Sylvie Bodorová: Sedíte v sále a nemůžete dělat nic

  1. 1
  2. 2

Velký den čeká právě dnes významnou českou hudební skladatelku Sylvii Bodorovou: Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se svým šéfdirigentem Jiřím Koutem totiž večer ve Smetanově síni provede ve světové premiéře její 1.symfonii.

Hudebníci, kteří chystají premiéru vaší 1.symfonie říkají, že to bude „něco, co tady ještě nebylo“. Skutečně?

Pokud to říkají hudebníci, tak mám velkou radost, protože jsou to právě oni, kdo jako první přijdou do styku s mojí novou partiturou. Sama za sebe mohu jenom říci, že jsem psala svoji symfonii s plným nasazením a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí.

Vím, že to bude pro vás nejspíš těžké, ale i tak prosím, zkuste odpovědět: Jak byste sama popsala hudbu vaší 1. symfonie? A v čem je podle vás odlišná od vašich předchozích partitur?

Mám celou řadu skladeb pro orchestr. Různě závažných – od symfonických předeher, instrumentálních koncertů až po dvě oratoria: Juda Makabejský, to bylo provedeno v roce 2002 na Pražském jaru, a Mojžíš, uvedené v roce 2008 na Smetanově Litomyšli. Na „ svou“ symfonii jsem čekala poměrně dlouho a věděla jsem proč. Vždy čekám na podnět zvenčí. Ten přišel od Symfonického orchestru FOK a jeho šéfdirigenta Jiřího Kouta. Přišel ve správnou chvíli. Rovněž teprve teď si myslím, že mám dostatečné zkušenosti a „výbavu“, abych se o tento žánr mohla „ucházet“. Nerada bych úplně sama charakterizovala „hudební řeč“ své symfonie, ale nejstručněji řečeno prolíná se v ní celá naše současnost; nemám ráda jakákoliv apriorní estetická nebo kompoziční dogmata. Není náhodou, že bicí nástroje tvoří velmi důležitý element mého výrazově technického aparátu, dále intenzívně pracuji s metrorytmickou strukturou – jakýsi neklidný tep naší doby a zároveň celkový puls jako integrující činitel. Symfonie je jiná v tom, že nekompromisně rozvíjí a vyslovuje to, co jsem v některých předchozích kompozicích jen naznačila. Hudba je fantastická tím, že se v ní dá téměř vše vyjádřit a nemusíte být nikterak konkrétní. Považuji to za úžasnou přednost a je v tom i obrovská svoboda. Jsou věci, které se vyslovit ani nedají, anebo když se vysloví, ztratí to nejpodstatnější. U hudby je to jinak, ta s tím nevyslovitelným dokáže pracovat…

Sama říkáte, že krom jiných témat je vaše 1.symfonie také o naději. Naději v jaké situaci? Naději na co? Jak hodně konkrétní je to pro vás téma?

Řada věcí v životě každého z nás se vyvíjí trochu jinak, než bychom si přáli. Často je to dáno okolnostmi, ale přicházejí i rány, které nikdo nečeká. Kruté a nemilosrdné. Definitivní. Člověk ale musí jít dál, musí to dokázat, zvednout se a žít. Hledáte naději, chytáte se naděje. Naděje ve vyšší řád, naděje v něco, co se těžko dá popsat. Ptám se, hledám odpovědi a také podávám svědectví o své době. Pod příjemně plynoucím řečištěm se ukrývá i celá řada tvrdosti, násilí a lidské arogance. Moje symfonie je o životě, o našem životě, ale bohužel i o smrti, která k životu paradoxním způsobem – i když je to velmi bolestné – patří.

Jak už jste naznačila, 1.symfonii jste psala přímo pro Symfonický orchestr FOK a dirigenta Jiřího Kouta. Nakolik to ovlivnilo samotnou kompozici? A konzultovala jste v průběhu zrodu skladby její podobu s panem šéfdirigentem?

Sešli jsme se až nad partiturou dopsané symfonie. První věcí, která mne v případě šéfdirigenta Jiřího Kouta fascinovala, byla pečlivost, s jakou měl moji partituru nastudovánu. Ještě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Všechny jeho poznámky technického charakteru byly naprosto věcné, všechny konkrétní návrhy drobných změn v zápise partitury měl dokonale promyšlené. Fascinovalo mne to. Víte, když píšete skladbu, jste sám, krásně sám, ale i beznadějně sám. Potom skladbu předáte hudebníkům. Jiří Kout takovým zvláštním způsobem převzal štafetu a já jsem poznala, že má symfonie je v těch nejlepších rukou. Moc mne to potěšilo. To stejné cítím i od členů orchestru FOK. Mám v tom orchestru i řadu přátel a moc se těším na spolupráci.

Některá místa vaší 1.symfonie přinášejí i improvizační příležitost? Prozraďte prosím něco o tom. Nakolik přitom dáváte dotyčným hráčům volnost?

Přiznám se, že přemýšlím o každé notě, kterou do své partitury píši. Velice pečlivě. Musím si být absolutně jista, že to, co píši, je přesně to, co napsat chci a hledám tak dlouho, až ten pocit dokonalosti získám. Na druhé straně jsou v určitých místech momenty, kdy si moc přeji dát hráčům příležitost ukázat bravuru a mistrovství. To se v případě mé symfonie týká bicích nástrojů. A vytvořím v partituře i takové podmínky, aby měli příležitost předvést své mimořádné schopnosti. Získáme oba – já uvolněné a tvůrčí hudebníky a oni příležitost předvést svůj nástroj.

Jedna všetečná otázka: Proč je název vaší 1. symfonie „Con le campane“ – tedy „Se zvony“ – zrovna v italštině?

Zvuk zvonů má důležité místo v celé symfonii, zejména pak ve třetí větě, která je jakýmsi obrazem neodvratného osudu. Zvonění zvonů provázelo a stále ještě provází klíčové okamžiky naší civilizace. Zároveň se v této větě, které se přímo jmenuje Con le campane, objevují reminiscence něčeho, co nenávratně mizí, ale je to součástí našeho života. Italština k hudbě patří, dodnes je většina hudebních poznámek v partituře v italštině, navzdory tomu, že díky invazi computerů i tady se mnohé mění. Přesto si tato krásná řeč svoji výlučnost pořád uchovává. Musím také přiznat: nevím, jestli to je jen kvůli hudbě, ale mně se italština nesmírně líbí. Nádherně zní. Už i samotná ta řeč jakoby zpívala.

Budete mít při premiéře 1.symfonie trému? Jaké jsou vůbec vaše pocity při podobných příležitostech?

Většina premiér je stres. Sedíte v sále a nemůžete už dělat vůbec nic. Pokud mám pocit, že jsem svou partituru vložila do dobrých rukou – a to v případě Symfonického orchestru FOK a jejich šéfdirigenta skutečně mám – hodně to pomůže. Bez napětí se ale premiéra žádné větší skladby neobejde. Roky a měsíce práce – a v jednom okamžiku se rozhodne…

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Sylvie Bodorová: Sedíte v sále a nemůžete dělat nic

  1. Děkuji za rozhovor. Šel jsem si 1. symfonii paní Bodorové poslechnout. První věta je krásná, melancholická, až hypnotická. Ve druhé větě jsou dominantní bicí nástroje, které až přehlušují orchestr. Pulsuje dálniční rychlostí a honba za něčím-čímkoliv je z ní jasně čitelná. Třetí věta je pastorální, se zvony a smutkem. Čtvrtá věta spojuje motivy a stručně graduje do finále. Výborné provedení díky péči pana dirigenta a orchestru. Paní skladatelka sklidila bouřlivý aplaus.

  2. Pingback: Sildenafil

Napsat komentář