie – Lucia Popp, Ochs – Manfred Jungwirth, Faninal – Benno Kusche, Tenor – Francisco Araiza, režie Otto Schenk
Poprvé jsem tuhle operu viděl na jevišti ve Vídni. Seděl jsem v lóži, vlevo nebo vpravo, podle toho, odkud se to pojmenovává (pořád si to pletu) a viděl jsem celý orchestr. Maršálku zpívala Hilde Zadek, Octaviana Irmgard Seefried.
Podruhé to bylo nezapomenutelné představení v Salcburku, dirigoval Karajan (a nedopustil straussovská rubata). V obsazení byly Elisabeth Schwarzkopf, Sena Jurinac a Anneliese Rothenberger.
Potřetí v Londýně s Lisou della Casa. Průměrné.
Počtvrté v Mnichově se stejným obsazením jako teď na videu, s Carlosem Kleiberem u pultu. Gwyneth Jones mě uchvátila, jako zpěvačka i jako herečka; Fassbaender je pořád přesvědčivá (jaká škoda, že se k divadlu obrátila zády). Lucia Popp se mi nelíbila.
Vynikající inscenace, ale také Schenk se chce stáhnout a vytýkají mu, že je staromódní. Kleiber diriguje, jako by si hrál. Ať dělá, co dělá, všechno se mu daří. Je to ohromující.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

prosinec, Milán, La Scala
Wagner: Valkýra; Siegmund – Plácido Domingo, Sieglinde – Waltraud Meier atd., dirigent Riccardo Muti
Talentovaný Riccardo Muti se odvážil předvést ve Scale Valkýru. Šlo to dobře a po druhém dějství jsem za ním šel do šatny, abych mu gratuloval k úspěchu. Přišlo tam mnoho lidí, aby mu vzdali čest. Falešná a oficiální nálada, typické divadlo. Ale to není důležité.
Dokonalý úspěch. Hudebně a pěvecky bylo všechno patřičně na výši, seriózní a poctivé. Domingo pochopitelně není wagnerovský hrdina, ale je to velký umělec. Ostatní řádně studovali role a je těžké hledat na něčem takovém mouchy.
Přesto se mi to všechno zdálo tak nějak cizí, hlavně režie [Andre Engel], která se k hudbě moc nehodila, i když byla poctivě promyšlená. Ale nebylo to to, co by si Wagner přál. Bylo to zajímavé, ale ne to pravé.

duben 1995 (někde na cestách)
Haydn: Sonáta č. 14 F dur , S. R. (nahrávka koncertu ve Wildbad Kreuth v červnu 1994)
Poslední dobou vyšlo tolik mých nahrávek, že už se jich ani nedopočítám… Vůbec se mi to nelíbí. Takové množství všechno znehodnocuje. A pak se ještě K. a M. přidají k téhle vlně a snaží se mě všude a všemožně natáčet. Možná to je dobré, ale proč tolik? A já? Když ani nemám čas si to sám poslechnout?

Pinneberg
Maria Callas, film Tonyho Palmera
Takový film o velké umělkyni je mnohonásobný hřích. Víc se zabývá jejím životem než jejím uměním. Vzniká tak něco nesmyslného a prozaického. Setkáváme se s jejími manžely Meneghinim a Onassisem, a dokonce s Winstonem Churchillem. Ale svědectví Di Stefana (už byl hodně starý), Viscontiho a Zefirelliho vítám, ta jsou zajímavá.
Na závěr je vidět Vasso Devetsi, jak vystupuje z letadla a nese urnu s jejím popelem. Nevkusněji už to snad ani nejde.
Sled scén a vůbec struktura filmu jsou nedůsledné. Je to bohužel jen řada nudných sekvencí, v nichž hrdinku obklopují novináři a fotografové. Callas je filmována pořád stejným způsobem, v popředí je hlavně její afektované chování, a pořád má na sobě stejnou, ne právě slušivou toaletu. Scén, ve kterých zpívá, je málo a jsou to jen útržky. Jen modlitba Tosky je tam celá.
Ten film dělali hudlaři, takového tématu nebyli hodni.
Poslední Mariina slova, když jsem opouštěl po své jediné návštěvě její pařížský byt (s Jacquesem a Christianem) a scházel jsem po schodech, byla: „Nezapomeňte na mě a nepřetrhněte pouto, které nás spojuje…“ Ale přesto se přetrhlo. – Amen. –

někde, nahrávka koncertu ve vídeňském Konzerthausu 1993
Saint-Saëns: Koncert č. 2 g moll op. 22, S. R., dirigent Oleg Caetani
Hrál jsem ten koncert tehdy poprvé, myslím, že je extrémně těžký a pokud jde o virtuozitu, hodně choulostivý, ale hudebně velice půvabný…
Měl jsem z toho strach, ale když jsem slyšel nahrávku, zjistil jsem, že to napoprvé „na starého muže nebylo tak špatné“ (citát Vladimira Horowitze, když zahrál – špatně – první Chopinovo Scherzo).
Caetani pochopitelně moc zajímavý není a rytmicky je celkem formální. Není to nahrávka pro zveřejnění.

28. 6. Paříž
Hlas duše, portrét Dietricha Fischera-Dieskaua, film Bruna Monsaingeona
Kdo film uvidí, pochopí, k čemu se ten velký umělec za svůj život dopracoval. Je to zcela výjimečné a skoro neuvěřitelné.
Režisér Bruno Monsaigneon odvedl tu obtížnou práci kolosálně. Podařilo se mu sjednotit všechny dosažitelné dokumenty různých období, takže poskytují představu o šíři Dieskauových aktivit, nejprve v opeře, potom jako písňového interpreta.
Jsou tam výňatky z nádherných provedení Mozartových oper (Don Giovanni), z Verdiho (markýz Posa), Wagnera (Wolfram, Hans Sachs) a Richarda Strausse (Mandryka v Arabelle). Především ale skvělý Verdiho Falstaff. Nedá se to všechno vypočítat.
Jaké jsou to vynikající, skvěle nasvícené scény, když je vidět v detailu pěvcova oduševnělá tvář při zpěvu! Řekněme rovnou, že tenhle film vyčerpává všechno, co mohlo být řečeno: od rad pro Julii Varady, kterou doprovází na klavíru při árii Verdiho Amélie, až k radostné inscenaci Figarovy svatby; od závěrečné scény Dona Giovanniho až k duetu Leara a Kordélie (s Varady) v opeře Ariberta Reimanna.
Fischer-Dieskau hovoří hodně o své cestě ke zpěvu, o svém uměleckém zrání, o zvláštnostech při zpívání Wagnera, který žádá dokonalou integraci do orchestrálního pletiva, a zvláště o Schubertovi s mnoha názornými příklady a o Bachovi.
Vystupuje tam celá řada dirigentů, s nimiž spolupracoval (Furtwängler, Solti a Böhm), klavíristé (Pollini, Brendel, Gerald Moore, Barenboim). A také je natočen, jak sám diriguje – a velmi přesvědčivě – na zkoušce Schubertovu symfonii, jak maluje a jak učí.
Pro mě osobně je v tom jeden problém: Zdá se mi skoro nemožné slyšet a vidět tolik hudby najednou.
Přestože jsem se snažil, nepodařilo se mi to všechno pojmout. Myslím, že je to chyba Bruna Monsaingeona.
Bruno, všeho s mírou!

Dietrich Fischer-Dieskau a Svjatoslav Richter (foto archiv)
Dietrich Fischer-Dieskau a Svjatoslav Richter (foto archiv)

říjen, Paříž
Rudolf Nurejev (životopisný dokumentární film)
Moc se mi líbila část o dětství v Baškirii, o začátku kariéry v Leningradu s příspěvky jeho učitelky a Nataši Dudinské (od té doby, co přestala tančit, pořádně přibrala), o jeho útěku za hranice a jeho úspěších; i epizoda s půvabnou Margot Fonteyn.
Nejsem žádný velký Nurejevův obdivovatel, jako baletu vůbec, ale musím uznat, že se v druhé polovině filmu, po příšerné Dámě s kaméliemi na hudbu Lisztovy Sonáty h moll, projevil jako velmi talentovaný choreograf. Jeho choreografie jsou hudebně autentické, s tím se člověk setkává málokdy. Velmi se mi líbilo adagio z Louskáčka, Stravinského Apollon a múzy a Schönbergův Pierrot lunaire. Celkově to byl zajímavý životopis.

kazeta koncertu v Tokiu
Mozart: Koncert B dur KV 456, S. R., dirigent Rudolf Baršaj
To je dobré, hlavně druhá a třetí věta. Mohu to autorizovat k vydání a Baršajovi v tomto smyslu napíšu. S ním se vždycky dalo seriózně pracovat. Ale bohužel není snadné najít společné termíny.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3