Talentu jí osud nadělil hodně, času však příliš málo

K nedožitému jubileu přední osobnosti českého baletu, jíž bylo vyměřeno jen 36 let života

Právě dnes by oslavila pětaosmdesáté narozeniny choreografka a taneční pedagožka Věra Untermüllerová, jejíž život a velmi slibně se rozvíjející kariéru přervala o Vánocích roku 1967 tragická automobilová nehoda.

Věra Untermüllerová se narodila 23. dubna 1931 v Praze a zde také vystudovala taneční oddělení na konzervatoři, které na přelomu čtyřicátých a padesátých letech pod moudrou patronací profesora Jana Reimosera vychovalo desítky zdatných tanečnic a tanečníků, kteří potom zaujali významná místa v baletních souborech, věnovali se úspěšně pedagogické činnosti a řada z nich se stala významnými choreografy. Připomeňme si, že na Konzervatoří tehdy působily takové pedagogické osobnosti jako byly profesorky Mariana Tymichová, Laurette Hrdinová, Zora Šemberová či Alena Dubská.

Mezi úspěšné absolventy se záhy zařadila i Věra Untermüllerová. Na škole se věnovala především studiu lidového a folklorního tance, kterému se posléze věnovala i během své choreografické dráhy jako pilná spolupracovnice amatérských souborů, jež pěstovaly tento žánr. V polovině padesátých let působila jako choreografka Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

V divadle tehdy fungoval činoherní a zpěvoherní soubor. V gesci zpěvohry byla uváděna čas od času i operní a baletní představení. Ředitelé Ivan Glanc a Oto Haas usilovali o to, aby se budějovická scéna postupně vyprofilovala do podoby skutečného třísouborového divadla, což se jim koncem padesátých let skutečně podařilo. Věra Untermüllerová měla k dispozici pár tanečníků (byli mezi nimi i budoucí olomoucký sólista Jiří Bibrlík a Petr Koželuh).

Tanečními úkoly byli pověřování i sólisté a zejména členky a členové operního sboru, kteří k tomu měli určité pohybové předpoklady. S takto složeným souborem realizovala Věra Untermüllerová úspěšné představení celovečerního baletu ruského autora Sergeje Vasilenka Mirandolina podle známé komedie Carla Goldoniho.

Z Budějovic zamířila Věra Untermüllerová do Liberce, kde působil sice rovněž nepříliš početný, ale přece jenom už personálně i technicky mnohem lépe vybavený baletní soubor. V libereckém divadle působila do roku 1961. V Divadle F. X. Šaldy vytvořila řadu náročných a divácky úspěšných inscenací. Byly to například Čajkovského Spící krasavice (uváděna pod názvem Šípková Růženka), Chačaturjanova Gajané a Flosmanovo Zkrocení zlé ženy, ve kterém hlavní role Kateřiny a Petruccia tančili Alena Chládková a Petr Koželuh, kteří poté následovali Věru Untermüllerovou do Plzně.

V Plzni vystřídala Věra Untermüllerová Luboše Ogouna, který za několik let svého plzeňského působení v návaznosti na úspěšnou šéfovskou éru Jiřího Němečka dále výrazně pozvedl úroveň tamějšího baletního souboru, v němž prosazoval cílevědomě moderní trendy. Věra Untermüllerová nastoupila s rozhodným záměrem pokračovat v této linii.

Důsledně pečovala o soustavné zvyšování technické kvality souboru tak, aby byl připraven plnit náročné různorodé úkoly. Pod jejím vedením se velmi výrazně prosadila řada sólistek a sólistů, jako byli Alena Chládková, Helena Sobková, Jana Hejduková, Ivana Ječmínková, Zdena Zvonařová, Jiří Žalud, Zdeněk Sudek, Pavel Ječmínek, Vladimír Šedivý, Jiří Hoščálek, Pavel Vitinger, Miloslav Kydlíček a další.

Z úspěšných titulů klasického repertoáru jmenujme především Čajkovského Spící krasavici a Labutí jezero. S velmi kladným ohlasem se setkaly její inscenace Nedbalovy Pohádky o Honzovi, Asafjevovy Bachčisarajské fontány anebo Prokofjevova Kamenného kvítku. Z jejích inscenací původní tvorby jmenujme především balet Miloše Vacka Vítr ve vlasech. Ve večerech složených z více krátkých baletů promyšleně střídala tituly klasické s tituly moderními a baletními kompozicemi na významné symfonické skladby. Tak tomu bylo například ve večeru složeném z Chačaturjanovy Maškarády, Šostakovičovy Symfonie a Metamorfóz Eugena Suchoně z roku 1965 anebo o rok později v programu, který tvořily Pták ohnivák Igora Stravinského, Mozartovy Maličkosti a Čarodějná láska Manuela de Fally.

Nečekaně poslední premiérou Věry Untermüllerové se 9. září 1967 na scéně plzeňského Velkého divadla stal večer tří baletů, v němž se vrátila k prvotině Bohuslava Martinů Istar. Hlavní role Istar a Tammuze ztvárnili Alena Chládková a Jiří Žalud.

Tito dva sólisté byli rovněž protagonisty další části večera, kterým byla Gershwinova Rhapsody in blue a program byl doplněn tanečním ztvárněním Čajkovského skladby Francesca da Rimini. Ve většině premiér byl jejich dirigentem Jiří Kout, který tehdy v Plzni absolvoval první kroky ke své překážkami poseté, ale ve výsledku hvězdné, dirigentské kariéry.

Jako blesk z čistého nebe zakončila úspěchy a další náročné plány šestatřicetileté Věry Untermüllerové tragická automobilová nehoda u Berouna na den svatého Štěpána, 26. prosince 1967, kdy se vracela spolu se sólistickým párem manželů Ječmínkových z Plzně do Prahy. Věra Untermüllerová a Milan Ječmínek byli na místě mrtví. Shodou okolností se to stalo na místě vzdáleném jen o pár kilometrů od úseku silnice u města Žebrák, kde v listopadu 1953 přišel o život vynikající herec režisér a ředitel plzeňského divadla Zdeněk Hofbauer.

Do historie plzeňského baletu se Věra Untermüllerová výrazně zapsala jako jeden z tvůrců moderního profilu tohoto souboru.