Švýcarské jaro: Lapidární patos neznámého oratoria

I kdyby projekt Švýcarské jaro nepřinesl nic jiného než českou premiéru Honeggerova oratoria Nikolas de Flue, bylo by to skvělé. Pravdou ovšem je, že zajímavých programů, a to i jiných než hudebních, bylo mnohem víc. Koncertní večer v Hradci Králové (21. 3.) s neznámým opusem klasika dvacátého století byl mezi nimi však opravdu výjimečný. Skladba z roku 1939, zprostředkovávající stále aktuální legendu o švýcarském světci z 15. století, má veškerou sílu archaicky i moderně znějícího jedinečného díla. Vypráví historickou epizodu lapidárně, poutavě a s neskrývaným patosem stranícím národní myšlence, hudebně působivě, avšak velmi úsporně, neromanticky. Dirigentu Kasparu Zehnderovi patří uznání za seznámení českého publika s dílem, které se i ve Švýcarsku uvádí vzácně, a to jako hlavnímu protagonistovi. Zásluhu mají ovšem všichni, kdo za touto událostí stáli – byl to nečekaně silný vhled do meziválečné hudby, doplňující dosavadní působivé dojmy z Honeggerových oratorií Král David a Jana z Arku, která jsou i u nás dostatečně známá. Klíčové v té souvislosti bylo rozhodnutí doprovodit koncert promítáním českých titulků, což naštěstí sál Filharmonie snadno umožňuje. Textu je totiž ve skladbě, uvedené v originální francouzštině, opravdu hodně – a bez možnosti sledovat dějový vývoj by v tomto případě přišel posluchač o víc než u děl, u nichž možná stačí nechat se opájet jen samotnou hudbou.

Většina slovního sdělení je zde totiž svěřena recitátorovi, jímž byl skvěle deklamující herec Gil Pidoux. Vyhmátl potřebný styl na pomezí naléhavé exaltovanosti a věcnosti a posunoval příběh s dychtivostí vypravěče stále kupředu. Nicolas žil v 15. století a byl to poustevník, který prorockým způsobem promlouval o míru do situací, kdy byla alpská země ohrožena zvenčí, a stejně tak kázal o nutnosti kompromisu do situace, kdy hrozil vnitřní rozkol kantonů. Je považován za otce švýcarské jednoty a katolická církev ho prohlásila v roce 1947 za svatého. Zajímavé ovšem je, že autor předlohy Denis de Rougement i skladatel Arthur Honegger byli protestanti – a právě této skutečnosti lze nakonec děkovat za civilnost skladby, která oslavuje postavu ze švýcarské minulosti spíše z občanského hlediska než z pozice mystiky a zbožnosti.Pražský filharmonický sbor připravený Miriam Němcovou měl textu podstatně méně. Tělesu v partituře náleží spíše komentující úloha, častá jsou zvolání nebo naopak tišší reflexe vývoje příběhu, ale během zhruba 75 minut trvání skladby – rozčleněné do třiceti čísel ve třech dějstvích – si příliš neodpočinul: sborové vstupy jsou nedlouhé, ale velmi časté. Spoluúčinkující Český chlapecký sbor Boni pueri měl v tomto kontextu úlohu spíše doplňkovou, ale pro zvukový charakter díla nezanedbatelnou. Celkově nejde o nijak líbivou hudbu. Syrovější harmonie a volnější deklamace se nicméně střídají s motivicky určitějšími hymnickými úseky, které v duchu velké epické básně jako refrény svými návraty rozčleňují a zpřehledňují tok přednášených, vesměs dramatických výjevů. Oratorium je v celkovém dojmu strohým monumentem, ale převažující stručnost, včetně strmě gradovaného, ale přesto zdrženlivého finále je skladatelem odhadnuta přesně, nepůsobí neuspokojivě. A dirigentovi se za pultem Filharmonie Hradec Králové podařilo udržet smysl celku, zvláštní vznešenou atmosféru i napětí a spád a předestřít tak dílo jako strhující drama s významným ideovým a duchovním poselstvím. Šlo o událost nejen z hlediska dramaturgického, ale i čistě interpretačního, uměleckého.

První polovina večera zůstala samozřejmě nakonec trochu ve stínu sugestivního zážitku z poznání Honeggerovy skladby, ale byla zvolena výborně a zahrána přinejmenším dobře. Bohuslav Martinů ve Švýcarsku po určitou dobu žil a také zemřel, a tak sem byl zařazen logicky. Jeho Předehra z 50. let je dílem příležitostným a nekomplikovaným, byla ten večer drobnou zajímavostí. Cembalový koncert přinesl pak před přestávkou potěšení z muzicírování, ze zvukově subtilního dialogu mezi sólistkou Kateřinou Chrobokovou, maličkým orchestrem a sólovým klavírem v něm.

Kaspar Zehnder měl při letošním Švýcarském jaru s jasným potěšením a s příjemně působícím vyzněním v rukou nejen úvodní koncert v pražském Rudolfinu se Straussovou Alpskou symfonií a s Radkem Baborákem jako hráčem na alpský roh, ale také královéhradecký večer jako bezesporu nejobjevnější položku celého projektu.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Švýcarské jaro
Filharmonie Hradec Králové
Dirigent: Kaspar Zehnder
Gilles Pidoux – recitace
Friederike Chylek – cembalo
Pražský filharmonický sbor
Sbormistryně: Miriam Němcová
Český chlapecký sbor Boni Pueri
Sbormistr: Pavel Horák – sbormistr
21.března 2013 Filharmonie Hradec Králové

program:
Bohuslav Martinů: Předehra H 345
Bohuslav Martinů: Koncert pro cembalo a malý orchestr H 246
Arthur Honegger: Nicolas de Flue, oratorium H.135

www.svycarskejaro.cz
www.fhk.cz

Foto CEMA