Sylvie Bodorová: Publikum pozná, zda je hudba opravdová, nebo podvrh

„Svět je plný spěchu a povrchnosti a my jsme tady proto, abychom přiměli ty druhé se na chvíli zastavit a přemýšlet. Jsme tady proto, abychom nasvítili věci z jiné stránky, objevili souvislosti, které v tom chaosu zůstávají utajeny. Jsme tady ale hlavně proto, abychom obdarovávali…“, uvažuje o smyslu umělecké tvorby hudební skladatelka SYLVIE BODOROVÁ. Vytvořila úctyhodný počet skladeb, jež jsou uváděny a s uznáním přijímány doma i v zahraničí. Výrazně se prosadila ve světě, skvěle reprezentuje českou kulturu na prestižních pódiích a festivalech. S velkým ohlasem byl uveden např. její smyčcový kvartet Terezín Ghetto Requiem, pro Pražské jaro napsala celovečerní oratorium Juda Maccabeus, jež bylo rovněž přijato velmi kladně, pro festival Smetanova Litomyšl zkomponovala další rozsáhlé oratorium Mojžíš. Její symfonická, komorní i vokální kompozice uvádějí světové ansámbly a sólisté. Svou první operu Legenda o Kateřině z Redernu vytvořila pro liberecký operní dům v roce 2014.

Když sledujeme vaši tvorbu chronologicky, nelze si nevšimnout, že jste od komorní hudby – kterou ovšem stále průběžně tvoříte – postupně směřovala k rozsáhlým dílům. Je to zákonité, že komponista, tedy konkrétně vy, musí k velkým celkům dozrát? Třeba svou první operu jste vytvořila relativně nedávno…

Přiznám se, že už když jsem se dostala ze školních lavic, měla jsem za sebou i několik velkých orchestrálních skladeb, dokonce i jednu operu. Vstřebala jsem vše, co se dalo. Ale rozhodla jsem se, že teď musím najít vlastní způsob, vlastní cestu, které opravdu věřím. To považuji v kumštu za nejdůležitější a jsem přesvědčena, že každý, i nezasvěcený posluchač vždy pozná, kdy autor předstírá a lže. Začala jsem od miniatury a snažila jsem se ji dokonale zvládnout. Cesta k oratoriím, symfonii a opeře trvala déle, ale myslím, že pro můj vlastní pocit to stálo za to.

Začíná léto, čas hudebních festivalů. Bude mít hudební publikum, ať už domácí či zahraniční, možnost slyšet na některých i vaše skladby?
Přiznám se, že všechno nesleduji, tak aspoň malá ochutnávka z letních provedení vesměs koncertantních skladeb: 12. června v Nové Říši uvedou Babadag pro klarinet a smyčce; tatáž skladba zazní 13. června v Jihlavě (oba koncerty v rámci festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců); 16. června bude provedeno Concerto dei fiori pro housle a orchestr na festivalu Smetanova Litomyšl a 29. června budou hrát v Táboře úryvky z mé opery Legenda o Kateřině z Redernu v rámci “Prague Summer Nights“ v podání amerických pěvců. V rakouském Waidhofenu zase 5. září uvedou moje Bern Concertodvojkoncert pro housle, violu a smyčce. Tento koncert je součástí festivalu Allegro vivo.

Jsou mezi nimi premiéry?
Jeden můj americký kolega skladatel kdysi řekl, že premiéry ho příliš nezajímají, ale jde mu spíše o opakované uvedení. Mám radost, že všechny zmíněné skladby se už dočkaly celé řady provedení s různými sólisty a žijí si tak trošku svým vlastním životem. V létě však přece jedna moje premiéra zazní, a to v červenci v Maďarsku: první flétnistka Gewandhausorchestru Katalin Stefula spolu s kytaristkou Miriam Brüllovou uvedou mou čerstvou novinku Grido del pastore.

Když je řeč o festivalech, můžete se ještě zmínit o pozoruhodném projektu pro loňskou Litomyšl?

Ano, na loňském festivalu Smetanova Litomyšl jsem se spolu se třemi dalšími českými autory podílela na projektu “Český poutník” v nastudování Adama Plachetky, Jana Šťastného, České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a dětského sboru Jitro. Řídil Tomáš Netopil. Skladba vznikla na objednávku Smetanovy Litomyšle ke stému výročí založení republiky a k šedesátému výročí založení festivalu. Já jsem byla autorkou závěrečné části “Českého poutníka” s názvem Epilog. Čas.

Co nového se aktuálně zrodilo a právě rodí ve vašem ateliéru ve Zbirohu?
Mám za sebou celou řadu koncertantních skladeb – koncertů pro různé nástroje. Koncert pro flétnu a komorní orchestr s názvem Concerto di Transflautato, trojkoncert pro skvělé trio mladých českých muzikantek Trio Clavio s názvem Tre per tre ed orchestra, koncert pro trubku a orchestr s názvem Canti colorati a celou řadu komorních skladeb, několik vokálních cyklů a dokonce povinnou skladbu pro harfovou soutěž s názvem Anemone.

Léta si od vás objednávají skladby prestižní instituce, festivaly i sólisté. Jakou objednávku máte v poslední době, případně jaká se chystá?
Právě s těmi koncertantními objednávkami se tak nějak roztrhl pytel. Přiznám se, že tento žánr odjakživa miluji. Proto jsem se nechala strhnout další objednávkou, tentokrát k dvojkoncertu pro kytaru, kontrabas a orchestr. S kytaristkou Miriam Rodrigues Brüllovou léta spolupracuji a díky ní jsem se dostala k fenomenálnímu hráči na kontrabas – Romanu Patkolovi. Je to interpret, který v roce 2011 získal cenu Aida Stuck Award jako nejlepší kontrabasista světa a v roce 2018 byl oceněn „Cenou Klasik“ jako nejlepší hráč Německa. Jakmile jsem slyšela Romana Patkola hrát na kontrabas, bylo rozhodnuto. Vždy mne fascinuje, když hráč ovládá svůj nástroj naprosto dokonale, a on na svůj kontrabas zpívá, pláče a hraje s takovou lehkostí, až je těžké uvěřit, že se jedná o takový mohutný nástroj. Zatím mám sice naskicovánu pouze jednu větu, ale píše se mi to moc dobře… Snažím se využít jeho mimořádných hráčských schopností. Je možné, že to nikdo jiný nedokáže zahrát, ale i tak to stejně stojí za to. Připravuje se již „premiérové turné“ v několika zemích a já se moc na oba sólisty těším.

Sylvie Bodorová (zdroj wikipedia.com)

Je mezi vašimi projekty i nová opera?
Ano, stěžejní práce na mne teprve čeká – objednávka pro divadlo J. K. Tyla v Plzni – opera Quo vadis. Premiéra je plánována na rok 2022. Ve stejném roce budu mít i premiéru oratorium Paulus Speratus. Mimořádná osobnost tohoto jména působila v Jihlavě v roce 1522. Vzhledem k rozsahu obou prací budu mít perné období, bohužel mi už nezbude čas na žádné komorní skladby. Ovšem s výjimkou již jednoho slíbeného smyčcového kvartetu pro The Dvořák Society v Londýně, který jsem již slíbila.

Setkala jste se při přípravě práce na nové opeře s něčím zvlášť zajímavým?
Když jsme s dramaturgyní Marií Caltovou probíraly možnosti námětu Quo vadis, podařil se jí husarský kousek: v antikvariátu sehnala program opery Jeana Nouguése z premiéry ve Vinohradském divadle z roku 1910 právě na námět Quo vadis. Historický výklad k opeře byl pořízen profesorem historie, který se tematikou Říma zjevně zabýval celý život – a měl „pouhých“ 34 stran! Sama opera pak měla 5 jednání!

Považujete zřejmě operu za stále živý žánr. Myslím tím nová operní díla. Někteří skladatelé totiž o tom pochybují…
Opera je fascinující už tím, že spojuje několik světů. Ke slovu jsem měla vždy blízko, ale fascinuje mne například zcela odlišně plynoucí jevištní čas. Vše je jinak než na koncertním pódiu. A také mám ráda spolupráci s lidmi odlišného pohledu. To je „stýkání a potýkání“, ale člověk se přitom vždy něco nového naučí. A to já prostě zbožňuji! Jsem přesvědčena, že žánr opery má i dnes co nabídnout, ale nesmí být těsný a autor se nesmí bát překračovat jeho hranice. Chce to velmi invenční přístup.

Jaké nové nahrávky vaší tvorby můžeme očekávat?
Těším se na dvě nová CD: na nový vokální cyklus Slovenské dvojzpěvy, které každým dnem vyjdou v ArcoDiva a na nahrávku mé kompozice z dávných dob (1982) Plankty, totiž koncertu pro violu a symfonický orchestr. Nahrál jej SOČR s Jitkou Hosprovou. Tuto desku chystá vydavatelství Supraphon.

Pro své skladby často saháte k závažným, historickým či biblickým tématům a textům…
Hudba je úžasná tím, že nic nevnucuje, spíše pomáhá otevírat otázky, na které jinak není čas. Vážná hudba je pro určitý okruh posluchačů, kteří jsou již unaveni všudypřítomnou komercí, a myslím, že rádi uvítají něco jiného. Biblické texty miluji hlavně proto, že jsou pořád aktuální, historická témata jsou zase fascinující tím, že řada problémů se pořád opakuje v čase. Stejné problémy, které řešili naši předchůdci, řešíme i my dnes. Stejná podstata v jiném kabátě. Jaká škoda, že nejsme schopni se z historie více poučit! Pokud tedy mohu k takovému zamyšlení přispět, má to smysl…

Slovenská filharmónia, Petr Altrichter, Sylvia Bodorová, Ivan Kusnjer (foto A. Trizuljak)

Liší se současná očekávání posluchačů hudby od nároků, které na ně kladly minulé doby?
Po sto letech vnímáme čas zcela odlišně, vše musí být ve zkratce, v symbolu a hlavně velmi atraktivní. Jsme „rozmazleni“ filmy, zpovrchněni a zrychleni internetem, ale pořád jsme lidé se svými city a touhami. Změnilo se mnohé, ale když skvělý interpret představí publiku novou skladbu se zaujetím, věřím, že obecenstvo jakýmsi zvláštním instinktem pozná, zda je to opravdové, a odhalí, kdyby se jednalo o podvrh.

Vaše skladby mají podivuhodnou emocionální sílu – je v nich citovost a vřelost. Aniž jsem feministka, myslím, že to alespoň zčásti pramení z toho, že jste žena. Mýlím se?
Snažím se s maximálním nasazením dělat svoji práci, kterou mám nekonečně ráda. Jsem vděčná osudu, že jsem měla takové podmínky, abych se jí mohla věnovat. Přitom jsem celý život přesvědčena o tom, že neexistuje rozdíl mezi hudbou psanou mužem a ženou. Nikdo z nahrávky nepozná, zda skladbu napsal muž, či žena. Znám citlivé muže i necitlivé ženy a naopak. Rozhoduje kvalita, vytrvalost a touha věci dotáhnout. Vlastní talent je tak trochu posedlost…

Některé vaše skladby má ve „svých rukou“ váš syn, dirigent Marek Štilec. Je to o moc jiné, než když svěřujete svou skladbu jinému dirigentovi? Máte třeba trochu trému – nebo ji má on, když se připravuje k uvedení díla?
V dobách studií jsem měla nutkavou potřebu věnovat se nejen kompozici, ale také dirigování. Posléze jsem došla k závěru, že stačí, když komponuji. Tehdy se na ženy skladatelky pohlíželo s určitým despektem. Nebylo to prostě obvyklé. Na katedře skladby byla vždy ve všech ročnících zastoupena pouze jediná dívka – to byl tehdy takový průměr. Nechtěla jsem tudíž už více dráždit a od své touhy po dirigování jsem ustoupila. Osud mi to vrátil v podobě mého syna Marka. Ke studiu dirigování jsem ho nenabádala, došel k tomu sám. Musím přiznat, že mít syna dirigenta je skvělé. Všechno, co mi kdy dirigoval, udělal tak, jak bych to asi ani sama nedokázala. Je to tím, že má odstup a vnese do skladby ještě něco nového, a zároveň cítím jeho hluboké porozumění. Jeden můj americký kolega, kamarád a dirigent, když se dozvěděl, že můj syn studuje dirigování, smutně řekl. „To je škoda, teď už mě nebudeš potřebovat…“ A vzápětí dodal: „Nechoď na zkoušky, pokud ti syn bude něco dirigovat. Mít skladatele na zkoušce je iritující, ale pokud je to ještě matka, to teprve musí být hrůza…“ Držela jsem se jeho rady, na zkoušky nechodila a funguje to. Nikdy se nestalo, že bych z Markova nastudování cítila jakékoli rozpaky. A jaké má on pocity při studiu mých skladeb, na to se ho ještě musím zeptat…

Máte nějaký zajímavý posluchačský ohlas z nedávné doby na vaši hudbu?
Jednu úsměvnou historku mám z koncertu v Dolním Rakousku. Byl to oficiální typ koncertu s řadou politiků, kteří promlouvali k publiku a z nějakého důvodu mne představili jako raritu – žijícího autora skladby, která na koncertě zazní. Seděli jsme s manželem v první řadě, a když dozněla Malá noční hudba v úvodu koncertního programu, nahnula se ke mně starší paní a se spikleneckým pohledem mi pošeptala: „Moc hezky jste to napsala…“ Škoda, že můj manžel procedil mezi zuby: „To byl Mozart…“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat