Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zakončil sezónu oslavou přírody

Spojení právě těchto dvou kompozic nebylo náhodné. Přestože se jedná o jiný skladebný druh (klavírní koncert a symfonie), mají v základních obrysech mnoho společného: obě se ve svém mimohudebním programu zabývají přírodou a jsou v jeho vyjádření hodně popisné, obě jsou velice zajímavé instrumentačně (hlavně v použití netradičních bicích nástrojů, zejména u Saye).

Velkým lákadlem tohoto koncertu bylo jistě vystoupení uznávaného tureckého klavíristy a skladatele (což už je samo o sobě zajímavá kombinace) Fazila Saye, který v české premiéře interpretoval svůj vlastní klavírní koncert. Jak sám uvádí, zaměření se v tomto díle na vodní tematiku nemá být pouhým odkazem na romantické snahy o hudební vylíčení přírodních aspektů, ale naopak velice aktuálním apelem: „Klavírní koncert Voda jsem složil, abych upozornil na důležitost vody pro náš život, respektive na důsledky jejího nedostatku. Hudební jazyk tohoto díla je co nejuniverzálnější, neboť jde o problém, který spojuje celý svět.“

Pokud však Say mluví o „univerzálním jazyku“, nemyslí tím práci se všemi užívanými (až zneužívanými) hudebními prostředky; spíše bychom měli mluvit o určité fúzi hudebních stylů. Nalezneme zde vlivy minimalismu, témbrové hudby, ale i jazzu a současné filmové hudby. Nejedná se však o snahu naskládat vedle sebe co nejvíce různých druhů hudby, aby to bylo zajímavé, ale o hledání cest, jak hudebně vyjádřit odlišné mimohudební myšlenky. To se Sayovi navíc daří dobře spojovat v logický a smysluplný celek.

V jeho Vodě však nalezneme některá místa, která jsou komponována vyloženě „na efekt“. Přestože použití daxophonu a waterphonu, tedy bicích nástrojů, které jsou rozeznívané smyčcem a které vydávají pro naše uši velice netradiční zvuky a tóny, má jasný záměr ve vytvoření pochmurné až strašidelné atmosféry kolem nočního jezera (druhá věta koncertu), velice časté využívání jiných druhů bicích nástrojů působilo mnohdy uměle (ve smyslu čím ještě zaujmout posluchačovo ucho). Na druhou stranu o zvukovou rozmanitost tu opravdu nebyla nouze, zejména však právě díky bohatému bicímu instrumentáři.

K vyzdvihnutí je i kompoziční struktura této skladby; Say zde dokázal umně spojit programní záměry s těmi hudebními. První věta, „Modrá voda“, je zpodobením moře: ve své podstatě se tedy dobře hodí jako úvod cyklu ve své poklidné i rozbouřené variantě (postupný nárůst zvuku s minimalistickými principy). „Černá voda“ je pak vhodně zařazena jako hudební kontrast; v této druhé větě si Say hodně hraje s barvami a atmosféra jezera za noci je zde místy téměř hororová. Třetí věta pak opět přináší větší pohyb a pozitivnější myšlenky: zobrazuje „Zelenou vodu“, tedy věčný tok řeky.

Jak jsem již zmínila, velice popisná (ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu – to je věčná otázka, kterou si každý musí rozhodnout sám) byla i druhá polovina koncertu po přestávce. Alpská symfonie, odkazující na Straussův zážitek z bavorských Alp, zobrazuje cestu na horský vrchol a zpět od východu do západu slunce a nechybí zde pozitivně laděné pasáže (setkání s dobytkem, výhled z vrcholu), ani ty negativní (nebezpečí, bouře). Přestože se celková durata blíží hodině, díky svému programu tato symfonie udrží v pozornosti i méně „zdatné“ posluchače; ti náročnější jsou zase neustále okouzlováni Straussovým jedinečným citem pro instrumentaci, schopností prudkých, ale velice přirozených gradací, a zvláště pak neuvěřitelným tahem, který se line celou kompozicí.

A že tuto interpretaci vedl právě dirigent Pietari Inkinen, dočkali jsme se skutečné hudební lahůdky. Celé dílo drželo perfektně pohromadě, bylo pro posluchače srozumitelné a živé; dokonce jsme u většiny interpretů mohli postřehnout nebývalý interpretační zápal. Inkinen se se Straussem rozhodl otevřít i uzavřít letošní sezonu, aby tak poukázal na výjimečnost tohoto skladatele; zařazení právě Alpské symfonie se pak hodilo i z dramaturgického hlediska: „…tahle majestátní hudba popisující úchvatné scenérie se dobře hodí na závěr sezony,“ dodal. A mám za to, že měl pravdu.