Takový obyčejný hudební hodokvas

Festivalová sezona je v plném proudu nejen v českých zemích: zatímco mediální prostor české artificiální hudby obsadilo Pražské jaro, ke slovu se přihlásil Janáčkův máj a hudebním festivalem Concentus Moraviae definitivně započne letní festivalová sezona staré hudby, hudebními festivitami se žije i za našimi hranicemi. Nejblíže snad v metropoli na Dunaji, v níž probíhají Vídeňské slavnostní týdny (Wiener Festwochen).

Vídeňské slavnostní týdny jsou i nejsou festivalem, protože při trvalém přívalu vážnohudebních hvězd během abonentní sezony lze ve Vídni slavit snad jen jejich krátkodobou koncentrací v dramaturgicky vyhraněných projektech. Vídeňské hudební týdny, jejichž hlavním dějištěm je Koncertní dům, demokratičtější ze dvou hlavních vídeňských koncertních scén, jsou tak spíše hudebním hodokvasem na sklonku abonentní sezony, než tematicky vyhroceným soustředěním ojedinělých projektů a vzácných hvězd.

Navštívil jsem dva z májových festivalových projektů, dramaturgicky velmi konzervativních, interpretační kvalitou však přinejmenším pozoruhodných, ne-li rovnou výjimečných.

Už zase ten Mozart…
Ve středu 20. května 2015 na podiu Koncertního domu vystoupili domácí Vídeňští symfonikové (Orchester Wiener Akademie) s maďarským dirigentem Ádámem Fischerem, starším z dvojice dirigujících antihvězd, mířících již po léta za kulisami klasické hudební scény k nejvyšším stupňům hudebního Parnasu. Ádám Fischer je ve Vídni více než doma, vídeňské publikum jej zná z pravidelných hostování na koncertních podiích i ve Vídeňské státní opeře, a tentokrát přijel sklízet plody svého intenzivního stýkání a potýkání posledních let s Mozartovými symfonickými partiturami.Zatímco v nedávné pozoruhodné souborné nahrávce Mozartových symfonií byl jeho partnerem Dánský národní komorní orchestr, ve Vídni se představil s interpretačně univerzalistickými Vídeňskými symfoniky, jimž jsem nedával příliš šancí zaujmout v čistě mozartovském programu, kombinujícím symfonie Haffnerovu D-dur KV 385, Lineckou C-dur KV 425 a Pražskou D-dur KV 504. Ale ouha!

Předsudky mě naštěstí zklamaly a symfonikové se v Mozartovi prezentovali se strhující přesvědčivostí, jakou mě ve starších projektech Elijahu Inbala nebo Sylvaina Cambrelinga, když namátkou vzpomínám jen na ty nejzajímavější, které jsem navštívil, rozhodně nepřesvědčili. Nervní Fischer, který se na podiu schovává za dirigentský pultík, o pauzách mezi větami „zhrouceně“ cudně klopí hlavu stranou, aby se nemusel hráčům dívat do očí, a vůbec není na podiu rád viděn, totiž chce být hlavně slyšen, a to skryt za skladatelovým dílem. Když se však dostane ke slovu, dějí se divy.

Nejprve tento maďarský druid s taktovkou vypálil Mozartovu Haffnerovu symfonii, notoricky známou k uzoufání, podceňovanou, zneužívanou pro svou pohodlnou délku jako dramaturgická vata. Velmi živá tempa, ostrá rytmická pulzace, vyhrocená akcentace, extrémní dynamika, a hlavně u standardních symfonických orchestrů neslýchaná artikulace (kam se hrabou kdysi Norringtonovi rozhlasoví symfonikové ze Stuttgartu…) učinily z první věty spektakulární ohňostroj, u nějž jsem zavřel ústa až na sklonku věty.

Pohyblivé Andante, živé ve struktuře, narativní, pointované ve frázích – žádná pauzička mezi jiskřivými krajními větami. Menuet prozradil obdiv a školení u Nikolause Harnoncourta, u nějž Ádámův bratr rovnou studoval. A pak přišlo Finále na hranici technických možností Vídeňských symfoniků, duchaplné, opojně strhující, dokonale gradované. Publikum bouřilo a symfonikové byli spokojeni a to oprávněně, když na sebe strhnuli pozornost přinejmenším koncertatním provedením tria v Menuetu (role koncertního mistra se onoho večera ujal Barylliho žák Florian Zwiauer).

Linecká symfonie mě strhla již ve Fischerově studiové kreaci s Dánským národním komorním orchestrem, na její provedení s Vídeňskými symfoniky jsem tedy byl obzvláště zvědav. Symfonikové nezklamali: zvukově velkorysé provedení introdukce a sonátové první věty stavělo symfonii do sousedství pozdních symfonických děl Haydnových a zralého Beethovena. Pomalé věty Mozartových symfonií skrývají nejedno interpretační úskalí, Fischerova strategie živé mikrostruktury středních hlasů jim však dodává na přesvědčivosti.

Velkosymfonický menuet a finále korunovaly Lineckou, jejíž poslední takty v trubkách Fischer akcentoval s nevídanou slyšitelností ve spektakulárně jasném C-dur. Gradace měla rozměry až mahlerovské. Fischerova Pražská symfonie je vážným kusem, žádným roztomilým obrázkem z hudební kolébky Dona Giovanniho. Introdukci k první větě ve velkorysém tempu Fischer symfonii jednoznačně staví do skurilního sousedství Dona Giovanniho – mrazila v zádech, znepokojovala, hrozila záhrobím. Rozlehlou vstupní větu interpretoval Fischer v rozmáchlém tempu, nikam nespěchal, vychutnával si repetované úseky.

Druhá věta prozradila dirigentovy hluboké zkušenosti s Mozartovými operami, na něž odkazovala svým vypravěčstvím a smyslem pro psychologizující detaily. Finále bylo velkorysé, vpravdě symfonické, a závěrečné ovace bouřlivé, vskutku zasloužené. A kdyže se plaché dirigentské antihvězdy Ádáma Fischera dočkáme na českých, alespoň festivalových podiích? Fischerovu mozartovskou lekci by české orchestry a publikum potřebovaly jako sůl…

Hodnocení autora recenze: 100 %
***

V Mahlerově stínu
Následujícího dne, ve čtvrtek 21. května 2015, vystoupilo ve Velkém sále vídeňského Koncertního domu další z domácích symfonických těles, Rozhlasový symfonický orchestr ORF, který za řízení pětatřicetiletého uměleckého šéfa Cornelia Meistera v první polovině večera v Bruchově Skotské fantazii pro housle a orchestr s harfou op. 46 (1880) doprovodil hostující americkou houslovou star Hilary Hahn. Paní Hahn sice hrála za dva, a to doslova, protože vystoupila v pokročilém stadiu těhotenství, přesto se jí přes tu kultivovanou, tu oslnivou hru, jak jen to Bruchova čtyřdílná koncertantní svita s introdukcí vyžaduje, nepodařilo zcela přesvědčit o kvalitách této eklekticky kompilativní kompozice, oprávněně stojící ve stínu přece jen známějšího, staršího houslového koncertu g-moll op. 26.

Více než emotivní provedení fragmentárního Brucha – v případě nastudované kompozice mi skladatelovo příjmení přišlo jako “nomen omen” – mě zaujal přídavek v podobě Larga z Bachovy třetí houslové sonáty C-dur BWV 1005. Litoval jsem, že jsem Hilary Hahn nezastihnul právě v Bachovi, nebo v jiném z významnějších děl světové houslové literatury, v němž by ji i dynamicky decentněji a diferencovaněji, než tomu bylo v případě recenzovaného koncertu, doprovodil jinak spolehlivě hrající Symfonický orchestr ORF.Zbytečné nářky však nejsou v tomto případě na místě: Hilary Hahn odvedla stoprocentní výkon, zaujala několika půvabnými místy a – jak by tomu v případě festivalů mělo být – svými technickými dispozicemi a zaujatým interpretačním mistrovstvím dopomohla k frekventovanějšímu uvádění dílu, které přinejmenším na českých podiích nelze slýchat bůhvíjak často.

Chtě nechtě zůstala Bruchova Skotská fantazie, přestože byla provedena jednou z nejvýznamnějších houslistek současnosti, ve stínu rozlehlé a dramaturgicky nepříliš tolerantní Mahlerovy 9. symfonie D-dur, skladatelovy poslední dokončené čtyřvěté symfonie z let 1908–1909, která by ve svém sousedství nevrhala stíny snad jen na některou z pozdních symfonií Haydnových. Mahlerovu Devátou lze slýchat ve Vídni pravidelně, mimořádnost její přítomnosti na vídeňských koncertních podiích je tak notně odvislá od kvality provedení.

Vídeňský rozhlasový symfonický orchestr ORF si může na pozdního Mahlera směle troufnout a koncepční problém s partiturou neměl ani stále ještě mladý hannoverský rodák Cornelius Meister, který již dávno není oním dirigujícím mladíkem z Heidelbergu, kde začínal svou dirigentskou kariéru. K jeho uměleckému mládí odkazuje snad jen záliba ve velkém zvuku, kterou trpěl více Bruch než Mahler, v němž se Meisterovi spolehlivě zdařilo udržet partituru na dynamické a tempové uzdě, a to včetně oněch ošemetných závěrů první a čtvrté věty, v nichž se hudební materie dekonstruktivisticky rozpadá.Hluboce mě uspokojil Meisterův tempový plán krajních vět, jimž podle mého názoru otrocké následování skladatelových metronomických pokynů na konciznosti nepřidá. Předstoupit před vídeňské publikum s lendlerem druhé věty může být rizikem, i v této zkoušce však pan Meister obstál, zvláště když mu v klarinetové skupině vypomáhali filharmonikové, otec a syn Ottensamerovi, kteří animovali celou skupinu dřevěných dechových nástrojů k živému výkonu. Vskutku festivalový charakter měly závěrečné věty, přidrzle obhroublé scherzo a finále v duchu Písně o zemi, v němž se blýsknuly i náznaky schopnosti pohybovat se v nejnižší dynamice.

Putovat za Mahlerem do Vídně tak sice není ničím neobvyklým, a naslouchat mu v provedení vídeňských rozhlasových symfoniků není zrovna zárukou mimořádnosti hudebního zážitku, Corneliu Meisterovi a jeho orchestru se však onoho večera podařilo probudit Mahlerovu symfonickou fresku k živosti orchestrálních barev a naléhavosti interpretačního sdělení.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Wiener Festwochen
Wiener Symphoniker
Dirigent: Ádám Fischer
20. května Grosser-Saal, Wiener Konzerthaus Vídeň 

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 D-dur KV 385
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 36 C-dur KV 425
= přestávka =
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 38 D-dur KV 504
***

Wiener Festwochen
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Dirigent: Cornelius Meister
Hilary Hahn (housle)
21. května 2015 Grosser-Saal, Wiener Konzerthaus Vídeň 

program:
Max Bruch: Fantazie pro housle a orchestr s harfou op. 46 „Skotská fantazie“
Gustav Mahler: Symfonie č. 9 D-dur

www.konzerthaus.at

Foto DR, archiv