Tak trochu bipolární Arthur Abram: „Tanec je síla, křehkost, vše dohromady.“

Zajímavé je vaše napojení na choreografa a šéfa brněnského baletu Mária Radačovského. Znáte se už z Bratislavy, kde jste oba působili na scéně Baletu SND. Patřil jste k těm, kteří s ním odešli do Baletu Bratislava a dali tak přednost určité nejistotě. S Máriem jste pak přešel do Brna, aniž by bylo předem jasné, že tady získá tak pevné postavení. To je určitě silný příběh…
Znám Mária od svých čtrnácti let, kdy jsem byl ještě ve škole v kanadském Montrealu. On tam byl tanečníkem Les Grand Ballets Canadiens a během letních kurzů nám přišel dávat tréninky. Pracovali jsme v jedné budově, já o poschodí níže. Během studia jsem tančil ve dvou jeho choreografiích. První bylo Ravelovo Bolero, které později natočila i kanadská televize. Druhá choreografie už byla vytvořena přímo pro nás – studenty montrealské college. Po ukončení školy jsem se rozhodl ještě se svou kamarádkou hledat angažmá v Evropě. Mířili jsme hlavně do Francie, protože německou taneční scénu jsme moc neznali. A při té evropské cestě jsme se zastavili v Bratislavě. Kamarádka nakonec našla něco v Německu a Mário, tehdejší šéf Baletu SND, mi nabídl smlouvu do svého souboru. Já jsem byl nadšený, že si mne Mário „vzal pod svá křídla“ a jsem s ním rád dodnes.

Jste rodilý Pařížan, který studoval tanec v Kanadě. Můžete nám říct něco o své rodině a rozhodnutí stát se tanečníkem?
V Paříži jsem se sice narodil, ale žil jsem tam asi jen 3 roky. Moc ji vlastně neznám. Do deseti let jsem byl s rodiči v městečku blízko Nice a pak, až tatínek dokončil univerzitu a udělal doktorát, jsme odešli celá rodina do Kanady. On má technické vzdělání a pracuje jako počítačový programátor. Mamka ale amatérsky tancovala. Dokonce v 80. letech zvažovala účast v jedné moderní skupině, ale nakonec se na profesionální dráhu nedala. Já nejsem příliš studijní typ, hodně jsem sportoval. Pohyb mne vždy bavil, a tak jsem se přidal k mladší sestře, která začala chodit na hodiny baletu. Svou cestu k tanci jsem si nemusel moc probojovávat, přišlo to celkem přirozeně.

V Brně tančíte sólové role v klasickém i současném repertoáru. Preferujete spíše „bílý balet“ nebo moderní taneční styly?
Z klasického je větší asi jen Louskáček. Určitě mi vyhovuje více současný styl a Mário mi dává příležitosti právě v těchto choreografiích.

Která role je vám nejbližší a proč?
To se těžko vybírá. Určitě duet č. 4 v Petite Mort Jiřího Kyliána je pro mne zázrak. Všichni ho chtěli tančit a dostal jsem ho já. Jednou jsem měl možnost si ho zatančit i se svou ženou. Mám rád všechny duety. První je zajímavý, druhý je bomba, šestý má také hodně do sebe, ale ten čtvrtý, ten je nejlepší. Kylián ho vytvořil pro Johana Ingera a Elke Schepers, jeho asistentku, která Petite Mort u nás nastudovávala. Oni byli praví tanečníci od Jiřího Kyliána. Byli mu hodně blízcí. A když choreograf pracuje s takový člověkem, vytvoří něco jiného, slovník je bohatší. A k tomu ještě nádherná Mozartova hudba. Blízké mému srdci je i Black and White od Mária Radačovského. Tančil jsem ho tolikrát a pořád mne baví. Chtěl bych ho tančit dál, i když tuto sezónu není nasazený. Je to pro mne náročné představení, protože jsem stále na jevišti, ale ty duety jsou senzační.

Nedá mi to nevzpomenout na všechny vaše tři verze Romea. Poprvé jako Tony ve West Side Story, podruhé v klasičtějším pojetí Prokofjevova baletu, a nakonec v poslední novince Radio and Juliet. Stejný zdroj, tři různá provedení, bylo to napínavé nebo už trochu „otřepané“ téma?
A ještě jsem tančil Romea v Bratislavě. Mysleli jsme si, že bude chtít Mário přenést tu bratislavskou verzi, ale on vytvořil něco úplně jiného. Jsou tam asi jen dva až tři kroky stejné. Myslím, že role Romea mi sedí. Včera jsme hráli Dámu s kaméliemi a tam mám podobný charakter. Radio and Juliet je úplně jiný balet. Zpočátku v Bratislavě jsem o sobě hodně pochyboval, hledal, co vyjádřit a jak své emoce uplatnit na jevišti. Zajímalo mne, jak působím a jestli mne publikum pochopí. Ve West Side Story jsem se už cítil poměrně komfortně. I v brněnské verzi Romea jsem mohl přidat vlastní emoce. Mário mi dává při práci na roli dostatečný prostor. Vytvoří něco, já nabídnu pohyb a on řekne: „Dáme to tam.“ On jako choreograf tvoří přímo na sále a mění a mění až do premiéry, a i po ní na detailech stále pracuje. Premiéra vypadá dost jinak než stejné představení třeba po čtyřech letech. Romeo mne stále baví a dovedu si nacházet nové a nové věci. Role pořád žije a Mário nás nutí, abychom nedělali pořád totéž. Musím najít např. nový způsob, jak přijít k Julii – pokaždé. Když vidí dvakrát to stejné, tak není rád. On chce vždycky, abychom překvapovali svého partnera. V každé inscenaci jsem měl také jinou partnerku, je to odlišný způsob pohybové mluvy.

Kromě Mária Radačovského jste se setkal i s řadou dalších zajímavých choreografických osobností. S kým se vám nejlépe pracovalo?
V souvislosti s naší poslední premiérou Radio and Juliet bylo pro mne úžasné setkání s Edwardem Clugem. Trochu jsem se bál, ale nakonec jsem byl nadšený. Nevěděl jsem, jaký bude člověk. Edward měl na dotažení tři dny. Vše nastudované v podstatě rozbil. Jeho asistent chtěl po nás absolutně přesné výkony, abychom šlapali jako stroj, jako hodinky. Edward tam přidal umělecký pohled. Pracoval hlavě se mnou a se Se Hyun An, představitelkou Juliet. Já jsem měl být jiný než ostatní, citovější…

Úžasným choreografem je i Nacho Duato. Připravil s naším souborem svou starší choreografii Gnawa. Duato je úplně jiný než Kylián. Podobají se ve způsobu práce, ale on je Španěl. Když se podíváme na Kyliána, je bližší české hudbě, takový Dvořák nebo Smetana – hluboké, citové. Petite Mort je celý on. Viděl jsem Gnawu v Bratislavě v původním obsazení s madridským souborem. Je to oheň a španělský temperament. V hudbě jsou důležité bubny a její arabský původ. A to je pro mne hodně. Žil jsem v jižní Francii, kde jsou patrné africké a arabské vlivy.

Další můj oblíbenec je Lukáš Timulák. Tančil jsem v jeho choreografii Real Time poprvé v Bratislavě. Původně jsem do ní vůbec nebyl obsazen. Dva roky jsem se pouze díval a doufal jsem, že v tom někdy tančit budu. A nakonec mě nechali tančit poslední představení. Musel jsem roli sám nastudovat. Pak mi Mário přišel osobně pogratulovat do šatny. Tady v Brně jsme dělali Masculine/Feminine – vtipné, tančil jsem „židlové“ sólo. A konečně Hidden Order, v němž jsem účinkoval v alternaci s Martinem Svobodníkem. Nádherná výtvarná věc. Timulák pracuje se stálým týmem výtvarníků a tady byl překrásný světelný design. Mihotající se lampa v kovovém tubusu vytvářela to správné prostředí. A z pohledu tanečníka divadlo s hledištěm úplně změnilo barvu.

A samozřejmě zde musí zaznít již vzpomínaný Jiří Kylián. Když přijde tak velký choreograf, je setkání s ním jedinečné. Má to v hlavě, v očích, je to celý život.

Mohu se zeptat trochu i na vaše soukromí? Vaše manželka je Češka, tanečnice Hana Abram/Švábenská. Jaké je vaše taneční i soukromé „souznění“?
Moje žena je Brňačka. Byla v angažmá v Bratislavě v SND a tam jsme se poznali. Do Brna už šla se mnou. Na jevišti se však příliš často bohužel nepotkáváme. Chtěl bych dělat Petite Mort ještě jednou s ní. Pro mne je bezva, že má žena je tanečnice – máme stejný způsob života a ten je hodně specifický. Možná se ostatní na nás dívají, že nemáme moc soukromého života, ale my žijeme v práci, žijeme tancem. Doma jsme úplně vyřízení. A když jsme doma, moc dlouho tam nevydržíme, protože to není náš život.

A co další taneční partnerky? Je to jednoduché najít vzájemný soulad?
Mám svoji oblíbenou partnerku. Je to Emilia Vuorio. Musím poděkovat Adamovi Sojkovi, protože on nás spojil v práci na Choreografickém ateliéru. Dělali jsme spolu krátký duet a myslím si, že když to viděl Mário, tak nás dal dohromady v Black and White. Ona dokáže publikum zhypnotizovat. Má zvláštní způsob pohybu – plovoucí, senzitivní, křehký. I kvůli ní mám rád Black and White. Já tam moc nedělám, vlastně hlavně zvedám a je to ona, která dá duetu náplň – tančí tam nahoře. Dává divákovi vzduch. Obdobnou křehkost a podobný dar v klasickém baletu má i moje žena.

Jak se vám vlastně žije v Brně?
Jsem tady doma. Mám svůj batoh vyrobený v Brně. Rád podporuji to, co je lokální. Třeba i své sousedy. Brno je fajn a žije to tady. Dnes jsem četl článek o tom, že Brno je specifické a má svůj vlastní život. Je tu hodně umělců. Snad každý. Děje se toho tady opravdu moc a inspirace je všude kolem. Jsem rád, že nám Mário změnil pracovní dobu. Končíme v 17 hodin a konečně budu mít čas zajít se podívat na filharmonii.

Vaše jméno je uvedeno i mezi tvůrci baletu Dáma s kaméliemi v choreografii Valentiny Turcu. Vystupujete tu jako výtvarný spolupracovník. Jak jste se dostal k této práci?
Jsou to mé fotografie, které slouží jako výrazný prvek scénografie. Fotografuji v podstatě skoro tak dlouho, jako tančím. Začal jsem ještě na škole. Nejprve jsem měl Nikon na kinofilm, který dostali moji rodiče jako dárek k mému narození. Později jsem dostal digitální fotoaparát. Byl to koníček, který se postupně stává mou druhou profesí. K fotografiím pro divadlo mne přivedl náš bývalý PR manažer Michal Kořínek v souvislosti s focením Choreografického ateliéru. Od r. 2015 fotím hodně a stále víc a víc. Divadlo už s mými fotografiemi pracuje. Hodně jsem fotil Labutí jezero a měl jsem dokonce i oficiální výstavy v Mahenově i Janáčkově divadle. Pro Dámu s kaméliemi potřebovala Valentina Turcu pro scénografa fotografie. Na scéně jsou 3 obrovská plátna – ženské akty, které jsem vytvořil se svou ženou.

V jednom vašem rozhovoru jste uvedl, že „české publikum dokáže ocenit hloubku tanečního představení“. Myslíte si, že je něčím specifické?
Máme hodně fanoušků. Vidím to hlavně na Instagramu. V jiných zemích mají lidé s většími příjmy větší šanci se dostat do divadla. V Zurichu mají například koupené vlastní sedadlo. Se školou jsem hodně cestoval po Americe a můžu říct, že tady je podpora baletu větší. Jsou tam diváci, ale proporce jsou trochu jiné. Větší města mají menší diváckou základnu. U nás máme publikum, které má zájem o balet. Jsme žádaný soubor v rámci Národního divadla Brno. Lidé se vracejí za jednotlivými tituly a přicházejí opakovaně.

Taneční profese je hodně fyzicky náročná. Trénujete, zkoušíte, tančíte téměř denně. Jde to pořád přirozeně a lehce nebo potřebujete i určitý druh fyzioterapie?
Nikdy to nešlo bez bolesti. Regenerace je těžší a těžší… Jsem takový pštros, který schovává hlavu do písku. Vím, že bolesti jsou tady, ale já se nevzdávám, já prostě nejraději tancuji. Nejsem ten, který přestane, když si něco zlomí. Jdu i přes bolest. Zatnu zuby a když začnu tančit, zapomenu na vše ostatní. Adrenalin a život na jevišti pomůže. Když mám problém, tak jdu k lékaři. Ale na preventivní fyzioterapii jsem líný. Vím, že je to špatně. Bylo by třeba se o své tělo postarat víc. Pracuji hodně intenzivně. Už dvě sezóny mám opravdu nabité, ale je to radost.

Jak odpočíváte a trávíte svůj volný čas?
Odpočívám spíše aktivně. Mám pronajatou dílnu a přes léto jsem např. vytvořil kuchyň. Jindy skočím na kolo a jedu třeba dvacet kilometrů. To je můj relax. Také hodně cestujeme – Vancouver, Seatle, každý rok za rodiči do Kanady. Jezdíme i do New Yorku. Ale své cesty vždy spojujeme s nějakou návštěvou baletu. Cesty za poznáním, ale i tancem.

Otázka běžná, ale důležitá. Čím je pro vás tanec?
To je těžké pojmenovat. Když se na jevišti nedaří, přijdu domů a jsem „úplně na šrot“. Hanka mě vždy musí pozvednout. A když se daří, jsem v oblacích a létám. Jsem v podstatě bipolární – buď tam nahoře, nebo dole. Málokdy je ta fáze mezitím, protože to „mezi“ je nuda, tanec je život, ale zvětšený, jako když ho sledujete přes lupu. Když se podíváme na Romea – jednu scénu jsem zamilovaný, pak přijde pauza a po ní pláču nad smrtí Julie. To vše se prožije za velmi krátký okamžik. A to je to nahoru a dolů. Je to síla, křehkost, vše dohromady. Tanečníci musí být otevření, být extroverti a oddat se totálně.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Na co se můžeme těšit v nejbližší době?
Vzdálenější budoucnost nechávám osudu. V souvislosti s nadcházející sezónou přijde v listopadu Beethoven. Bude to velkolepé jako jeho hudba – orchestr na jevišti, zpěváci, tanečníci. Vlastně mě nikdy netěší, že orchestr je schován dole v orchestřišti. Mám rád tu variabilitu živé hudby, tančit na nahrávku mě nebaví. Hudba je prvotní a dává nám sílu a emoce.

Co tedy tanec bez hudby?
Je to těžší, ale ne nezajímavé. Já to mám rád. Tanečníci dokážou vytvořit rytmus, dech, dynamiku i příběh. Když je ale kvalitní hudba, vše přijde samo. Vzpomínám např. na Kyliánovu Sarabandu. Ta je v podstatě celá bez hudby, a když nakonec zazní Bachova hudba, nakumulované napětí exploduje a dojde k vyvrcholení. Na jevišti to cítíme jako velký výbuch.

A na okraj, co české holky?
Když přiletěl bratr s celou rodinou na moji svatbu, nestačil se divit, jaké tady jsou holky hezké, a já mám svoji doma. Dobře jsem si vybral.

Arthur Abram, sólista Baletu NdB vystudoval tanec na L´école Superieure de ballet contemporain de Montreal v Kanadě. Ve studiu pokračoval s Le Jeune Ballet du Québec, kde získal stipendia Geneviéve Gérard Scholarship (2004) a Andrea Boardman Scholarship (2006). V letech 2008–2011 byl členem Baletu SND Bratislava, kde účinkoval v baletním repertoáru jako např. Labutí jezero, Louskáček, Spící krasavice, Oněgin a také v současných choreografiích Lukáše Timuláka, Mária Radačovského a Jamese Kudelky. Dvě další sezóny byl členem nezávislého souboru Balet Bratislava, kde svůj talent upevnil v současných choreografiích Mária Radačovského, Šárky Ondrišové a Stanislavy Vlčekové.

V r. 2013 přijal angažmá do baletního souboru NdB, od r. 2016 byl demisólistou a od r. 2018 je sólistou. Tančí sólové role v klasickém i současném repertoáru jako např. Princ v Louskáčkovi, Princ v Black and White, Duet č.4 v Petite Mort, duet v choreografii Spolu, Marne v Masculine/Feminine, Tony ve West Side Story, Romeo v Romeovi a Julii, jeden z mužů /Romeo/ v Radio and Juliet, Hlavní pár v Gnawě, Armand Duval v Dámě s kaméliemi, hlavní mužská role On v baletu Chvění a další.