Choreograf Trajal Harrell představil se souborem současného tance Zürich Dance Ensemble, který založil a vede. Pokud jde o spojitost s naší scénou, jako tvůrce jej představil v roce 2019 festival 4 + 4 dny v pohybu, tehdy s dílem Judson Church Ringing in Harlem – reminiscenci si můžete připomenout zde. Dokazuje autorskou konzistenci tohoto umělce nyní dlouhodobě tvořícího v Zürichu: zájem o alternativní historii, o kořeny americké taneční postmoderny i o taneční jazyk subkultur v Harlemu a styl vogue. Jako zásadní výrazový prostředek používá Harrel motiv módní přehlídky a s ní spojenou charakteristickou chůzi a celkový pohybový slovník. Zjevně pro něj ale má tento kulturní i marketingový jev speciální symbolický význam. V roce 2024 na předchozím ročníku Swiss Dance Days byla uvedena jeho celovečerní choreografie Monkey off My Back or the Cat’s Meow de facto celá koncipovaná jako dvouhodinová manifestační módní přehlídka, kdy je zřejmé, že zásadní část obsahu nesou jako znak právě oděvy: různá historická období nebo styly evokují určitá politická a společenská témata (reflexe zde). V inscenaci Tambourines, která byla vybraná na platformu letošní, tento postup využívá také.
Jde o inscenaci inspirovanou románem Šarlatové písmo. Nezpracovává přímo tento příběh, ale hned zkraje přiměje jeho tým performerů diváky, aby si na svých mobilních telefonech otevřeli na wikipedii odkaz a přečetli si obsah románu. Než se však publikum všech generací a jazykových kompetencí dopátrá toho, co má vlastně dělat, uběhne drahně času. Záměr je jasný – šetřit papírem, tudíž netisknout program, efektivitou si ale jistá nejsem…
Smíření s dějinnou minulostí
Tambourines jsou rozděleny do tří dějství, které navíc odděluje zcizovák, oznámení, že začíná pauza. Jednotlivé části, určené vždy pro pět performerů, mají název Smilstvo, Vzdělání a Oslava a mají symbolicky zobrazit odvahu literární hrdinky, která se vzepřela společnosti, aniž by takovou ústřední postavu ženy obsahovaly nebo zdůrazňovaly. Choreograf se ptá: „Co kdyby se příběh vyvíjel jinak? Kdyby byla postava podporována, a ne odsouzena?“ a věnuje inscenaci ženám, které nemají nebo neměly právo samostatně rozhodovat o svém těle. Nejde o halasný protest, ale o obrazy, v nichž dominuje klidná a smířlivá atmosféra, i když zároveň pracují s kontrastem svobody a puritánství, a zásadní úlohu tu opět hraje kostým a jeho historizující charakter. Bohatá linka zvukové krajiny zahrnuje populární písně a klasickou hudbu, ale jednotlivá díla nejsou specifikována.
První jednání zastihne postavy včetně Trajala Harrella pohybující se v kruhu, ruce vztaženy před sebe v gestu odporu nebo odmítání: krouží mezi sebou, jejich trajektorie se zrychluje a gesta pomalu variují. Postupně mění směry, zásadní variací je gesto otevřených paží s dlaněmi dopředu, tedy symbolicky naopak přijímání. Trajal Harrell vystupuje jen v této části, krátce a živě, jeho ruce připomínají pantomimické zobrazení letu motýla. Ze zpěvu jakési populární písně se ve zvuku stává sendvič několika nepřehledných stop, tanečníky probíhají divoké záchvěvy. Choreograf zachází do zákulisí, odkud přináší náruč oblečení, performeři tančí dál s šaty přiloženými na tělech jako se zkušební verzí jiné identity. Klavír přináší zpomalení i v pohybu. Neodehrálo se nic konkrétního, pokud tu proběhl přerod, tak v čistě symbolické rovině a rozhodně nebyly naznačena žádné vztahy mezi interprety.
Druhé jednání o vzdělávání přináší konkrétnější materiál, tanečníci před diváky usedají na stolice ve frontální řadě, oblečeni v historické kostýmy evokující puritány 17. nebo 18. století, dlouhé hnědé šaty a bílé krejzlíky. Světlo svítí kontra a pohyb se odehrává v omezené paletě možností po usednutí. Zní píseň se slovy Lord, what is man, lost man, již lze jednak identifikovat jako báseň Williama Fullera, lincolnského biskupa ze 17. století, hudebně je to patrně Henry Purcell (v textu není žádný odpor nebo protest, jen poukaz na to, že lidstvo si zasluhuje spásu). Choreografie se soustředí na ruce, repetitivní pohyby končící sepnutím, pohledy performerů směřují stranou a k zemi. Jejich sepjaté ruce tančí samy o sobě, na prostřední stolici sedí muž s nejbohatším kostýmem, zatímco choreograf sám už neperformuje. Je akcentováno obřadné usedání, napětí v tělech, klidné pohledy na sebe. Muž je zřejmě ústřední postavou učitele, který ostatní blahosklonně zdraví a usedá, zatímco hudba se dynamicky rozbíhá do oslavného hymnu. Tanečníci „cvičí“ prosebné vztahování rukou s různou dynamikou, posazují se do šikmé dráhy, učitel se vychyluje a elegantně vztahuje ruce, plasticky až extaticky. Ostatní občas pohybují pažemi či trupem, elegantně, přesunou se směrem na druhou šikmu, aby setrvali v gestu čtení. Pohyb se rozvolňuje do plasticity, jeden po druhém rozehrává téměř variaci. Hlavní performer má vlastní pohybový materiál, také vstává a obchází tanečníky s gesty, jako kdyby jim skrze možnosti pohybu paží a rukou ukazoval různé možnosti či výklady čtení. Změna hudby – všichni se začnou vlnit. Z reproduktorů teď zní píseň Into My Arms Nicka Cavea a tanečníci se rozvlní, se zavřenýma očima, postupně vstanou a tančí cosi jako farandolu. Závěrečná část je jakýmsi opečováním muže, který jim předal své znalosti, hromadná partneřina, kdy oni poskytují oporu a on svou tíhu. Celkově působí scéna nadmíru poklidným dojmem, není ovšem vyloučeno, že jde o umně zakamuflovanou satiru a že to, co je zobrazováno, je vlastně kritika. Nějak jsem jen nepostřehla, v čem má ona pasáž ukazovat svobodu.
Ani třetí, Feu, čili Slavnost, není nijak rozverná a volným pohybovým slovníkem hýřící, ani proklamativní, spíš je opět situace odehrávající se v předem daných mantinelech. O pauze tanečníci snesou na jeviště hromadu oblečení, přičemž v jejich vlastních oděvech zatím převládá černá, hnědá, béžová, jednou bílá. Hudbu bych skoro určitě tipovala na větu z jednoho z Janáčkových smyčcových kvartetů. Ale popravdě není tanečně využita. Nastává módní přehlídka při zachování cudnosti. Tanečníci si na kraji scény vyměňují oblečení a tvoří z něj nové kreace, než každý vstoupí do proudu světla. Zahalují se, tanečnice však přináší transparent: Feu, Fire, Feuer. Z klasického frontálního předvádění přecházejí performeři opět do kruhové formace, objeví se konečně trochu barvy – fialová a červená. Druhá zvuková stopa narušuje estetiku hudby, zřejmě jako ilustraci narušení systému v koncepci pohybu, zvuky, ruchy a překotné smyčce. Vidíme odhalené nohy, ale také paruky a volány, historické kusy kostýmů smíšené s moderními, bílé košile a výstřednější střihy. Není daný žádný rytmus. Do tmy zazní zvuky připomínající ladění orchestru, v nastalé situaci zůstává na scéně jedna žena, v historických hnědých šatech, kráčející v kruhu. Rytmus je skoro neznatelný, do trajektorie kruhu vstupují další tanečníci, sledujíce naznačené kružnice na zemi. Plynulý pohyb na chvíli poruší dynamická variace, ale pomalá plynulá chůze dominuje, střídá se směr. Uklidňující gesta rukou ukolébávají choreografii do ticha, končí skládáním šatů, smířlivě. Tak jako Monkey off My Back or the Cat’s Meow působilo aktivisticky hlasitě, Tambourine zanechává pocit smíření a v podstatě nepoukazuje apriori kriticky na konkrétní jevy ani minulosti, ani současnosti. Ten smířlivý duch inscenace je vlastně překvapivý, neočekávaný, ale možná tím potřebnější.
Zbavit se identity místo jejího hledání
To choreograf Joseph Baan a jeho spoluator, hudební designér Luc Häfliger, v inscenaci BIOWn hlasitostí nešetří, a to doslova. Choreografie, díky níž jsme mohli poznat prostor Tanzhaus Bern, oslavuje „nejednoznačnost“ (nedefinovatelnost? nebo indiferentnost?) jako protest proti kategorizaci jako základnímu nástroji „sociální a státní gramatiky“, což je legitimní, ale i dvousečné. Všechny sociální konstrukty vznikají na základě určité společenské smlouvy, kterou lze jistě změnit, narušit, vyjednat jinak. Ale bez ní by neexistovala společnost sama a bez organizované společnosti by neexistovala civilizace, bez civilizace technologie a ani současné umění, jak je známe. Brojit proti systému s využitím prostředků, které jen díky systému vznikají a jsou k dispozici… ano, je to možné, je to údělem současného umění, ale zároveň i jeho velikým paradoxem. „Zpochybnění, vyjednávání a potenciálnímu odstranění omezení, do nichž se člověk rodí“ zní legitimně. „Sociální a státní gramatiky“ zní podobně jako Althusserův ideologický a represivní státní aparát, o ideologii a hegemonii se běžně učí. A není výjimkou, že se těmito teoriemi umělci inspirují. Svobodomyslný umělec bude vždy brojit proti těm systémům, které usilují „o kategorizaci, organizaci a kvantifikaci jednotlivců tak, aby se objevili v jejich mřížce, a v tom okamžiku jsou jednotlivci nuceni jednat podle jejich logiky.“ Jenom, jak připomínám, bez nějakého druhu řádu s vnitřní logikou, jež vyžaduje určitý stupeň přizpůsobení – o němž můžeme vyjednávat a polemizovat – nevznikne ani společnost se všemi pozitivními výdobytky, které náš život činí příjemným a pohodlným, a která nás odlišuje od života zvířecí smečky poháněné toliko pudy. Nemyslím, že umění má sílu rozvrátit systém, muselo by si moc vzít násilím, a to by zase popřelo jeho principy. Ale bylo by zajímavé vědět, jestli tvůrci někdy přemýšlí, jak by to vypadalo, kdyby jejich boj úspěšný byl a skutečně rozbili všechno to, proti čemu vystupují, dokonale a beze zbytku.
BIOWn pracuje s nejednoznačností rodovou (extravagantním a neurčitým oděním performerů, jednotným líčením i shodným pohybovým slovníkem), na úrovni prostoru využívá zamlžení jako nástroj skrývání pohybu a na úrovni intenzity smyslového prožitku pak nadměrný hluk, který právě tím, že jeden smysl zcela zaujímá, ostatní přiměřeně otupuje a odvádí jejich pozornost. Tedy jde o směs záměrů a prostředků uměleckých a mimouměleckých, využívajících čistě fyziologii. Umělci jsou trénovaní ve „vlastní nesouvislosti“ a „nestání se rozpoznatelným“, což je má osvobodit. Ale diváka to naopak může uvěznit v jeho vlastních rozporuplných pocitech. Ale dualita nebo dialektika je zřejmě právě ten zákon, jehož se nezbavíme nikdy a nijak, vždy se stane, že to, co je pro někoho osvobozením, se jinde a pro někoho jiného projeví coby uvěznění.
Bloudíme v mlze
Jakým konkrétním způsobem tato inscenace divákům rozmlženou neidentitu představuje? Když o ní předem nevíte, nabízí i alternativní obrazy a výklady, čímž se stává možná bohatší, než jak se o to snaží. Je špatné interpretovat si dílo nesouladně se záměrem umělce? Potenciál mnohoznačnosti v sobě má každý obraz a pohyb, téměř všechny znaky jsou nebo mohou být do určité míry polysémantické, nemyslím tedy, že je to chyba. Nahlédněme do poznámek, zvu vás na výlet do mlžného světa: ocitneme se v místnosti, bílém prostoru, kde diváci usedají kolem všech stěn a hrací plocha je mezi nimi, vzhledem k husté mlze naplňující prostor však toto uspořádání výjimečně neláká k tomu, aby se na sebe dívali. Na scéně zaujme ženská postava u stojanu s reflektory a performer s elegantní dlouhou parukou pózující mezi diváky. Další obchází publikum s trupem a ramenem k jedné straně nachýleným jako pod neviditelným břemenem a únavou. Mužská postava se kroutí v křeči, mizí v mlze v pouhou siluetu. Září červeň kolem jejich očí, nedbale zasunuté košile, kostýmy v nepořádku. Dvě postavy strnou s pravou rukou směřující v gestu vzhůru a vzduch rozčísne elektronický ruch –varhany hrající jediný akord. Tanečníci poklesnou mírně kolenou, drží se za ruce a postupují houpavým krokem do strany za zvuku zasněného hlasu, který otevírá jakýsi refrén slovy „When you die“. Krok, plié, krok, plié, pár působí jako mrtvé duše v podsvětí, krouží a mění směry. Malinko zrychlí, ale opakují stále týž vzorec, mění se i text, kde se místo smrti objevuje slovo cry, pláč. Performeři se drží za ruce a protáčejí při současném doteku hlav. Cry se mění na smile, úsměv, pár se rozpojí a otočky s podřepy už každý rozvíří sám, držení těla mají vznešené, ale ruce nekopírují historickou formu tance, tak daleko choreografie nejde. Gesto se změní v namířený ukazováček a pak v rozpřažení.
Změní se především zvuková krajina, která nás vrhne na ulici města do hluku dopravy. Ruka se pomyslně mění v pařát a také v pěst. Tanečníci se vrací k původní krokové kombinaci, ale následuje kontrakce, houpání v kolenou, jejich ruce jakou „mrtvé“. Ze záznamu slyšíme čísi výpověď, vyprávění z ulice: o životě v Americe, žití naplno a plánech do budoucna. Postavy pouští váhu do dřepu, k uzemnění, uvolněnou hruď, pohyby paží a rukou se mění a přelévají, princip však zůstává. Že se částečně svlékají, to už nikoho nepřekvapí. Do ticha muž poklesne do demi-plié a roztřese se, pohybuje se střídavě čelem k různým sekcím publika, pohyb v prostoru je zásadní, pokud je akce v jeho centru. Žena na zemi usedá do ecarté a začne rytmicky zvedat pánev (což je v zásadě identitární a rozpoznatelná až až). Mění polohy a intenzitu, ale drží rytmus. Performer začíná na zem sypat písek z modré velké nádoby, jeho stopa vede kolem diváků.
Tanečnice pak přeruší tok soustředění a začne mluvit s publikem civilně, o tom, že inscenaci inspiroval konkrétní životní příběh, že má mít antifašistický náboj. Publikum se zapojuje do další akce, z mobilních telefonů diváci pouští všichni stejnou píseň, a tak tvoří svérázný tvoří sound design, stopy nejsou jednotné, stopy a hlasy se kříží. Žena nakročí a zasune ruku za lem prádla, a tak obchází scénu, může to být vnímáno jako snaha strhnout pozornost na tělo. Později opakuje stejný akt i tanečník, zatímco žena si váže kolem nohy zvonky. Do prostoru začne pronikat neidentifikovatelný hluk, a zatímco žena dál obchází arénou s tím provokativním gestem, performer otevírá zvukům dveře, demonstrativně rozbíjí bílou amforu a odchází. Jako za krysařem odcházejí diváci za oběma tanečníky do tmy, drtíce střepy svými podrážkami. Vítá je druhý sál naplněný sépiově zlatým světlem a také oním nesnesitelným hlukem. Tři performeři se i dáky light designu změnili k nepoznání, polonahé skrčené postavy působí přízračně. Hluk vzniká na dvou talířích gramofonu z DJ setu, na nichž chybí desky. Pocitově to vzbuzuje pocit, jako by se řítil svět, když reproduktory kolem tolik duní. Tanečníci zatínají paže, krčí se v kontrakcích, zatínají ruce nad hlavou nebo je obracení za záda do výrazného prohnutí těla. Při zpomalení pohybu dominuje postupně místo noisu dunění, až do úplného ticha. Performance byla působivá, ale téma obraz je nutno si spojit dodatečně. Velmi lákavé je vidět ve výjevech pouť podsvětím nebo metaforu bloudění. A věřím, že fantazie publika vykouzlí ještě další interpretace tohoto jinak poměrně esteticky střízlivého kusu.
Pouliční divadlo kejklířů-aktivistů
Spojení aktivistické performance a novocirkusové exhibice nabízí skupina Théâtre de l’extrême, která vystoupila po dva dny na dvou veřejných prostranstvích, z toho v sobotu na náměstí před nádražím a hlavním tramvajovým uzlem. Autorkou díla s názvem parade d’intimidation aigre-douce, čili hořkosladká přehlídka zastrašování je performerka Luana Volet z Lausanne, která má background v oblasti nového cirkusu (a díla z toho žánru jsou do přehlídky zařazována). Performance vzniká jakoby z ničeho a náhle, náhlým objevením čtyř žen, které se prodírají davem diváků, kteří čekali na předem vymezeném kruhovém prostranství. Vše se odehrává zároveň i na očích všech kolemjdoucích, kteří mohou vytušit, že se zde odehrává umělecká produkce. Nepůsobí překvapeně, jistě je zde tradice pouličního divadla a intervencí do veřejného prostoru poněkud větší než u nás. Shromaždiště se pak organicky mění v hrací plochu, kterou diváci naopak obklopí. Projekt je divadlem, které mimo záměrné účastníky oslovuje i nezúčastněné chodce, není však násilně participativní, daleko spíše připomíná vystoupení kejklířů, pouličních akrobatů, kteří čirou náhodou mají také něco na srdci. V této poetice je zabalena jejich provokace, balancující na pomezí zábavy a aktivismu. Vytvářejí prostor pro sdělení tím, že diváky navnadí na nevinnou produkci dovedností – ať jsou to divoké taneční variace nebo balancování na prázdných lahvích od vína. Když jedna z nich vyprázdní plnou lahev beze zbytku na zem, ozve se nespokojené mručení. Takhle plýtvat? Možná tím chtějí diváky právě přimět k zamyšlení, čím tedy plýtvají oni sami.
A tak se dá produkce sledovat i dál. Jako oslava pouličního umění i jako vytváření prostoru k tomu něco do světa vykřičet, ať už je to radost nebo zlost. Chvíli se akce jeví jako zábava, třeba kontorzistické vystoupení s balónkem, zpěv do amplionu, vzápětí zamrazí z rozbité lahve, která nevypadala, že je zrovna z filmového skla… A performerky také oblékají masky, vizáží i pohyby se mění ve skupinu starých žen, které zapomětlivě popocházejí prostranstvím, ale zaručeně si vzpomenou na to, že se přišly bavit a užívat si tance a života, což je sdělení veskrze pozitivní. Vždy je co oslavovat a pro co se zaradovat. Diváci jsou pak zapojeni do připravovaného rozmetání konfet (nebo barevných dýmovnic, podle toho, jestli na daném prostranství lze či nelze použít pyrotechniky). Z děla na konfety ale vylétají papírky s textem. Při bližším prozkoumání vidím, že jde o úryvek básně, dílo feministické afro-francouzské básnířky Kiyémis. A tak se zase veselí prolíná s ženským emancipovaným výkřikem, který je i příznačně naštvaný. Útržek v mé ruce obsahuje text připomínající, že hlasem současných umělkyní promlouvají jejich předchůdkyně a že tvorba dneška je pokračováním úsilí, které započalo dříve.
Swiss Dance Days 2026 – Trajal Harrell: Tambourines
12. února 2026, 17:00 hodin
Vidmarhalle Vidmar 1, Bern
Realizační tým
Režie, choreografie, scénografie, kostýmy, soundtrack: Trajal Harrell
Režiséři zkoušek: Stephen Thompson, Vânia Doutel Vaz
Světelný design: Sylvain Rausa
Zvukový design: Trajal Harrell, Santiago Latorre
Dramaturgie: Katinka Deecke
Účinkující
New Kyd, Perle Palombe, Trajal Harrell, Songhay Toldon, Vânia Doutel Vaz, Ondrej Vidlar, náhradní tanečníci Alicia Aumüller, Frances Chiaverini
Swiss Dance Days 2026 – Joseph Baan: BIOWn
13. února 2026, 13:30 hodin
Tanzhaus Bern
Realizační tým
Choreografie: Joseph Baan ve spolupráci s Lucem Häfligerem
Koncepce, režie, choreografie: Joseph Baan
Zvukový design a kompozice: Luc Häfliger
Dramaturgická podpora: Joshua Wicke
Účinkující
Joseph Baan, Luc Häfliger, Antoine Weil
Swiss Dance Days 2026 – Luana Volet: parade d’intimidation aigre-douce
14. února 2026, 14:00 hodin
Bahnhofplatz Bern
Realizační tým
Autorka: Luana Volet
Umělecká spolupráce: Françoise Paca Gautier, Daniela Vargas, Carla Manrique, Elisabeth Merle, Martha Mutapay
Externí pohled: Ana Laura Nascimento, Lia Schädler, Elisabeth Merle, Jane Fournier
Masky: Luana Volet, Astrid Durocher
Speciální předměty: Stanislas Delarue
Kostýmy: Marie Romanens
Účinkující
Françoise Paca Gautier, Daniela Vargas, Carla Manrique, Luana Volet
