Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (7)

S Ninou Dorliacovou jsem koncem války začal hodně vystupovat. Když jsem přišel roku 1937 na konzervatoř, zemřel právě jeden klarinetista. Neměl církevní pohřeb, ale byl uspořádán vzpomínkový koncert na jeho památku, na kterém jsem byl. Nakonec zpívala jedna zpěvačka Griegovu Solvejžinu píseň. Až se mi zatajil dech, jak ta zpěvačka byla krásná, skutečně výjimečně, pravá princezna. Ptal jsem se lidí kolem: „Kdo to je? Kdo ji zná?“ Řekli mi to. Byla to Nina Dorliacová a při podobných příležitostech zpívala často. Sama to komentovala: „Já jsem něco jako bába plačka.“Otec Niny Lvovny Dorliacové se narodil v Rusku, po dědečkovi z jeho strany ale v sobě měla francouzskou krev. Přišel do Ruska z Toulouse a usadil se tu. Už nevím za jakých okolností, protože Nina o tom nerada mluvila. Byla to jedna z těch věcí, kterými se člověk nechlubí; bylo nebezpečné se o nich zmiňovat. Zemřel každopádně před revolucí. „Zaplať Bůh,“ řekla Nina, protože by si to s ním jistě vyřídili. 

Matka Xenia Nikolajevna byla svého času velkou wagnerovskou zpěvačkou. Když jsem se s ní seznámil, vedla vynikající třídu na moskevské konzervatoři. Ona sama měla předky francouzské a německé. Na Nině jsou francouzské kořeny znát, i když trvá na tom, že je Ruska, protože je právě tak umíněná jako má sklon k nacionalismu. A přirozeně miluje Sankt Petěrburg – který já nenávidím. Narodila se tam a Glazunov tam objevil její čistý hlas. Dostala dobrou školu své matky a stala se skutečně výtečnou zpěvačkou.

Dirigent Nikolaj Anosov – byl to otec Gennadije Rožděstvenského – mě přivedl k tomu, abych ji doprovázel a od roku 1945 jsme tedy spolu vystupovali. Až do roku 1961, kdy zpívat přestala, jsme uskutečnili nespočetné koncerty. Prováděli jsme přirozeně ruskou hudbu, ale také Debussyho a Ravela, které zpívala bezvadnou francouzštinou, a spoustu německých písní, které bylo zakázáno zpívat v originále a v Sovětském svazu byly prakticky neznámé. Hugo Wolf byl dokonce úplně ignorován, a když ho Nina Lvovna poprvé dala na program jednoho recitalu v Moskvě, přišlo jen málo lidí.

Ani Schubert se moc nehrál a nezpíval, skromné místo zaujímal jen v repertoáru klavíristů. Rádi hráli jeho impromptus a eventuálně fantazii Poutník, ale například sonáty pravděpodobně nikdo z nich ani neslyšel. Ale to se stávalo i na západě, například Arthur Schnabel také Schuberta ignoroval. Byl jsem v Sovětském svazu první, kdo jeho sonáty hrál, a když jsem s nimi začal, považovali mě za blázna. Starší profesoři říkali: „Proč hrajete toho Schuberta? Co je to za nápad? Něco tak nudného. Když už, tak hrajte radši Schumanna.“

Já ale nehraju pro publikum. Hraju pro sebe, a jsem-li spokojen já, je spokojeno také publikum. Když hraju, jsou všechny mé smysly upnuty k dílu, na publikum nebo úspěch nemyslím. Pokud s ním navážu kontakt, tak jedině prostřednictvím díla. Otevřeně a trochu hrubě řečeno – publikum mě nezajímá. Nemusí se kvůli tomu urážet. Aby mi nebylo špatně rozuměno; znamená to jen, že publikum nepotřebuju. Je to, jakoby mezi ním a mnou stála zeď. A čím ho vnímám, tím lépe hraju.

Můj první schubertovský koncert měl opravdu velký ohlas. Nejen v Moskvě, ale také později v Paříži. Koncert se konal v paláci de Chaillot a pořadatelé se báli, že na takový program moc lidí nepřijde. Mýlili se, bylo to výborné. Nechtěl jsem nic jiného, než hrát dobrou hudbu.

S Ninou jsme tehdy dávali Schuberta, Schumanna a Brahmse často. Ale měl jsem také příležitost objevit svět ruské písně. Roku 1946 jsem se k ní nastěhoval, protože jsem pořád ještě neměl vlastní byt. Nina měla dvě maličké místnůstky v obecním bytě, kde ještě žil další pár a tříčlenná rodina. Roku 1948 byl vydán absurdní dekret proti soudobé hudbě, proti Šostakovičovi a Prokofjevovi. Já noviny nikdy nečtu, podle mého názoru mají ten jediný efekt, že si od nich člověk ušpiní prsty. Dozvídám se tedy věci se zpožděním. Proto jsem ani nečetl proslulý Ždanovův dekret a nezajímalo mě to. Věděl jsem však, že to mělo oba skladatele umlčet. Samozřejmě neexistoval formální zákaz je veřejně uvádět, nikdo nic takového nevyslovil, ale bylo to téměř totéž. Oistrach chtěl uvést Šostakovičovův Houslový koncert, který mu byl věnován, ale musel se toho vzdát – až do roku 1955. Bylo to pobuřující. To mě teprve povzbudilo, abych hrál právě ty, kteří měli být odstaveni. Na dekret jsme nic nedali. Uvedli jsme s Ninou Dorliacovou koncert, kde byl v první části programu Rimskij-Korsakov a v druhé Prokofjev; byla to pěkná kombinace. A prošlo to. Asi si nevšimli plakátu.