Symfonie Pathétique – Patos na svém místě s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem

Renaud Capuçon je houslista, který do Prahy přijíždí na koncerty významné – houslovým koncertem Antonína Dvořáka uzavřel letos Pražské jaro, na Dvořákově Praze zahrál Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35. Jeden z nejznámějších koncertů a jeden z nejvyhledávanějších houslistů dneška, symbióza senzace.
Renaud Capuçon, Česká filharmonie, Semjon Byčkov – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Renaud Capuçon hraje dílo v důvěrné znalosti, hrál je jistě nesčíslněkrát a hraje ve smyslu nekonečné melodie, jako efektní přehlídku své virtuozity. Orchestr začíná houslovým vstupem (koncertní mistr Jan Mráček) a sólistovi připravil náladově půvabnou předehru a po celý čas mu byl vysoce erudovaným partnerem. Capuçonovým svižným, pružným tónům a kadencím patří obdiv a orchestr je uzavíral a doplňoval hrou neméně suverénní. Upřednostňuji méně vyhrocená tempa, přednes zřetelnější výslovnosti, ale mohu chtít po olympionikovi, aby zpomalil, navíc když taková exkluzivita hry má posluchačský efekt? Oslnil přídavkem, byla to melodie z Gluckovy opery Orfeus a Eurydika.

Vrcholem večera a vrcholem všech tří festivalových vystoupení České filharmonie s programem Čajkovského byla Symfonie č. 6 h moll Patetická, op. 74. Dílo skladatele v tvůrčím zenitu, pochvaloval si, že se mu do něj podařilo vložit tolik lásky a zápalu, ba považoval je za své dílo nejlepší. Nejsou to slova pýchy, jsou pravdivá. Vykladači díla mají dostatek biografických zdrojů a tak se ví, že zde není zhudebněný patos idejí národnostních či sociálních, naopak, vyjadřuje patos intimity, velký lidský cit. K této symfonii se váže Čajkovského nenaplněný milostný vztah k synovci. Chmurný, dvakrát vyzpívaný začátek fagotový, kontrabasy kolorovaný a rozvíjený dál do atakující tklivosti byl signálem, že Semjon Byčkov povede zpěv touhy a citu. Dirigoval zpaměti a detailní nastudování s Českou filharmonií vedlo k posluchačskému úchvatu. Deklamaci nejznámější melodie díla smyčce přímo čarovali, čarovala lyričnost fagotu dušená až do šepotu, vyvážená poutavost všech detailů, vzlyků, napětí, otazníků, strachu i náznaku naděje, zpívané pozouny i hornami v codě.

Renaud Capuçon, Česká filharmonie, Semjon Byčkov – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Angažovanost hráčů otevřela náznak valčíku druhé věty Allegro, víc než na parketě lehký tanec v duši, imponoval i dimenzí con dolcezza, tedy s jasnou lahodností odbíjely tympány děj. Vnímali jsme všichni, jak ušlechtilý, hudbou daný emotivní vpád do mysli každý potřebujeme. Pochodový rytmus v třetí větě přešel do vichru, plápolu, extáze. Adagio lamentoso, závěr symfonie, vedl až do hlubin beznaděje a na dřeň citovosti a naladil stejnou vlnu angažovanosti hráčů i posluchačů. Prožitek uzavřený znova do posledních tónů fagotu a kontrabasů, do největšího pianissima a dlouhého, smysluplného ticha. Život. Fatum.

Také osudová sepjatost České filharmonie, Semjona Byčkova a Čajkovského se prokázala. Jejich nahrávka všech symfonií imponuje, není však nad živý zážitek, zvlášť když jej dává velký a upřímný prožitek a nasazení samotných hráčů.

 

Festival Dvořákova Praha
Dvořákova síň Rudolfina, 21. září 2019

Petr Iljič Čajkovskij:
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Symfonie č. 6 h moll Patetická, op. 74

Renaud Capuçon – housle
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent

Mohlo by vás zajímat