Švýcarské jaro: Lapidární patos neznámého oratoria

I kdyby projekt Švýcarské jaro nepřinesl nic jiného než českou premiéru Honeggerova oratoria Nikolas de Flue, bylo by to skvělé. Pravdou ovšem je, že zajímavých programů, a to i jiných než hudebních, bylo mnohem víc. Koncertní večer v Hradci Králové (21. 3.) s neznámým opusem klasika dvacátého století byl mezi nimi však opravdu výjimečný. Skladba z roku 1939, zprostředkovávající stále aktuální legendu o švýcarském světci z 15. století, má veškerou sílu archaicky i moderně znějícího jedinečného díla. Vypráví historickou epizodu lapidárně, poutavě a s neskrývaným patosem stranícím národní myšlence, hudebně působivě, avšak velmi úsporně, neromanticky. Dirigentu Kasparu Zehnderovi patří uznání za seznámení českého publika s dílem, které se i ve Švýcarsku uvádí vzácně, a to jako hlavnímu protagonistovi. Zásluhu mají ovšem všichni, kdo za touto událostí stáli – byl to nečekaně silný vhled do meziválečné hudby, doplňující dosavadní působivé dojmy z Honeggerových oratorií Král David a Jana z Arku, která jsou i u nás dostatečně známá. Klíčové v té souvislosti bylo rozhodnutí doprovodit koncert promítáním českých titulků, což naštěstí sál Filharmonie snadno umožňuje. Textu je totiž ve skladbě, uvedené v originální francouzštině, opravdu hodně – a bez možnosti sledovat dějový vývoj by v tomto případě přišel posluchač o víc než u děl, u nichž možná stačí nechat se opájet jen samotnou hudbou.

O+
18_LSSH_2025_banner_600x100_OPERA

Většina slovního sdělení je zde totiž svěřena recitátorovi, jímž byl skvěle deklamující herec Gil Pidoux. Vyhmátl potřebný styl na pomezí naléhavé exaltovanosti a věcnosti a posunoval příběh s dychtivostí vypravěče stále kupředu. Nicolas žil v 15. století a byl to poustevník, který prorockým způsobem promlouval o míru do situací, kdy byla alpská země ohrožena zvenčí, a stejně tak kázal o nutnosti kompromisu do situace, kdy hrozil vnitřní rozkol kantonů. Je považován za otce švýcarské jednoty a katolická církev ho prohlásila v roce 1947 za svatého. Zajímavé ovšem je, že autor předlohy Denis de Rougement i skladatel Arthur Honegger byli protestanti – a právě této skutečnosti lze nakonec děkovat za civilnost skladby, která oslavuje postavu ze švýcarské minulosti spíše z občanského hlediska než z pozice mystiky a zbožnosti.Pražský filharmonický sbor připravený Miriam Němcovou měl textu podstatně méně. Tělesu v partituře náleží spíše komentující úloha, častá jsou zvolání nebo naopak tišší reflexe vývoje příběhu, ale během zhruba 75 minut trvání skladby – rozčleněné do třiceti čísel ve třech dějstvích – si příliš neodpočinul: sborové vstupy jsou nedlouhé, ale velmi časté. Spoluúčinkující Český chlapecký sbor Boni pueri měl v tomto kontextu úlohu spíše doplňkovou, ale pro zvukový charakter díla nezanedbatelnou. Celkově nejde o nijak líbivou hudbu. Syrovější harmonie a volnější deklamace se nicméně střídají s motivicky určitějšími hymnickými úseky, které v duchu velké epické básně jako refrény svými návraty rozčleňují a zpřehledňují tok přednášených, vesměs dramatických výjevů. Oratorium je v celkovém dojmu strohým monumentem, ale převažující stručnost, včetně strmě gradovaného, ale přesto zdrženlivého finále je skladatelem odhadnuta přesně, nepůsobí neuspokojivě. A dirigentovi se za pultem Filharmonie Hradec Králové podařilo udržet smysl celku, zvláštní vznešenou atmosféru i napětí a spád a předestřít tak dílo jako strhující drama s významným ideovým a duchovním poselstvím. Šlo o událost nejen z hlediska dramaturgického, ale i čistě interpretačního, uměleckého.

První polovina večera zůstala samozřejmě nakonec trochu ve stínu sugestivního zážitku z poznání Honeggerovy skladby, ale byla zvolena výborně a zahrána přinejmenším dobře. Bohuslav Martinů ve Švýcarsku po určitou dobu žil a také zemřel, a tak sem byl zařazen logicky. Jeho Předehra z 50. let je dílem příležitostným a nekomplikovaným, byla ten večer drobnou zajímavostí. Cembalový koncert přinesl pak před přestávkou potěšení z muzicírování, ze zvukově subtilního dialogu mezi sólistkou Kateřinou Chrobokovou, maličkým orchestrem a sólovým klavírem v něm.

Kaspar Zehnder měl při letošním Švýcarském jaru s jasným potěšením a s příjemně působícím vyzněním v rukou nejen úvodní koncert v pražském Rudolfinu se Straussovou Alpskou symfonií a s Radkem Baborákem jako hráčem na alpský roh, ale také královéhradecký večer jako bezesporu nejobjevnější položku celého projektu.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Švýcarské jaro
Filharmonie Hradec Králové
Dirigent: Kaspar Zehnder
Gilles Pidoux – recitace
Friederike Chylek – cembalo
Pražský filharmonický sbor
Sbormistryně: Miriam Němcová
Český chlapecký sbor Boni Pueri
Sbormistr: Pavel Horák – sbormistr
21.března 2013 Filharmonie Hradec Králové

program:
Bohuslav Martinů: Předehra H 345
Bohuslav Martinů: Koncert pro cembalo a malý orchestr H 246
Arthur Honegger: Nicolas de Flue, oratorium H.135

www.svycarskejaro.cz
www.fhk.cz

Foto CEMA

O+

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Filharmonie Hradec Králové-K.Zehnder (Švýcarské jaro-Hradec Králové 21.3.2013)

[yasr_visitor_votes postid="46535" size="small"]

Mohlo by vás zajímat