Taktovka Otto Klemperera

Texty Ivana Medka (25)

Klempererův portrét psal Ivan Medek asi v roce 1965. Pro pořad v některém z českých divadel hudby, při němž se poslouchaly dirigentovy interpretace Beethovena, Schuberta a Mahlera. Kromě zajímavých a přesných charakteristik Otto Klemperera jako umělecké osobnosti se Medek opět jakoby mimoděk dotýká důležitých obecných témat. Třeba kvality hudebních děl v souvislosti s jejich interpretacemi: „Velikost díla je také v tom, jak mnoho a jak různé pohledy skýtá odlišným individualitám reprodukčních umělců, kteří k němu přistupují z různých hledisek. Nic na tom nemění skutečnost, že doba, posluchači i kritikové s oblibou určují některé umělce za nejlepší interprety některých autorů.“ Stále platí také slova o tom, co má zahrnovat pravá role šéfa opery či orchestru: především pravomoc a odpovědnost, k nimž se váže důvěra. „Prostě všechno to, co má mít správný šéf, který na tohle musí mít taky odvahu.“
***

Otto Klemperer
Dnes je to osmdesátiletý starý pán, nestor světových dirigentů, poslední žijící představitel slavné generace, která tak pohnula moderním interpretačním projevem mezi dvěma válkami. Žije trvale v Londýně, diriguje už jen vsedě, lékaři mu zakázali cestovat – proto také musel odříct svou účast v jubilejním cyklu České filharmonie – jeho koncerty jsou slavnosti, při kterých se posluchači chovají s posvátnou úctou. Je to tak dávno, co patřil mezi revolucionáře, co provokoval a pobuřoval? Jak je to dlouho, co řídil v Krollově opeře v Berlíně Wagnerovu nejromantičtější operu – Bludného Holanďana ve vlastní režii, kdy nechal hrát všechny představitele ve fracích a večerních toaletách? Už 35 let? Jen 35 let? Patří minulosti ta doba, kdy musel spolu s Bruno Walterem odejít z Německa, protože novým pánům se nelíbil jeho křestní list? Co vlastně na něm bylo napsáno?Otto Klemperer, narozený 14. května 1885 ve Vratislavi. – To znamená generační vrstevník Walterův, Kleiberův, Talichův, Sabatův, Furtwänglerův a řady dalších, mezi kterými pevně kraloval nejstarší (a postavou nejmenší) Arturo Toscanini. Jaká to musela být podivuhodná doba, která dala vyrůst najednou tak velkému počtu individualit, pracujících na stejném díle? Dnes si těžko dovedeme představit, co by se asi stalo, kdyby všichni tito bojovníci minulosti ožili nebo omládli. Jen s jistotou víme, že by v tu chvíli zbledla světla mnohých současných hvězd a z mnohých mistrů by se stali pouze pokorní žáci. A když si navíc připomeneme, že k nám pravidelně – ne jen občas – jezdili? Ne, to nemá být stesk po starých slavných časech. Nebýt jich, nebylo by přítomnosti, kterou žijeme. Ale neměli bychom na ně zapomínat, protože v nich je skryt mnohý klíč k budoucnosti.

Jaká to tedy byla doba?
Tato otázka se nám bude ještě často vracet. Byla to snad léta klidu, která přála rozvoji umění – hudby? Vždyť přinesla dvě největší války, velké revoluce, dala vzniknout novým státům a zřízením a připustila i hrůzné převrácení nejzákladnějších etických hodnot, ze kterých roste život a také umění. Přinesla překotný vývoj techniky a civilisace a mužové, kteří se jako chlapci dívali s obdivem na pomalé parní stroje, ve zralém stáří létali v superrychlých letadlech kolem světa. A stejně tak rychle se kolem nich hnal vývoj hudby. Klemperer chodil do obecné školy v době, kdy Schönberg psal svá první díla, Dvořák psal ale Rusalku, mladý Toscanini řídil premiéry posledních Verdiho skladeb. Otto Klemperer chodil na konservatoř ve Frankfurtě a studoval v Berlíně skladbu u Scharwenky a Pfitznera, když Ďagilev domlouval se Stravinským v Paříži premiéry Ptáka Ohniváka a Petrušky a ve Vídni mladý Bruno Walter obdivoval svého milovaného mistra Gustava Mahlera. Z téže doby jsou ale také první díla Albana Berga a Antona Weberna. Na koncertních pódiích panuje doznívající typ romantického virtuóza. V opeře Caruso, Destinnová, Burian – nelze je všechny vypočítat. Rostou symfonické orchestry, rostou posluchači. Panuje dost obecný názor, že díla klasiků (mimochodem zejména díla barokních mistrů) není možno hrát v originále, že je nutno jim pomáhat. Mahler upravuje instrumentačně i partitury Beethovenových symfonií.

Lze se divit, že nová generace přichází s požadavkem autentičnosti, přesnosti, fanatické dokonalosti či jak se tehdy říkalo „nové věcnosti“? Ne jen dirigenti. Skladatelé, spisovatelé a zajímavé, že snad především architekti. Strohost prvních staveb Corbusierových jsme poznali až po mnoha letech jako krásu. Tohle všechno – bohužel jen ve zcela letmém pohledu – vytvářelo atmosféru doby, ve které přichází v letech 1907–1910 mladý Otto Klemperer do svého prvního angažmá. Kam, to asi neuhádnete. Do Prahy. Pražského německého divadla, jedné z nejprůraznějších operních scén té doby. Pak už následuje řada dalších míst – v Německu byl tehdy zaveden dobrý, vyzkoušený a prospěšný způsob střídání nadaných mladých dirigentů na vedoucích místech – Kolín nad Rýnem, Wiesbaden a pak od roku 1927 Berlín, to všechno už s tituly Generalmusikdirektor. A to nebyl jen tak nějaký titul. Znamenal pravomoc, odpovědnost a byla v něm vyjádřena i důvěra. Prostě všechno to, co má mít správný šéf, který na tohle musí mít taky odvahu. A tu měl Klemperer v plné míře. Nejen v takových případech, jako byl ten s Bludným Holanďanem. Vždyť to byl on, kdo už v roce 1918 řídil poprvé na půdě Německa Janáčkovu Její pastorkyni v Kolíně. Na svůj zájezd do New Yorku v roce 1927 si vzal s sebou Janáčkovu Sinfoniettu. Hrál mimochodem i řadu dalších děl soudobé české hudby a hrál samozřejmě celou světovou moderní hudbu. Nebál se donutit orchestry lámat si hlavy i prsty nad nejkomplikovanějšími party nové hudby a nebál se postavit se před jazzovou kapelu Kurta Weila v Žebrácké opeře. Komponoval vážná meditativní díla i valčíky v hodně veselém vídeňském tónu, měli bychom si někdy poslechnout, jak dodnes rozumí vtipu a noblesní melancholii Johanna Strausse a přitom platí za jednoho z největších interpretů Brucknera a Beethovena.Beethovena hraje se vzácným smyslem pro vyrovnanost tempovou a velkolepost výstavby. Má-li k dispozici výborný orchestr, jakým je například londýnský Philharmonia Orchestra, je pak výsledkem krásné porozumění nejlyričtějšímu Beethovenovu dílu, symfonii, která vyrostla ze šťastných chvil, ve kterých geniální hluchý, ale s osudem smířený a vyrovnaný muž obrací svou pozornost k přírodě, venkovu a lidem tam žijícím, první romantické symfonii největšího klasika – Pastorální.

Co je asi na této interpretaci Beethovenovy Šesté symfonie nejsympatičtější. Její přesnost? Technická dokonalost? Ale to je přece samozřejmé. Zásluhou Klempererovy generace je to samozřejmé. Snad – je to ovšem zase nepřesné, jako každá snaha po zjednodušení – je to spíš její muzikantská přirozenost, která nestaví nikde do popředí afektovanou snahu po sebeuplatnění dirigenta, ale slouží. A stejný dojem budeme mít, až nám Otto Klemperer opět s londýnským Philharmonia Orchestrem zahraje Schubertovu Nedokončenou. Ty zázračné dvě věty, opředené legendami, které Schubert napsal, když mu bylo 25 let, a k jejichž interpretaci, zbavené sentimentality, interpretaci klidné i dramatické, jedním slovem vyrovnané, je asi třeba být starým mužem.Velikost díla je také v tom, jak mnoho a jak různé pohledy skýtá odlišným individualitám reprodukčních umělců, kteří k němu přistupují z různých hledisek. Nic na tom nemění skutečnost, že doba, posluchači i kritikové s oblibou určují některé umělce za nejlepší interprety některých autorů. U Mahlera to bylo zvlášť charakteristické, protože za prvé sám byl geniálním dirigentem a prvním interpretem svých skladeb a za druhé – za svého vlastně nástupce si sám více méně zvolil svého, opět geniálního žáka Bruno Waltera. Posice všech ostatních byla, jak vidíme, značně obtížná. To, že obstáli, je důkazem velikosti jejich a velikosti Mahlerových partitur, které dovolují, ovšem jen při plném pochopení, odlišný pohled. Podíváme-li se na partituru IV. symfonie, je nám jasné, že tento pohled nemůže být jen poctivý, pravdivý a uctivý, musí být také – řekněme, láskyplný. Bez toho bychom totiž této, ke klasikům se vracející hudbě, ve které se idyličnost a jas takřka biedermeierovský mísí s temnými, ironizujícími a jakoby tajemným neklidem naplněnými představami, aby vyústil v rozkošnou andělskou muziku poslední věty, sotva kdy rozuměli. K taktovce Otto Klemperera a Philharmonia Orchestra v poslední větě přichází kultura projevu velké sopranistky našich dnů Elisabeth Schwarzkopfové. Mahler, milující temné hlasy, si pro finále této symfonie vybral soprán a z dávno milované sbírky německých lidových písní Chlapcův kouzelný roh jednu z nejprostších a nejpůvabnějších: „Andělskou muziku“.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv