Ta, která se podívá jen do krku a hned ví vše aneb Lidský hlas pod lupou

Rozhovor s primářkou Jitkou Vydrovou, šéfkou Hlasového centra v Praze
Jak vás napadlo věnovat se ve své specializaci problémům operních pěvců? Vy sama zpíváte? Máte nějaké hudební vzdělání?
Zpívám a učila jsem se zpívat. Chodila jsem do základní umělecké školy, dodnes hraju na klavír. Pět let jsem chodila na sólový zpěv k sólistovi Národního divadla panu Rohanovi. Ale mně bylo od začátku jasné, že nebudu operní hvězdou, vždy jsem věděla, že to je jen bohulibý koníček, protože jsem vždy chtěla být doktorkou. Babička byla sálová sestra, ale bohužel všechny její děti nesnášejí pohled na krev. Když ale zjistila, že já tento problém nemám, vštípila mi myšlenku, že se budu věnovat medicíně. A tento obor mi jde lépe než zpěv! (smích) V rodině máme jen amatérské umělce, můj tatínek s nadšením zpíval v různých sborech.
Kolik procent z vašich pacientů tvoří operní hvězdy?
My se věnujeme diagnostice a léčbě všech hlasových poruch, operní hvězdy tvoří tak asi padesát procent našich pacientů. Jsme konziliárním pracovištěm pro hlasové poruchy pro celou republiku.
Jaká jsou specifika pěvců?
Zpěvák je absolutně závislý na tom, aby měl v pořádku horní dýchací cesty a dutiny. Tam, kde se běžný úředník samovolně vyléčí tím, že nenamáhá hlas a mlčí, musí právě u pěvců nastoupit léčba, protože si nemohou dovolit, aby se kvůli banálnímu onemocnění zrušilo představení. U nás to mají o to ztíženější, v porovnání třeba s Itálií nebo Španělskem, že je tu velmi proměnlivé počasí. A ty rychlé změny počasí právě způsobují častější záněty horních a dolních dýchacích cest.
Změny o deset stupňů Celsia ze dne na den způsobují otoky horních dýchacích cest a množení bakterií v nosohltanu. Dále se stává, že z důvodu špatného rozezpívání dojde k ruptuře na hlasivkách, toto je častější u vysokých hlasů – tedy u sopránů a tenorů. Můžu směle říci, že se to stane alespoň jednou za život každé zpěvačce, že jí praskne cévka na hlasivce a má tam pak modřinu. Je to tak běžné jako třeba u sportovců úrazy na nohou, na kolenou.
A pak jsou tu onemocnění z přetížení – to se stává hodně konzervatoristům, kteří ještě neumí poznat svoji hranici. Kdybyste netrénovaná desetkrát po sobě vyběhla na Petřín, tak druhý den také nebudete schopna chodit. Je tedy třeba si uvědomovat, že podstatou hlasivky je sval a ten se chová stejně jako každý jiný sval v lidském těle.
Nejohroženější jsou tedy vysoké hlasy?
Ano, úrazy barytonistů nebo basistů jsou zřídkavé. Sopránová hlasivka je gracilní, nejkratší – měří 13 až 15 milimetrů, je to neuvěřitelně malý kousek tkáně, kterým se ta pěvkyně živí.
Takže vlastně se to dá fyzicky rozpoznat, jaký kdo má hlas? Vy, když se podíváte někomu do krku, tak hned můžete říci – tohle je alt, tohle je soprán? A co mezzosoprán?
Ano, jsem schopna to říci – podle délky hlasivek, podle uložení v krku. Podle tvaru hrtanové příklopky se dá určit i barva toho hlasu. A pak jsou některé hraniční velikosti, u kterých se nedá tak úplně říci, zda je to mezzosoprán nebo dramatický soprán. Tam se to potom kombinuje s vyšetřením hlasového pole, určuje se poloha mluvního hlasu nebo poloha přechodových tónů mezi rejstříky, to místo je charakteristické pro soprán a mezzosoprán. Většina lidí má ale ten obraz typický, je to vrozené, dědičné – jak tvar rezonančních prostor, tak tvar nosohltanu a celého krku i velikost a délka hlasivek.

Je tedy možné, že byste rodičům řekla, zda jejich dítě je nebo naopak nikdy nebude schopné být operní hvězdou?
Pochopitelně to dokážu říci jen z pohledu fyziognomie a to u dívky, které by bylo okolo čtrnácti let. Jsem schopna říci například to, že má sopránový hlas, že ten hlas je frekvenčně velký – třeba dvě a půl oktávy nebo že se blíží ke třem. Když by tam byla jen jedna nebo jedna a půl oktávy, tak to k opernímu zpěvu nebude… Někdo má dobrý frekvenční rozsah, ale není schopen zesílení – tak ti jdou poté třeba na populární hudbu, u které mohou používat mikrofony. Pochopitelně k tomu, aby se z někoho stala operní hvězda, musí ještě nastoupit ty správné morálně-volní vlastnosti, cílevědomost, důslednost v práci, dostatečný zájem, motivace a trénink. Vždyť kolik známe zmařených talentů!
Poznáte podle stavu hlasivky, zda se jedná o profesionálního zpěváka nebo amatéra?
Ano, to jsem schopna říci podle toho, že profesionál ji má širší. Projeví se tam ty hodiny a hodiny tréninků.
Když my, „normální“ populace, přijdeme přechodně o hlas – čím je to způsobeno?
To, že přijdeme o hlas, může být způsobeno asi třiceti příčinami, z nich nejčastější jsou virová či bakteriální infekce, alergie, přetížení či reflux, tedy špatné chemické prostředí vzniklé tím, že se nám vrací žaludeční šťávy. Nejlépe se léčí bakteriální infekce, protože na to máme antibiotika. V dnešní době paradoxně lidé proti antibiotikům brojí, démonizují je a snaží se jim vyhýbat, ale já je v oprávněném případě vřele doporučuji a díky Bohu za ně! Nepředepisuji antibiotika bez ověření, že se skutečně jedná o bakteriální infekci. Každopádně laik by měl při každé ztrátě hlasu jako prvotní krok k uzdravení alespoň na nejbližších třicet hodin zmlknout.
Takže na třicet hodin zmlkneme, a pokud se jedná o infekci, můžeme si pomoci nějakým běžně v lékárně dostupným prostředkem?
Každá infekce začíná z nosohltanu – to je taková kapsička za nosem, a na to používáme oční kapky, protože nosní kapky se moc dobré neprodávají.
A co či jaký postup doporučujete zpěvákům – ať už amatérům nebo profesionálům, aby nedocházelo k úrazům na hlasivkách?
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]