Takový obyčejný hudební hodokvas

  1. 1
  2. 2

Festivalová sezona je v plném proudu nejen v českých zemích: zatímco mediální prostor české artificiální hudby obsadilo Pražské jaro, ke slovu se přihlásil Janáčkův máj a hudebním festivalem Concentus Moraviae definitivně započne letní festivalová sezona staré hudby, hudebními festivitami se žije i za našimi hranicemi. Nejblíže snad v metropoli na Dunaji, v níž probíhají Vídeňské slavnostní týdny (Wiener Festwochen).

Vídeňské slavnostní týdny jsou i nejsou festivalem, protože při trvalém přívalu vážnohudebních hvězd během abonentní sezony lze ve Vídni slavit snad jen jejich krátkodobou koncentrací v dramaturgicky vyhraněných projektech. Vídeňské hudební týdny, jejichž hlavním dějištěm je Koncertní dům, demokratičtější ze dvou hlavních vídeňských koncertních scén, jsou tak spíše hudebním hodokvasem na sklonku abonentní sezony, než tematicky vyhroceným soustředěním ojedinělých projektů a vzácných hvězd.

Navštívil jsem dva z májových festivalových projektů, dramaturgicky velmi konzervativních, interpretační kvalitou však přinejmenším pozoruhodných, ne-li rovnou výjimečných.

Už zase ten Mozart…
Ve středu 20. května 2015 na podiu Koncertního domu vystoupili domácí Vídeňští symfonikové (Orchester Wiener Akademie) s maďarským dirigentem Ádámem Fischerem, starším z dvojice dirigujících antihvězd, mířících již po léta za kulisami klasické hudební scény k nejvyšším stupňům hudebního Parnasu. Ádám Fischer je ve Vídni více než doma, vídeňské publikum jej zná z pravidelných hostování na koncertních podiích i ve Vídeňské státní opeře, a tentokrát přijel sklízet plody svého intenzivního stýkání a potýkání posledních let s Mozartovými symfonickými partiturami.Zatímco v nedávné pozoruhodné souborné nahrávce Mozartových symfonií byl jeho partnerem Dánský národní komorní orchestr, ve Vídni se představil s interpretačně univerzalistickými Vídeňskými symfoniky, jimž jsem nedával příliš šancí zaujmout v čistě mozartovském programu, kombinujícím symfonie Haffnerovu D-dur KV 385, Lineckou C-dur KV 425 a Pražskou D-dur KV 504. Ale ouha!

Předsudky mě naštěstí zklamaly a symfonikové se v Mozartovi prezentovali se strhující přesvědčivostí, jakou mě ve starších projektech Elijahu Inbala nebo Sylvaina Cambrelinga, když namátkou vzpomínám jen na ty nejzajímavější, které jsem navštívil, rozhodně nepřesvědčili. Nervní Fischer, který se na podiu schovává za dirigentský pultík, o pauzách mezi větami „zhrouceně“ cudně klopí hlavu stranou, aby se nemusel hráčům dívat do očí, a vůbec není na podiu rád viděn, totiž chce být hlavně slyšen, a to skryt za skladatelovým dílem. Když se však dostane ke slovu, dějí se divy.

Nejprve tento maďarský druid s taktovkou vypálil Mozartovu Haffnerovu symfonii, notoricky známou k uzoufání, podceňovanou, zneužívanou pro svou pohodlnou délku jako dramaturgická vata. Velmi živá tempa, ostrá rytmická pulzace, vyhrocená akcentace, extrémní dynamika, a hlavně u standardních symfonických orchestrů neslýchaná artikulace (kam se hrabou kdysi Norringtonovi rozhlasoví symfonikové ze Stuttgartu…) učinily z první věty spektakulární ohňostroj, u nějž jsem zavřel ústa až na sklonku věty.

Pohyblivé Andante, živé ve struktuře, narativní, pointované ve frázích – žádná pauzička mezi jiskřivými krajními větami. Menuet prozradil obdiv a školení u Nikolause Harnoncourta, u nějž Ádámův bratr rovnou studoval. A pak přišlo Finále na hranici technických možností Vídeňských symfoniků, duchaplné, opojně strhující, dokonale gradované. Publikum bouřilo a symfonikové byli spokojeni a to oprávněně, když na sebe strhnuli pozornost přinejmenším koncertatním provedením tria v Menuetu (role koncertního mistra se onoho večera ujal Barylliho žák Florian Zwiauer).

Linecká symfonie mě strhla již ve Fischerově studiové kreaci s Dánským národním komorním orchestrem, na její provedení s Vídeňskými symfoniky jsem tedy byl obzvláště zvědav. Symfonikové nezklamali: zvukově velkorysé provedení introdukce a sonátové první věty stavělo symfonii do sousedství pozdních symfonických děl Haydnových a zralého Beethovena. Pomalé věty Mozartových symfonií skrývají nejedno interpretační úskalí, Fischerova strategie živé mikrostruktury středních hlasů jim však dodává na přesvědčivosti.

Velkosymfonický menuet a finále korunovaly Lineckou, jejíž poslední takty v trubkách Fischer akcentoval s nevídanou slyšitelností ve spektakulárně jasném C-dur. Gradace měla rozměry až mahlerovské. Fischerova Pražská symfonie je vážným kusem, žádným roztomilým obrázkem z hudební kolébky Dona Giovanniho. Introdukci k první větě ve velkorysém tempu Fischer symfonii jednoznačně staví do skurilního sousedství Dona Giovanniho – mrazila v zádech, znepokojovala, hrozila záhrobím. Rozlehlou vstupní větu interpretoval Fischer v rozmáchlém tempu, nikam nespěchal, vychutnával si repetované úseky.

Druhá věta prozradila dirigentovy hluboké zkušenosti s Mozartovými operami, na něž odkazovala svým vypravěčstvím a smyslem pro psychologizující detaily. Finále bylo velkorysé, vpravdě symfonické, a závěrečné ovace bouřlivé, vskutku zasloužené. A kdyže se plaché dirigentské antihvězdy Ádáma Fischera dočkáme na českých, alespoň festivalových podiích? Fischerovu mozartovskou lekci by české orchestry a publikum potřebovaly jako sůl…

Hodnocení autora recenze: 100 %
***

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na