Zářivý návrat Dona Quijota

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Státní opera Praha rozšířila svůj repertoár o nový titul baletní klasiky 19. století. Populární Petipův / Gorského „grand balet“ Don Quijote s hudbou Ludwiga Minkuse inscenovala trojice Jaroslav Slavický, Kateřina Slavická a Hana Vláčilová podle Mariuse Petipy ve spolupráci s Josefem Jelínkem, autorem scény a kostýmů, a Václavem Zahradníkem, dirigentem Orchestru Státní opery Praha.Do  mrazivého ovzduší letošní zimy přinesla premiéra Dona Quijota  (16. února 2012) hřejivou iluzi slunného Španělska, kde urostlí muži neodolatelného šarmu a  krásné dívky ohnivého temperamentu tráví svůj čas tancem strhujících  lidových tanců. Jota, morena, zingara, seguidilla, fandango, lola, tance matadorů s muletami, vesničanů, cikánů a toreadorů tvoří v baletu historický i geografický  rámec pro humorný příběh o lásce chudého lazebníka Basila ke krásné Kitri, kterou  chce její otec hostinský provdat za bohatého, ale přihlouplého šlechtice Camacha. Do obvyklého tématu komediálních baletů 19. století zde vstupuje slavná literární dvojice: rytíř Don Quijote (s vychrtlým koněm Rosinantou) a  jeho sluha Sancho Panza (se svéhlavým oslem)  ze Cervantesova románu Důmyslý rytíř Don Quijote de la Mancha.

Ve zlatém fondu baletní klasiky patří Don Quijote k nejobtížnějším. Do svého repertoáru ho mohou zařadit jen ty nejlepší baletní soubory světových metropolí. „ Je to balet o kráse klasické baletní techniky a o radosti, kterou cítí tanečníci, když dosáhnou jejího vrcholu“, charakterizuje Dona Quijota Alexej Ratmansky, bývalý šéf baletu Velkého divadla v Moskvě, nyní rezidentní choreograf American Ballet Theatre. Vynikající  inscenátor baletů a zároveň badatel v choreografickém odkazu Mariuse Petipy má s Donem Quijotem vlastní zkušenost. Uvedl ho v Het Nationale Ballet (Národním holandském baletu) v Amsterodamu roku 2010 se záměrem vrátit balet v duchu soudobých trendů k Petipovu originálu nejen po taneční, ale také obsahové stránce.

S obdobným záměrem  k realizaci Dona Quijota přistoupil tvůrčí tým Státní opery Praha.Výsledek je překvapivý. Neočekávaný od baletního souboru, který je před reorganizací (přesněji řečeno před zrušením k 30. červnu), neoprávněně osočován z nízké umělecké úrovně a jehož členové studují repertoár zdarma, protože jsou placeni jen za vystupování. Představení je to opravdu zářivé, smysluplně  dramaturgicky koncipované, s čitelným příběhem a účelně prezentovanou taneční technikou. Jaroslavu Slavickému se podařilo vybrat to podstatné z enormně velkého množství choreografických dodatků, které do baletní struktury vstoupily v minulosti jen proto, aby umožnily exhibice konkrétních baletních hvězd. Propojil taneční pantomimu s tancem ansámblů, komediální herecké akce prostřídal tancem různě početných skupin (sóla, dueta, tria) a v duchu Petipova odkazu balet završil velkým pas de deux a závěrečným ballabile celého ansámblu. Na spontánním vyznění inscenace se podílejí kromě Baletu Státní opery také studentky Taneční konzervatoře hl.m. Prahy a děti Baletní školy Olgy  Kyndlové při Státní opeře.Mimořádný úspěch uměleckého počinu baletu Státní opery nemůžeme docenit bez znalosti okolností vzniku díla a jeho jevištních osudů.

V Petipově tvorbě pro Carský balet v St. Petěrburku má Don Quijote výjimečné postavení. Vznikl na objednávku ředitele Carských divadel pro benefici moskevské baleríny Anny Soběščanské. Tehdy Petipa ještě nebyl největším choreografem 19. století  a svou oslnivou kariéru tvůrce ruského baletu měl teprve před sebou. Jeho  nejslavnější díla vznikla teprve později (Minkusova Bajadérka  1877,  Čajkovského balety Spící krasavice 1890, Louskáček 1892, Labutí jezero 1895, Glazunovova Raymoda 1898). Nicméně již od počátku svého choreografického působení Petipa  měl mimořádný cit pro aktuální témata své doby a také dostatek umělecké invence, aby je přetvořil do řeči baletních obrazů.S ohledem na vkus moskevského měšťanského obecenstva bohatých kupců, značně odlišného od vytříbených nároků petrohradské aristokracie, Petipa zvolil efektní španělské téma. Nejen proto, že výborně ovládal španělské tance z dob svého působení ve Španělsku, ale zejména pro velkou popularitu Cervantesova románu, který byl prvně publikován  v ruském překladu s litografiemi Gustava Doré a stal se bestsellerem. Petipa se inspiroval jedním příběhem Dona Quijota z druhého dílu Cervantesova románu (Quiteria se v baletu změnila na Kitri).

Od svého úspěšného uvedení v roce 1869 v Moskvě (kde Petipa uplatnil četné divadelní efekty včetně plačícího měsíce) a dva roky poté v St. Petěrburku (kde některé efekty vypustil a nově vložil scénu dryád), Don Quijote prošel několika následnými proměnami dalších inscenátorů. Z náročných divadelních efektů v baletu zůstal točící se větrný mlýn a kůň s oslem  pro ústřední dvojici podle výtvarného  pojetí  Gustava Doré.

V Rusku je Don Quijote i po sto čtyřiceti šesti letech  nejoblíbenějším baletem po Labutím  jezeře. Délka jeho uměleckého života je pozoruhodná, uvážíme-li, že baletní dílo žije jen svým opakovaným uváděním a stažením z repertoáru umírá. Původní choreografii Dona Quijota si doslova „z nohy na nohu“ předalo již několik generací  baletních umělců. Každý z nich něco do díla přidal a něco zase vypustil.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Minkus: Don Quijote (Státní opera Praha/ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="13627" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments