Vladislav Souček

Vladislav Souček, narozený 17. dubna 1937 v Praze, zasvětil velkou část života dětskému sborovému zpěvu. Ovlivnil řadu dětí a mladých lidí v jejich profesním i osobním životě; společně se svou manželkou Zdeňkou zanechali významnou stopu v českém hudebním životě.

Vladislav Souček pochází z hudební rodiny. Jeho otec, ministerský úředník Karel Souček, pořádal po roce 1945 letní dětské tábory tajně v sokolském stylu, matka Marie Součková byla varhanicí Československé církve husitské v Rudné u Prahy. Oba zpívali v tamějším Hlaholu a zastávali významné funkce v místní jednotě Sokola. Proto byli oba politicky sledováni a persekvováni.

Vladislav už od dětství zpíval ve školním dětském sboru, hrál v orchestru a jako samouk na varhany. V roce 1951 se rodina přestěhovala do Prahy, kde v letech 1952–56 navštěvoval Vladislav SPŠ elektrotechnickou v Praze 1, Na Příkopě 16. Po maturitě studoval na ČVUT obor silnoproudá elektrotechnika. Na vysoké škole se mu líbilo, a proto zůstal na katedře jako pedagogický a později odborný asistent až do roku 1969. Vedl studentské semináře a vydal dvě odborná skripta.

Mezitím se stihl věnovat i svým dvěma zálibám. První bylo loutkové divadlo, loutky Souček nejprve mluvil, později i vodil. Byl hlavním zvukařem divadla Říše loutek v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Druhou zálibou byl dětský sborový zpěv. Vladislav Souček v září 1961 založil dětský pěvecký sbor Radost, původně jako sbor ZDŠ v Korunovační ulici na Letné. Z nenápadného školního tělesa se v roce 1965 stal sbor celoobvodní, který navštěvovaly děti i z dalších základních škol Prahy 7. Sbor přešel ze školy pod Dům pionýrů a mládeže, který byl jeho zřizovatelem až do roku 1994, kdy sbor přešel pod křídla Základní umělecké školy.

Souček byl v tu dobu také instruktorem Městského domu osvěty – jeho úkolem bylo pomáhat školním dětským sborům, zvát je na festivaly a přehlídky, být porotcem dětských soutěží, nabízet nové notové materiály a zároveň monitorovat stav sborového zpěvu a jeho úroveň. Jeho vzorem, nadřízeným a později i blízkým přítelem se stal sbormistr Pražského dětského sboru Čestmír Stašek, s nímž v 60. letech trávil hodně času při společných soustředěních i hudebních produkcích. Začátkem 60. let Souček studoval tři semestry hudební výchovu a matematiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, než mu to současný zaměstnavatel – elektrofakulta ČVUT – z politických důvodů zakázala. Zde zažil řadu tehdejších hudebních osobností, manžele Vrchotovy či sbormistra Josefa Plavce. Současně docházel zpívat a natáčet do pěveckého sboru Mír Československého rozhlasu (sbormistr Jiří Kareš, Jiří Stárek, Jiří Váchal). Váchal ho doporučil do Komické opery na Vinohradech, kde Souček působil jako druhý sbormistr a nastudoval zde se souborem několik titulů. Po ukončení činnosti sboru Mír v rozhlase působil v tomto sboru též jako druhý sbormistr.

Jeho hlavní uměleckou činností ale nakonec zůstalo působení v dětském sboru. Radost měla v něm nejen obětavého a informovaného sbormistra, ale především všestranného a technicky vzdělaného člověka, který ve volných chvílích neváhal navrhnout a vyrobit vlastní sadu legendárních přenosných praktikáblů, natáčet sbor na magnetofon či vyrobit pro sbor množství notových partů.

Brzy se sbor Radost zdokonalil a začal vítězit v pražských i republikových soutěžích, v roce 1976 získala Radost Cenu hl. města Prahy. To už však několik let fungovala i přípravná oddělení, se sborem mu od roku 1969 pomáhala jeho manželka Zdeňka, účast ve sboru neminula ani jejich děti a vnoučata. Učitelskému povolání a elektrotechnice ale zůstal Souček také věrný – od září 1969 vyučoval odborné předměty na střední průmyslové škole na Příkopech, kde dříve sám studoval, brzy se stal zástupcem a záhy i ředitelem (1976–84). Později přešel jako zástupce na SPŠE v Ječné ulici, kde rovněž zastával ředitelskou pozici až do svého odchodu do důchodu (1988–98). Radost Praha se od 70. let postupně propracovala mezi republikově i mezinárodně známé výběrové dětské sbory, získala řadu cen i absolutních vítězství v soutěžích (Bratislava, Cantonigròs, Celje, Kaunas, Limburg-Lindenholzhausen, Llangollen, Montreux, Neerpelt, Tours aj.), navštívila 19 evropských zemí i Kanadu, zpívala opakovaně na Pražském jaru a spolupracovala s významnými profesionálními tělesy. Společně se Zdeňkou a vynikající klavíristkou, (odchovankyní Staškova Pražského dětského sboru) Jitkou Vránkovou (později Nešverovou), vytvořili tým, díky kterému se sbor rozrostl a v době největšího rozkvětu na konci 80. let měl i s přípravnými odděleními přes 500 členů. O sbor se nezištně starala či stará řada dalších dobrých lidí – současný sbormistr Jan Pirner, Andrea Sušilová, Jana Jamborová a Helena Šmydková, hlasové poradkyně Věra Grigová, Markéta Džuneva , tajemnice Alena Vogelová, předsedkyně rodičovského sdružení a později spolku přátel sboru Drahuška Marková, Milena Poláčková a Eva Holečková, klavíristka Jamila Hla-Shwe, ředitelka Domu pionýrů a mládeže (později Domu dětí a mládeže) Věra Útratová i vedení Základní umělecké školy v Šimáčkově 16 a celá řada rodičů.

Z řad bývalých členů sboru vznikl o několik komorních těles (Cesmina, Gapeels, Totál vokál a Puellae) a jeden sbor smíšený, v roce 1988 vzniklé Gaudium Praha, jehož mužská část se skládala převážně z otců bývalých členek. Součkovi se s Radostí spřátelili s mnoha dětskými sbory, pomocnou ruku jim podávali i přátelé z řad sbormistrů. Díky těmto všem kontaktům a z potřeby přátelských výměn založili Součkovi v roce 1985 sborový festival Letenská vonička, který úspěšně fungoval až do roku 2001. Vladislav Souček působil řadu let v Předsednictvu Unie českých pěveckých sborů, kde hájil zájmy dětských sborů, je členem Odborné rady pro dětský sborový zpěv NIPOS-ARTAMA i členem porot sborových soutěží v Čechách (Jirkov, Kladno, Olomouc, Nový Jičín, Praha) i v zahraničí (Halle, Riga). Je nositelem Ceny Františka Lýska, čestným občanem Prahy 7. Za svoji mnohaletou sbormistrovskou činnost byl oceněn spolu se svojí ženou za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost v oblasti uměleckého vzdělávání Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně.