Tajemství mojí energie? Dělám práci, která mě baví

Deset otázek pro Cecilii Bartoli 

Rozhovor s vámi nejde nezačít otázkou na to, odkud berete svoji neutuchající energii? Při každém setkání s vámi ji máte na rozdávání!

Myslím, že tajemství této energie je v tom, že dělám práci, která mě baví: být na jevišti vyžaduje hodně energie, ale ten pocit, že můžu sdílet hudbu a emoce se svým obecenstvem je k nezaplacení!

Vaše profesní tempo se zdá být přímo zběsilé. Skutečně vám to tak vyhovuje? Jak velkou sebekázeň to od vás vyžaduje? A co děláte pro to, aby to všechno váš hlas vydržel?

Můj životní rytmus je jako hudba, kterou zpívám, plný dynamiky. Jsou tu velmi intenzivní chvíle, kdy se musím soustředit a být v pohybu, ale mám ráda i dlouhé, pomalé melodie. A stejným způsobem organizuji svůj kalendář, takže tam mám období, kdy jsem na turné a zpívám na koncertech, ale pak se snažím odjet na pořádnou dovolenou, kdy jen relaxuji a užívám si života!

Jednou z vašich nejnovějších rolí je Belliniho Norma, na kterou bylo mnoho operních fanoušků opravdu zvědavých. Jak se vám zpívá?

Norma je jeden z nejsilnějších a nejvášnivějších příběhů lásky, které existují! Je tam individualita, společnost, láska, obětování se, žárlivost, smrt! – Norma se vlastně stala mou vysněnou rolí!

Jak hodně je pro vás u takové role, jako je třeba právě Norma, důležité to, jakou představu měl o její interpretaci sám Bellini a jakým stylem ji její první interpretky, například Giuditta Pasta, zpívaly? Jak do hloubky podobné věci při přípravě role studujete a jak hodně je respektujete?

Naše pojetí a výzkum toho, co měl Bellini na mysli, když skládal Normu, byly klíčové. Ve dvacátém století bývala titulní role zpívána dramatickým sopránem a pro Adalgisu to byl dramatický mezzosoprán. Bylo pro nás proto velkým překvapením, když jsme zjistili, které zpěvačky zpívaly v Normě na její premiéře. Na jedné straně Norma, kterou zpívala Giuditta Pasta. Tato zpěvačka zpívala repertoár, který je dnes obvykle vyhrazován mezzosopránům. A Belliniho první Adalgisa byla Giulia Grisi, lehký soprán, pro kterou Donizetti napsal roli Noriny. Najednou se nám dramaturgická situace zdála mnohem logičtější: temnější, hlubší hlas pro zkušenou kněžku Normu a jasnější vyšší hlas pro novicku Adalgisu. Jakmile padlo toto rozhodnutí, mohli jsme začít pracovat na moderní vizi této opery vhodné pro jednadvacáté století: vrátili jsme se k původnímu zvuku, s dobovými nástroji, obnovili jsme původní tonality a tak dále.

A koho z novodobých interpretek Normy vy osobně máte nejvíc ráda?

Řekla bych, že náš nový přístup by nebyl nikdy možný, kdyby tuto operu nenazpívaly ve dvacátém století legendární zpěvačky jako Maria Callas, Montserrat Caballé nebo Joan Sutherland.

Ještě jedna věc, s předchozím tématem související: hodně milovníků nejen opery, ale takzvané vážné hudby vůbec se dnes často zajímá nejen o to, jak hodně se změnil interpretační styl u té které partitury, ale ptá se i na to, jak moc vzrostly nároky publika. Myslíte, že dnešní posluchači jsou o hodně náročnější, než byli třeba právě za doby Belliniho?

Nemyslím si, že by bylo publikum náročnější, a myslím, že to nelze srovnávat. Umělec musí mít vizi v každé době, musí tvrdě pracovat na technické přípravě, a když jde na jeviště, musí být autentický, musí mít rád komunikaci a sdílet emoce se svým publikem.

Mnoho vašich fanoušků u vás mimo jiné obdivuje i obrovský hlasový rozsah, vyrovnanost jednotlivých poloh a taky práci s dechem. Myslíte, že dispozice a výbava zpěváků se dejme tomu od osmnáctého století až do dneška hodně změnily? A jak velkým hlasovým rozsahem vy disponujete?

Fyzicky se muži ani ženy nemohli za posledních dvě stě padesát let nějak moc změnit, takže ani hlasová kapacita se nemohla změnit. Ale jsou tu dva aspekty, které se změnily hodně: v osmnáctém století existovali kastráti, které – naštěstí! – už nemáme. Měli mužské tělo a mužskou hruď, ale ženský hlas, a proto byli schopní zpívat tak nahlas jako muži a tak vysoko jako ženy. Měli také výjimečně flexibilní hlas, byli schopní zpívat v různých barvách a odstínech, byli schopní jakoby „malovat“ svým hlasem. Stejně tak i orchestry byly flexibilnější, existoval skutečný dialog mezi hlasem a nástroji se všemi jejich různými barvami tónů. Později se hodně změnily nástroje i velikost operních prostor: během dvacátého století začaly být orchestry mnohem hlasitější, proto začaly být potřebné i hlasitější hlasy. Následkem toho všeho ubylo možností pro flexibilitu, pro používání barev a jemných nuancí.

K nám do Prahy se letos na podzim chystáte v poměrně krátké době už potřetí. Čím tentokrát překvapíte?

Budu uvádět nový program s hudbou Mozarta a Haydna – a také jednu novinku! Budu zpívat árii českého skladatele Josefa Myslivečka!

A jaké další nové projekty chystáte?

Tento rok budu poprvé zpívat v curyšském operním domě Händelovu Alcinu a těším se na novou produkci Cenerentoly, kterou uvedeme na Svatodušním festivalu v Salcburku v roce 2014.

Existuje vůbec ještě něco, na co se vás nikdo z novinářů zatím nezeptal a co byste přitom ráda prozradila?

To je těžké říct – ale pokud se chtějí lidé o mně dozvědět něco nového, nejlepší je přijít na koncert a užít si živé představení!

Díky za vaše odpovědi!

Vizitka:
Fenomenální koloraturní mezzosopranistka Cecilia Bartoli (4. 6. 1966) je už od konce minulého století jednou z nejpopulárnějších a nejuznávanějších současných operních hvězd. S osmi miliony prodaných nosičů, sto týdny na žebříčku nejhranějších nahrávek, mnoha zlatými deskami, čtyřmi cenami Grammy, devíti cenami Echo a Bambi, dvěma cenami Classical Brit Award a celou řadou dalších prestižních ocenění se Cecilia Bartoli stala nejprodávanější umělkyní klasické hudby po Lucianu Pavarottim.

Cecilii Bartoli se podařilo zpopularizovat mnoho neznámých a opomíjených skladatelů a jejich dávno zapomenutých děl. V posledních letech spolupracuje především s renomovanými soubory, jako jsou Akademie für Alte Musik, Les Arts Florissants, Concentus Musicus Wien, Freiburger Barockorchester, Il Giardino Armonico, Kammerorchester Basel, Les Musiciens du Louvre, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra La Scintilla nebo Ensemble Matheus.

Cecilia Bartoli byla v Itálii vyznamenána rytířským řádem a na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě dostala titul „Accademico effettivo”. Obdržela rovněž francouzský řád Officier de l’Ordre du Mérite a je čestnou členkou Královské akademie hudby v Londýně. Nedávno získala prestižní italskou cenu Bellini d’Oro a také Medalla de Oro al Mérito en las Bellas Artes, jedno z nejvyšších ocenění španělského ministerstva kultury. Je rovněž držitelkou čestného doktorátu Univerzity v Dublinu.

V roce 2012 se Cecilia Bartoli stala uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku. V květnu 2012 se tam představila jako Kleopatra v Händelově opeře Julius Caesar, v květnu 2013 pak na jevišti poprvé v titulní roli Belliniho Normy.

V listopadu 2013 se Cecilia Bartoli již potřetí objeví v Praze, tentokrát v novém projektu jdoucím po stopách vídeňských klasiků (Mozart, Gluck, Haydn, Beethoven).

www.ceciliabartolionline.com

***

Mozart a vídeňský klasicismus
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
Dirigent: Muhai Tang
Kammerorchester Basel
(koncertní místr Stefano Barneschi)
Sergio Ciomei (klavír)
12. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Exsultate jubilate“ KV 165
– Joseph Haydn: Allegro assai – Symphony No. 52 in C minor H. I/52
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Non più, tutti ascoltai… Non temer, amato bene“ – Idomeneo
– Josef Mysliveček: Ouverture – Medonte
– Josef Mysliveček: „Se mai senti“ – La clemenza di Tito (Sesto)
– Joseph Haydn: „Al tuo seno fortunato“ – L’anima del filosofo ossia Orfeo ed Euridice – Hob. XXVIII:13 (Genio)
= přestávka =
– Joseph Haydn: Rondo all’ungherese – Piano concerto in D major Hob. XVIII, Nr. 11
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Deh, per questo istante“ – La clemenza di Tito – KV 621 (Sesto)
– Jan Křtitel Vaňhal: Finale-allegro – Symphony in G minor (Bryan g1)
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Parto, parto“ – „La clemenza di Tito“ (Sesto)
– Joseph Martin Kraus: Ouverture – Olympie, VB 29
– Joseph Haydn: „Berenice, che fai“ – cantata Hob. XXIVa:10 (1795) – Metastasio – Antigono

Překlad Daniela Jarošová
Foto Decca